pondělí, 18 listopad 2019 11:55

Dvořák a Musica Florea – jedinečná hudba v jedinečném provedení

Autorka:

„Nejvíc museli posluchači ocenit to, že každý jednotlivec hrál sám za sebe s maximální koncentrací a projevem sólového umělce.“

„Hudba plná energie, emocí a citu.“

„Radost z hudby a tvoření jako by se svou nakažlivou bezstarostností zmocnila nálady všech přítomných.“

 

2

 

Musica Florea zavítala po roce opět do Brna. Renomovaný soubor se věnuje historicky poučené interpretaci. Někdy ani světový věhlas nebo velké množství vydaných desek nemusí nutně znamenat, že se na živém koncertě dočkáte kvalitního uměleckého provedení nebo alespoň hudebního povznesení. Musica Florea však nabízí nejen záruku kvalitního a pečlivého nastudování, navíc s hlubokým vhledem do stylové interpretace a zájmem o historický kontext skladeb, ale také zážitek, který otevírá mysl i srdce. Po vyslechnutí Dvořákovy předehry Othello a jeho Páté symfonie odcházeli posluchači s jistým úžasem, jaká může Dvořákova hudba být.

Musica Florea, založená roku 1992 violoncellistou a dirigentem Markem Štrynclem, se jako jeden z prvních souborů u nás začala výrazněji věnovat tzv. historicky poučené interpretaci stylově starších období. S tím je spojeno vždy velké badatelské úsilí, které vede hráče k poznávání dobové estetiky a hudební praxe doby, ze které skladby pocházejí. Toto nové otevírání oken do dob více či méně vzdálených potom s sebou nutně přináší také proměnu interpretace – hráči, kteří se důkladně sblíží se stylem hry v určeném období, také nutně musí změnit svůj vlastní styl hry a pohled na interpretaci. Toto rozšiřování obzorů umožňuje vnímat hudbu z nového úhlu pohledu, nezůstat uzavřen ve svých úzkých škatulkách, ale znovu a lépe poslouchat, vnímat a přemýšlet.

Do hudby jsou vedle využití dobových nástrojů vnášeny prvky, které byly vlivem proměn času a celkového smýšlení a požadavků ve společnosti pozapomenuty. Otevřené mysli se však právě díky takovému interpretačnímu přístupu, který s upřímným zápalem hledá pravdu o hudbě, začne otevírat nový hudební svět. Svět, který nás možná maličko přenese v čase nazpět. Na poli interpretace však tento krok neznamená zpátečnické zadržování nutného vývoje, který se nevyhne žádné oblasti lidského života. Je to jen snaha o pravdivý pohled na hudbu, jak byla tehdy slyšena. A my máme to štěstí, že díky souborům, jako je Musica Florea a další, ji takto obnovenou můžeme slyšet.

 

3

 

Je proto s podivem, že se soubor, který spolupracoval s řadou hvězd světového renomé a získal četná mezinárodní ocenění, nesetkává s nejpříznivějším ohlasem a podporou také většiny české hudební scény. Když v sobotu 16. 11. v Besedním domě prováděli Dvořákovu Koncertní předehru Othello, op. 93 a Symfonii č. 5 Fur, op. 76, sál byl naplněn sotva do poloviny své kapacity. O to více však všichni příchozí ocenili vřelým potleskem hru interpretů, kteří sice „hráli přesilovku“, ale v této komorní atmosféře ještě lépe vynikl jejich osobní přístup – k hudbě i posluchačům.

Hned od prvních tónů Othella se sálem rozprostřela napínavá, velmi pozorná a koncentrovaná atmosféra. Posluchači v obecenstvu hltavě poslouchali barvu romantického orchestru, která je v českých podmínkách a prostředí ještě stále něčím novým a vzácným, a interpreti na pódiu zase hráli se zaujetím, které by se dalo přirovnat k uměleckému přednesu herců. Ti, když přednášejí svůj text a ztvárňují určitou roli, nesmí ani na okamžik myšlenkami odlétnout a zabývat se jinou skutečností než tou, kterou zrovna tlumočí. Jinak jejich sdělení nebude mít přesvědčivost a váhu. A neměli bychom totéž chtít také od umělců-hudebníků?

S Musicou Floreou se na pódiu zhmotnila tragédie Othella s jeho napětím, vnitřním zápasem, běsem žárlivosti i bolestné lítosti nad unáhleným činem. Barva orchestru, který představil mj. anglický roh, který premiéroval Dvořákovu 9. symfonii, nás svým charakterem snadno přenesla do dob minulých, kdy byl umělec tím, kdo pomáhá udávat směr a odkrývat nevyřčené, kdo měl volnou ruku a přinášel nové kompoziční i interpretační přístupy. Měl privilegium skrze hudbu promlouvat.

 

8

 

Stylová interpretace romantického repertoáru tkví nejen ve využití dobových nástrojů, ale také v uvolnění fantazie (směrem k větší flexibilitě tempové a dynamické), občasném rubatu v sólových melodických linkách nad doprovodem nebo v používání jemných vkusných glissand tam, kde tento prvek může umocnit naléhavost lyrické melodie. Nutno říci, že souboru Musica Florea všechny tyto efekty skvěle vycházejí. Jejich přednes je velmi dynamický. Často střídají tempa, zrychlují a zpomalují tak, jak to vyžaduje emoce obsažená v přednášené pasáži. Přesto hrají jako jeden celek a udrží tok hudby nepoznamenaný rozpačitými místy. Každá ze skupin orchestru byla samostatně výrazná a dobře rozpoznala moment, kdy se může ještě víc projevit a opačně – kdy se má stáhnout do pozadí. Nejvíc museli posluchači ocenit to, že každý jednotlivec hrál sám za sebe s maximální koncentrací a projevem sólového umělce, který se snaží tlumočit příběh vyjádřený ve skladbě. Hudba plná energie, emocí a citu. A jak je možné, že hráli jako jeden, třebaže se dopouštěli častých a náhlých změn tempa, dynamiky a výrazu? Právě proto, že všichni jednomyslně porozuměli hudebnímu sdělení, které chtějí předat. Cítili stejně a přednášeli stejně. Jejich provedení Othella bylo působivé a emočně nabité. Přítomným běhal mráz po zádech.

