pátek, 15 listopad 2019 07:25

V kostele sv. Šimona a Judy zazněla mše – pro Šimona a Judu

Autor:

„V úvodu smyčce předvedly to, čím je Collegium Marianum pověstné – perfektní souhru.“

„Hladký kulatý soprán Patricie Janečkové byl okouzlující.“

„Byl to nevšední spirituální i hudební zážitek.“

 

5

 

V bývalém kostele svatých Šimona a Judy v Praze už se nekonají bohoslužby. Koncertní síň, ve kterou se před lety proměnil, sice dosud patří milosrdným bratřím, ale řád sídlící v Brně odsvěcený chrám pronajímá Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK k pořádání komorních koncertů. Nyní se navíc jedná o prodeji objektu hlavnímu městu. Své místo tam nicméně stále má i sakrální hudba. Nestává se však často, že by v kostele zaznělo dílo, které se přímo váže k jeho patronům. Snad dokonce poprvé to bylo před rokem, kdy arménský soubor Gurdjieff Ensemble uvedl v rámci svého koncertu arménské sakrální hudby Liturgické kánony pro Šimona a Judu. V úterý 12. listopadu se k nim přidalo Collegium Marianum s Reinhardtovou mší k oběma svatým.

Muzikoložce a flétnistce Janě Semerádové vděčíme za objevení celé řady partitur málo známých či neznámých barokních skladatelů. Intenzivní prací v našich i zahraničních archivech nachází skvosty, které potom její soubor, Collegium Marianum, uvádí v novodobých premiérách. Tentokrát jsme sice žádnou takovou premiéru neslyšeli, ale zazněly skladby, které se zcela jistě za dob milosrdných bratří hrály na zdejším kůru.

František Ignác Tůma je skladatelem pozdního baroka, který nikdy nedosáhl proslulosti jiných českých barokních skladatelů. Skládal především chrámovou hudbu – je autorem více než třiceti mší a celé řady dalších liturgických kompozic. Jestliže se ve svých sakrálních skladbách kompozičně držel barokních pravidel, v jeho profánních dílech se už projevuje nastupující klasicismus. Krásně nám to předvedlo Collegium Marianum provedením Tůmovy Partity d moll, v níž se tento rys projevuje především v zakončení druhé části. V úvodu smyčce s koncertní mistryní Lenkou Torgersen předvedly to, čím, je Collegium Marianum pověstné – perfektní souhru.

 

3

 

Učitelem Františka Ignáce Tůmy byl náš největší barokní skladatel, minorita Bohuslav Matěj Černohorský, vynikající melodik a polyfonik, kterého řádové povinnosti přivedly do Itálie, kde napsal své nejslavnější dílo Regina coeli pro soprán, osm hlasů, violoncello a varhany. K tomuto textu se později vrátil a zpracoval jej také pro soprán, violoncello a basso continuo. Toto zhudebnění jsme slyšeli v podání mladé sopranistky Patricie Janečkové, u violoncella byla Hana Fleková a za kontrabasem Ondřej Balcar. Dílo klade na sólistku mimořádné nároky. Patricie Janečková ovšem zpívala technicky naprosto dokonale, koloratury zvládala s neuvěřitelnou lehkostí a její tvorba tónů byla výborná. Její hladký kulatý soprán byl okouzlující. Nemělo by nás to překvapovat, vždyť se už ve svých 16 (!) letech stala vítězkou mezinárodní pěvecké soutěže Musica Sacra v Římě a od té doby jde, ač stále ještě studentka, od úspěchu k úspěchu. Ve svých 21 letech patří k našim nejnadějnějším sopranistkám.

 

10

 

Na rozdíl od Bohuslava Matěje Černohorského, není Antonín Reichenauer skladatelem známým. O jeho životě nevíme skoro nic. Nevíme, kdy se narodil, kde studoval hudbu, neznáme jeho profesionální začátky. Jeho díla se objevují v archivech teprve v posledních letech. Stylově patří Reichenauer k tzv. neapolské škole. Znal dobře díla Antonia Vivaldiho, jelikož byl členem kapely v paláci hraběte Morzina. Ten byl Vivaldiho mecenášem, a tak kapela jeho díla často uváděla. To samozřejmě nemohlo zůstat bez dopadu ani na Antonína Reichenauera. Vivaldiho vliv je vidět i v Triové sonátě D dur pro housle (Lenka Torgersen a Vojtěch Semerád), violoncello (Hana Fleková) a cembalo (Sebastian Knebel).

