pátek, 15 listopad 2019 15:08

Markéta Cukrová se souborem L’Armonia Terrena: radost pro účinkující i posluchače

Autorka:

„Všichni – včetně orchestru – ze sebe vydali to nejlepší, co umějí.“

„Nastudování Zdeňkem Klaudou bylo jisté, přehledné, s respektem ke skladateli a současně interpretované a řízené s velkou chutí a radostí.“

„Markéta Cukrová zazpívala tak vřele a něžně, že se jí dostalo vděčného přijetí dojatými posluchači.“

 

2

 

Koncerty Českého spolku pro komorní hudbu se vyplatí sledovat. Jeho dosavadní dramaturg Ludvík Kašpárek má cit pro originální program a spojení účinkujících umělců. Právě to ukázal středeční koncert v pražském Rudolfinu. Vystoupili na něm mezzosopranistka Markéta Cukrová a L’Armonia Terrena řízená Zdeňkem Klaudou. Na programu byla díla Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a Jana Václava Huga Voříška.

Koncertantní symfonie č. 2 B dur pro housle, violoncello, hoboj, fagot a orchestr H 322 Bohuslava Martinů nebyla uvedena náhodou. Před jejím provedením byl slavnostně přivítán sedmý svazek kritického vydání díla Martinů. Právě ten, jak uvedl ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina, obsahuje zmiňovanou Koncertantní symfonii č. 2 a Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr. Na přípravě tohoto svazku se zásadně podílel již zesnulý dirigent Christopher Hogwood. Martinů se v této Sinfonii concertante chtěl poklonit Haydnovi, jehož symfonii v téže tónině a v témže obsazení slyšel v roce 1938 v Paříži. Partitura Haydnova díla se mu dostala do rukou teprve po válce a on se rozhodl pro identické obsazení i formu. Skladba vznikla v roce 1949, premiéra se uskutečnila v roce 1950 v Basileji a v Praze ji poprvé představil Václav Smetáček v roce 1956.

 

1

 

Sinfonia concertante ctí klasicistní výstavbu, v níž se uplatní čtyři sólisté i orchestr. Třívětou skladbu rámují rychlé části, v prostřední – zádumčivé – dostanou velký prostor sóloví hráči. První část Allegro (non troppo) se odvíjí podle haydnovského vzorce. L’Armonia Terrena zněla jako nejlepší z těles specializovaných na toto období. Invenčně rozvíjená témata plná hravosti se postupně začala plnit lidovými názvuky a sólisté, v tomto případě členové orchestru: Milan Al-Ashhab (housle), Matěj Štěpánek (violoncello), Dana Wichterlová (hoboj) a Daniel Hucek (fagot), dostáli nárokům na společnou souhru i souhru s orchestrem a současně uplatnili své vynikající hráčské dovednosti. Nelze nezmínit Davida Švece u klavíru, který odvedl výborný výkon. V druhé větě Andante moderato, jež vyzněla nejen zádumčivě, ale skrývala v sobě i dramatičnost, se naplno projevil krásný temný zvuk orchestru, v němž vynikl Švecův klavír. Třetí věta Poco allegro už nenechala posluchače na pochybách, kdo je autorem. Klasicistní témata se prolínala s lidovými a jazzovými inspiracemi.

Sinfonia concertante je jedinečným spojením různých stylů i sólových a orchestrálních partů, které se vzájemně prostupují do zvukové koláže. V těžkých partech obstáli jak sólisté, tak orchestr. Nelze vyzdvihnout jen jednoho hráče – upoutali všichni: Milan Al-Ashhab svou virtuozitou a citlivostí, violoncellista Matěj Štěpánek vřelostí, oslnivou barvou zvuku hobojistka Dana Wichterlová i fagotista Daniel Hucek. Všichni – včetně orchestru – ze sebe vydali to nejlepší, co umějí. Nastudování Zdeňkem Klaudou bylo jisté, přehledné, s respektem ke skladateli a současně interpretované a řízené s velkou chutí a radostí.

 

3

 

Kontrastně a zároveň logicky a vítaně vyznělo zařazení Biblických písní op. 99 Antonína Dvořáka. Mezzosopranistka Markéta Cukrová má jedinečný, plný a sytý hlas, který se s Dvořákem krásně pojí. Navíc slyšet Biblické písně s doprovodem orchestru (a ne varhan nebo klavíru) je vzácná příležitost. Znovu se ukázalo, jak tvárný a ohleduplný ansámbl L’Armonia Terrena je a jak citlivě a zkušeně přistupuje Zdeněk Klauda k doprovodu pěvce. Nebylo místa, kde by orchestr zpěvačku přehlušil. V nejintimnějších a nejtišších okamžicích hrál takřka na hranici slyšitelnosti, aby posluchači neuniklo jediné slovo, jediný tón sólistky – obzvláště krásně pak v písni Hospodin jest můj pastýř.

Nutno zdůraznit, že k mnoha kladům Markéty Cukrové patří i její důraz na srozumitelnou výslovnost. K těm dalším, jimiž si získala velmi pozorné, poučené a souznějící publikum, patří i dokonalé porozumění skladateli i jednotlivým písním, v nichž vyjadřuje pokoru, vřelost, neokázalost i odevzdání se. Dokáže vytvořit strhující dramatický útvar (Slyš, ó Bože, slyš modlitbu mou), obdivuhodné jsou její dynamické oblouky tvořené na miniaturní ploše (Oblak a mrákota jest vůkol Něho). Cukrová je tvárná zpěvačka, která se dovede proměnit i ve vypravěčku a průvodkyni (Při řekách babylonských). Síla jejího výrazu vynikla a cele dala vychutnat jejímu hlasu v písni Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou. Vrcholem samozřejmě byla závěrečná Zpívejte Hospodinu píseň novou. Jako přídavek zazpívala Dvořákovu píseň Když mne stará matka ve skvělé orchestrální úpravě koncertního mistra orchestru Jana Valty. Markéta Cukrová ji zazpívala tak vřele a něžně, že se jí dostalo vděčného přijetí dojatými posluchači.

 

5

 

Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška patří k autorovým vrcholným opusům. Zvukově upomíná na symfonie Mozartovy, obsahově se váže k Beethovenovi. Přestože večer měl vlastně tři vrcholy – Martinů, Dvořáka a Voříška, což se dá nazvat přímo ďábelskou dramaturgií, zařazení Voříškovy symfonie na závěr vyznělo jako zářivá jiskřivá tečka, smršť invence a dokonalého stylového provedení. Lehké smyčce, výborné dechy, obdivuhodný zvuk violoncell a viol a přesná artikulace, díky níž nezapadl jediný tón. Byli jsme svědky doslova minuciózní, technicky i dynamicky propracované hry orchestru, jehož členové jako by se nemohli melodických nápadů autora a vlastní interpretace nasytit. Doslova radost a duševní hygiena pro orchestr i posluchače.

Troufám si napsat, že to byl ve svém žánru jeden z nejlepších orchestrálních výkonů, jaký jsem v poslední době slyšela: ansámbl charakterizují samozřejmá virtuozita (však je L’Armonia Terrena složená z výborných hráčů nejlepších komorních i orchestrálních seskupení), sehranost, cit pro styl a výjimečná vzájemná pozornost jednoho vůči druhému. Poklonu zaslouží dirigent Zdeněk Klauda, který nikoli lehký repertoár večera s takovým přehledem, jistotou a nadšením publiku zprostředkoval.

 

6

 

Foto: Zdeněk Chrapek

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.