 

1

 

I Dvořákova 5. symfonie F dur byla v jejich provedení jedním velkým hudebním dobrodružstvím. Vždyť přesto, že to není skladatelova nejslavnější symfonie, je plná emocí a děje, dramatického vyprávění, romantických ideálů, lásky, naděje a místy i bolu. První věta, Allegro ma non troppo, začala klarinetovým a posléze flétnovým sólem skutečně jako nějaké vyprávění příběhu – dobrodružného, hrdinského, místy i milostného. Soubor hrál ještě dravěji než prve. Lyrické pasáže přednášel s lehkostí a přirozenou, ničím nevyumělkovanou vřelostí. Rytmická témata byla naopak úderná a výmluvná. Orchestru se dařilo vytvořit pěkné kontrasty mezi tématy jak barevně, tak dynamicky. Energií to na pódiu jen jiskřilo, takže posluchači byli okamžitě vtaženi do děje a s napětím a zatajeným dechem poslouchali

vyprávění od začátku do konce. Druhá věta, Andante con moto, začínající jemným nářkem violoncell, s sebou přinesla poněkud sentimentálnější a možná melancholičtější náladu. Ačkoliv se v této části nepodařilo orchestru docílit vždy přesných začátků (místy jako kdyby jejich koncentrace maličko polevila), jejich zvukomalba a vyjádření citu byly přesto tak opravdové, že to kráse symfonie neuškodilo.

 

7

 

Třetí věta, Allegro scherzando, byla plná života a skutečné, upřímné až dětské radosti. Radost z hudby a tvoření jako by se svou nakažlivou bezstarostností zmocnila nálady všech přítomných. Celá věta byla zahrána bravurně sehraně ve velmi energickém, a dokonce rychlejším tempu, než bychom čekali. A nepolevili ani ve čtvrté větě Finale, Allegro molto, která byla vyvrcholením dramatu, v podání orchestru velmi zdařile vystavěném. Díky pohotovosti orchestru dostala hudba v náhlých dynamických, tempových i barevných kontrastech krásné momenty překvapení a ve vkusně tvořených ritardandech a accelerandech zase hezky přirozeně plynula. Dvořákovo synkopické rytmizování druhé části závěrečné věty navíc umocňovalo představu večerního líčení příběhu, který směřoval ke šťastnému konci.

Skvělý výkon po celý večer předváděl dirigent Marek Štryncl, který ve svém jasném a energickém gestu vypadal jako malíř, který hudbu vykresluje na plátně před sebou. A orchestr ho následoval. Barva romantického orchestru se skvěle hodila do prostoru Besedního domu, který až po okraj naplnila svým jakoby „pohádkovým“ charakterem. Jestliže se zdálo, že některá místa ve skupině dechových nástrojů nebyla dobře vyladěna, možná bychom měli tento aspekt přičíst spíše odlišnosti jejich barvy od té, na kterou jsme zvyklí, než je unáhleně zařadit do škatulky „neladící“. (Ostatně, ohledně ladění rovnoměrného temperamentu by se také daly vést dlouhé diskuze.) Provedení orchestru nebylo dokonalé, ale mělo přesně to, co hudba má mít. Hudba má být schopna vyprávět, tlumočit emoce, rozradostnit, nadchnout, přenést do jiného světa, přinést povznesení a úlevu nebo naopak vyvolávat otázky a burcovat ze spánku. A to Musica Florea umí.

 

12

 

Foto:  Archiv souboru

Anežka Šejnohová

Flétnistka a pedagožka

Vystudovala obor Hra na flétnu u prof. Václava Kunta na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a poté na JAMU v Brně, kde v říjnu 2018 nastoupila své doktorské studium v oboru Interpretace a teorie interpretace. Získala 1. cenu v národním kole soutěže Concertino Praga (2011) a 2. cenu na Soutěži konzervatoří v Teplicích (2012). Pravidelně vypomáhá v brněnských orchestrech Czech Virtuosi, Virtuosi Brunenses a Filharmonie Brno, příležitostně spolupracuje též s Moravskou filharmonií Olomouc, Českým národním symfonickým orchestrem a dalšími tělesy. Je také aktivní hráčkou několika komorních uskupení. Hru na flétnu vyučuje na několika ZUŠ v Brně a okolí. Vedle moderní flétny se též aktivně věnuje hře na historické příčné flétny, které začala studovat v roce 2015 u traversistky Marty Kratochvílové-Čižmářové a později u Michaely Šikulové-Ambrosi. Účinkuje pravidelně na koncertech tzv. staré hudby pořádaných Hudebními lahůdkami, z.s. nebo JAMU Brno a je členkou konsortu renesančních příčných fléten Tourdion. Její vedlejší zálibou je hra na varhany, kterou absolvovala na ZUŠ varhanické Brno, přísp.org. u Tomáše Syrka (v rámci SPD) a na varhany pravidelně hraje ve své rodné farnosti Lísek u Bystřice nad Pernštejnem a okolí.

Vedle hudby je její největší radostí příroda, cestování a poznávání nových míst a lidí, čokoláda a práce s dětmi, které nejen učí hudbě, ale také vede letní dětské tábory.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.