Dramaturgie nám nabídla možnost porovnání s Reichenauerovým vzorem hned v následující skladbě. Antonio Vivaldi zhudebnil žalm č. 113 Laudate Pueri celkem třikrát. To poslední zhudebnění (RV 601) bylo určeno pro hlas kastráta. V části Gloria je ovšem flétnové sólo – jedno z nejhezčích, jaké kdy Vivaldi napsal. Bylo poctou vynikajícímu flétnistovi té doby Johannu Joachimu Quantzovi. Kdyby Vivaldi svou skladbu slyšel v provedení Jany Semerádové, jistě by neváhal tento part věnovat právě jí. Její interpretace byla vysoce emotivní, melodicky mimořádně vypracovaná a tvoření tónu brilantní.

První polovina večera byla zakončena nádhernou Mší ke svatým Šimonovi a Judovi od Johanna Georga Reinhardta. V Reinhardtových dílech máme tak trochu zmatek. Spousta je jich nečíslovaných, ba i nesignovaných, a tak není divu, že jeho mše byla připisována Antoniu Caldarovi. To způsobili benediktini z Ottobeurenu, v jejichž archivu se opis mše nacházel. V našich archivech, ať už na Svatém Kopečku u Olomouce nebo v kostele sv. Jakuba v Brně je jako autor uveden Reinhardt. Přikloňme se tedy k této verzi a přiznejme mu autorství krásné mše k poctě patronů kostela, kam už roky chodíme na komorní koncerty. Collegium Marianum spolu se sborem provedlo dvě části, Kyrie a Gloria. Mimořádně vynikl sbor a jeho sólisté. Stanislava Mihalcová má lehký jemný soprán, zatímco bas Tomáše Šelce zní dunivě – a oba byla radost poslouchat. Altistka Daniela Čermáková a tenorista Tomáš Lajtkep zpívali zaníceně a s viditelnou radostí. Také orchestr předvedl bravurní výkon. Byl to nevšední spirituální i hudební zážitek.

František Benda patřil na přelomu dvou epoch k těm skladatelům, kteří se proslavili především v cizině. Na housle se naučil hrát sám a vypracoval se na jednoho z nejlepších houslistů své doby. Samoukem byl i v kompozici – seriózně ji začal studovat, až když se dostal ke dvoru korunního prince Friedricha, pozdějšího pruského krále. Král jej jmenoval koncertním mistrem své kapely, a protože sám hrál dobře na příčnou flétnu (jeho učitelem nebyl nikdo menší než již zmiňovaný Johann Joachim Quantz), Benda se mu odvděčil řadou flétnových koncertů. Jeho Koncert e moll pro flétnu a orchestr jsme vyslechli po přestávce. Jana Semerádová i orchestr hráli opět skvěle. Jednotlivá témata i dialog mezi flétnou a ostatními nástroji byly výtečně vypointované.

 

6

 

Salve Regina E dur pro soprán, sbor a orchestr Josepha Haydna je jednou z jeho prvních větších náboženských skladeb. Nezapře „italskou“ inspiraci ani čistý barokní styl. Je to skladba harmonicky skvělá a pro sólisty, sbor i orchestr vděčná. Opět jsme v ní slyšeli okouzlující soprán Patricie Janečkové, perfektní vícehlasy sboru i špičkovou souhru orchestru. Těžko si lze představit lepší provedení.

Jako přídavek zaznělo Aleluja z Mozartova moteta Exsultate, jubilate opět v podání Patricie Janečkové a Collegia Marianum. Víc jsme si snad ani nemohli přát – vždyť co by mohlo být krásnějšího?

 

Foto: Ivan Korč, Petra Hajská, Anna Chlumská

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.