středa, 13 listopad 2019 12:25

Arsilda. Vivaldiho opera na koncertním pódiu

Autor:

„Nadprůměrnou pozornost vzbuzovali v sestavě sedmi sólistů jen Lenka Máčiková a Kangmin Justin Kim.“

„Nejexotičtější árií celé opery byl výstup doprovázený dvěma ptačími vábničkami.“

„Při koncertním provedení o podrobné zvraty děje opravdu jde až na druhém nebo třetím místě.“

 

3

 

Václav Luks připravil s Collegiem 1704 pražskému publiku opravdu velkou porci barokní hudby. Koncertní provedení Vivaldiho opery Arsilda zabralo v úterý večer tři hodiny. Usledovat je bez scénické akce a bez titulků, jen s tištěným textem v ruce, který ale odvádí od hudby… – to byl pro posluchače ve Dvořákově síni Rudolfina docela náročný úkol. Přestože dílo vyznělo kompaktně, v detailech náruživě i nádherně jemně.

Arsildu Václav Luks oživil v novodobé premiéře ve scénické podobě v roce 2017 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Koprodukční inscenace, režírovaná pozoruhodným způsobem Davidem Radokem, se tehdy hrála později i ve Francii, ale Prahu minula: nenašly se na ni prostě peníze…! Opožděné uvedení na koncertě nyní nemohlo divadelní účinek nahradit. Primárně šlo o přehlídku pěveckého umění; nejen techniky zpěvu, koloratur a zdobení melodie, ale také nastavení celkové dikce, vystižení obsahu slov a vyjádření výrazu.

K tomu Vivaldiho partitura v edici Giovanniho Andrey Secchiho a v Luksově realizaci přidává množství zajímavých a různorodých detailů v orchestru, zejména v continuu; vedle patnácti smyčcových nástrojů, dvou hobojů, dvou lesních rohů, fagotu a dvou cembal byly na pódiu také theorba s kytarou, harfa a jako kuriozita ještě psalterium, v současných barokních orchestrech zdaleka ne běžné. Jde o strunný drnkací nástroj, na který se hraje na klíně naležato. Na rozdíl od theorby, která nenápadně dotváří celkový zvuk, ale není ji v podstatě slyšet, se psalterium dokonce individuálně prosadilo.

 

5

 

Jedinečnou a snad i nadprůměrnou pozornost vzbuzovali v sestavě sedmi sólistů především a jen slovenská sopranistka Lenka Máčiková a korejsko-americký kontratenorista Kangmin Justin Kim. Oba už účinkovali v Arsildě v Bratislavě. Jejich postavy – Mirinda a Barzane – netvoří však v opeře pár. Lenka Máčiková má zdravý hlas, vynikající techniku a upřímný projev, zpívá suverénně, zněle, stylově. Hlas Kangmina Justina Kima je vzácným příkladem křišťálového kontratenoru téměř neodlišitelného od ženského projevu; sólista zpíval technicky jistě, virtuózně, naléhavě i jímavě. Partnerkou v jedné ze dvou dvojic, která ve vážném, ale nikoli tragickém příběhu dojde z vůle libretisty ke štěstí, mu byla Aneta Petrasová. Převzala úkol místo ohlášené Francesky Ascioty a Liseu zazpívala čistě, docela půvabně a zajímavě.

 

13

 

10

 

Hlavní dvojice opery, vládci dvou zemí Arsilda a Tamese, kteří také dojdou ke svatbě, už tak mimořádní během koncertu nebyli, dostali se na druhou pozici. Kanadská mezzosopranistka Mireille Lebel velmi pěkně postavu hrála v recitativech mimicky, ale jejímu projevu přece jen scházelo charisma, které by čímkoli učinilo výkon víc zapamatovatelným. Ani portugalský tenorista Fernando Guimarães nezpíval příliš zajímavě. A vesměs ani nijak zněle. Dostál samozřejmě technicky i stylově úrovni mezinárodní sestavy pěvců, ale působil dost šedě. Sóla zpívali i Lisandro Abadie s nepříliš znělým a svou až matoucí barvou vysoko posazeným basem a Helena Hozová, která jako jediná přicházela na občasná sóla ze sboru.

 

12

 

Nejexotičtější árií celé opery byl Barzanův výstup zmiňující ptáčky – a doprovázený od varhan dvěma ptačími vábničkami. Ke koloritu tohoto díla přispívá i lovecká scéna se zvukem přirozených rohů. Vivaldiho hudba je bohatě proměnlivá. Jde nesporně o kompozičně zralé dílo. Premiéru mělo v benátském divadle Teatro S. Angelo v roce 1716.

Děj, pro netrpělivého současného posluchače typicky a zbytečně zamotaný, má pomocí řady dlouhých árií mnoho drobných posunů. Jde v něm v podstatě o to, že Arsilda, královna pontská, miluje Tameseho, krále Cilície. Barzane, král Lydie, je zamilován do Arsildy, ale z hlediska osudu nesprávně. Nakonec se vrátí k princezně, která se jmenuje Lisea a je dvojčetem Tameseho. Právě ona, vládnoucí z donucení v mužském převleku po nějakou dobu místo svého bratra, byla původcem záměn a zároveň aktérem narovnání vztahů. Při koncertním provedení však o podrobné zvraty děje opravdu jde až na druhém nebo třetím místě…

 

11

 

Václav Luks dirigoval vestoje u cembala a držel po celou dobu podrobné a podněcující vedení, svůj charakteristický neutuchající interpretační entusiasmus. Hrál jen v některých okamžicích. Předložil posluchačům historický umělecký artefakt; takový, jaké v poučeném zvuku a s bohatými hudebními emocemi i s jemnostmi dotvářejícími historickou hudební řeč umí rozeznívat jako málokdo. Znalecký večer, prezentovaný bez jakýchkoli pochybností, v hotovém a bezpečně zvládnutém tvaru, sled recitativů a árií a několika málo sborů, až k tomu idylicky krásnému a pozitivnímu na samém závěru…

I tentokrát Václav Luks nacházel ve Vivaldiho hudbě nespočet tempových, artikulačních a výrazových odstínů, v každém okamžiku vedl průběh a zvuk k nápadité plasticitě, rozezněl dílo podmanivým způsobem. Nakonec ve výsledku tak zajímavě, že dal víceméně zapomenout na zdlouhavost díla a nekonečná opakování v áriích… Kompletní barokní opera na koncertním pódiu je spíše extrémní, ne zcela běžnou záležitostí. Samozřejmě je také událostí. Ze zorganizování takového koncertu nicméně můžeme usuzovat jednu věc: že se scénickým uvedením Arsildy v Praze v dohledné době asi opravdu není možné počítat.

 

2

 

14

 

8

 

6

 

Foto: Petra Hajská  

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.