sobota, 09 listopad 2019 09:53

Česká filharmonie ukázala směr, kterým se vydává současná kompozice

Autor:

„Za naprosto přesnou orientaci ve skladbě a bezchybné vedení orchestru si bezesporu zaslouží pochvalu dirigent Keith Lockhart.“

„Mačkání bublinkové fólie či trhání papíru vyvolalo posluchačům úsměvy na tváři, avšak se zavřenýma očima mohl člověk klidně slyšet křupání ledu či praskání ohně.“

„Těžko se odhaduje, zda to bylo autorovým záměrem, několik částí nicméně nápadně připomíná onen tajemný podmořský velrybí zpěv.“

 

8

 

Mimořádný koncertní večer uspořádal český první orchestr na závěr druhého ročníku vlastní skladatelské soutěže. Ta měla motivovat mladé umělce k tvorbě a otevřít jim dveře na světovou scénu. Klíčem k těmto pomyslným dveřím byly třem finalistům jejich kompozice, které dostaly od poroty nejlepší hodnocení. Čeští a slovenští autoři - Jana Vöröšová, Matouš Hejl a Adrián Demoč – spolu s domácí i světovou porotou nastínili, kam se ubírá, čím se inspiruje a čeho využívá naše současná klasická hudební tvorba.

Skladatelská soutěž, u jejíhož zrodu stál ještě Jiří Bělohlávek, probíhá ve dvou fázích. V té první zasedá komise složená z českých hudebních dramaturgů, skladatelů a členů orchestru; z přihlášených účastníků (kterých bylo tentokrát padesát sedm) vybere tři a těm zadá zakázku na vytvoření nových skladeb. Čerstvě vzniklá díla následně hodnotí světová porota, ve které letos zasedli Semjon Byčkov, David Robertson a Chaya Czernowin. V této fázi je sestaveno výsledné pořadí a je určen vítěz či vítězka soutěže. Všem třem autorům je potom věnován koncert, na kterém Česká filharmonie s renomovaným dirigentem v čele a po boku výjimečných sólistů převede ve světové premiéře jejich kompozice.

 

11

 

Ten letošní večer, čtvrteční, zahájil orchestr symfonickou předehrou V přírodě. To bylo symbolické hned v několika směrech. Jednak později uvedené skladby neměly k inspiraci v přírodě daleko a jednak samotný její autor, Antonín Dvořák, byl českým skladatelem skutečného světového významu, a může tak svým přístupem k práci i k lidem stále představovat vzor pro nastupující generaci hudebních autorů. Se závěrem této skladby potom na nějaký čas opustila sál tonalita, zřetelná jednoduchá forma a klasická orchestrace. Následoval totiž přesun o zhruba 130 let v čase do současnosti a byly provedeny právě tři vítězné kompozice druhého ročníku skladatelské soutěže České filharmonie.

„Neha. Adagio pre orchester“ slovenského autora Adriána Demoče se umístila na třetí příčce. Autor se rozhodl oprostit od zpěvných melodií, zahuštěné harmonie a barvité orchestrace. Namísto toho objevil nový druh jemné textury. Ta spočívá ve znějícím vysokém tónu realizovaném nejčastěji flažoletem v houslích či vyšším rejstříkem dřevěných dechů, který je doplněný o jakési harmonické šumění ve violách a violoncellech, občas podpořených klarinety a dalšími dechy. S takovouto texturou si autor vystačil pro vytvoření celé skladby. Do větších akcí se nepouštěl, ani co se týče množství různých tónů. Začátek skladby tvořil jeden tón různých délek proložený různě dlouhými pauzami. Po chvíli se začal střídat s tónem prakticky stejného charakteru o sekundu níže. Postupem času se přidal ještě třetí tón o další sekundu níž. Autor si dle svých direktiv přeje, aby se tóny mezi sebou skoro až hladily. Takové hlazení tónů probíhalo prakticky od začátku až do konce skladby. Postupně vykrystalizovaly i náznaky harmonie, které se ovšem zase vytratily, aby se na samotný závěr spolu mohly něžně pohladit ještě klarinet a violoncello.

 

7

 

Interpretace byla zcela jistě náročná na soustředění. Za naprosto přesnou orientaci ve skladbě a bezchybné vedení orchestru si proto bezesporu zaslouží pochvalu dirigent Keith Lockhart, neboť byl hráčům velmi nápomocný. Kompozici ale poněkud ublížilo její provedení v koncertním sále s tak početným publikem. Pokud bylo autorovým záměrem zachytit pocit něhy, je škoda, že jeho snaha vyšla v tomto konkrétním případě trochu naprázdno. Takto intimní dojmy získá posluchač v hledišti plném ruchů, a to včetně těch z mobilních telefonů, jen obtížně. Možná je také trochu škoda, že vyjádření jen jednoho pocitu bylo jedinou nosnou myšlenkou, která byla realizována prakticky jediným výrazovým prostředkem. To, že jsou tóny skutečně křehké a hladí se mezi sebou, ještě nezaručuje, že se posluchači dokážou ponořit do tak hluboké meditace, aby na sebe tento pocit dokázali převzít.

Následovala strhující kompozice vyvolávající nespočet emocí, které byly v kontrastu k dojmům ze skladby předchozí. Jana Vöröšová se stala vítězkou soutěže, což jí zajistil cyklus Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr. Zhudebněné inuitské texty interpretovala sopranistka Vanda Šípová, jejíž duše se stala zároveň duší této skladby. Její hlas, který dokázala ovládat naprosto dokonale, byl plný života a energie, což dílo vyžadovalo. Zkušená interpretka současné hudby se tak v kombinaci s dynamickým doprovodem orchestru postarala o naplnění koncertního sálu atmosférou, jež byla chvíli tajemná, chvíli divoká, chvíli tichá. Za celou dobu však interpretace neztratila svůj náboj.

 

13

 

Autorka vítězné skladby se inspirovala v inuitské poezii. Dle jejích slov se jedná spíše o jistá zaříkadla, která v ní vyvolávají silné pocity. To se promítlo i do její kompozice. Pět kompozičně odlišných, ale charakterově podobných částí ukazuje, jak by se mohl posluchač cítit při pobytu v mrazivém Grónsku ve společnosti inuitské komunity včetně jejího šamana. Ve skladbě jsou přítomny melodie, které však nejsou doprovázené tonálně. Místy hutný, jindy naopak uvolněnější proud hudby se opírá o bohaté využití perkusí, které se stávají nedílnou součástí této skladby. Vedle různých bubnů a nástrojů imitujících zvuky moře a větru se objevilo také mačkání bublinkové fólie či trhání papíru. To vyvolalo posluchačům úsměvy na tváři, avšak se zavřenýma očima mohl člověk klidně slyšet křupání ledu či praskání ohně. Možná, že zpívaný text ani nemusel vycházet z českého překladu Ladislava Nováka, ale mohl být zhudebněn samotný inuitský originál. Na vnímání konkrétního významu slov stejně v záplavě rozmanitých hudebních myšlenek nezbýval prostor.

Po přestávce byla uvedena skladba Matouše Hejla, která se umístila na konečném druhém místě a nese název Crossings. Autor se inspiroval tvarem zkřížených velrybích čelistí, které ve své povídce zmiňuje Nathaniel Hawthorne. Celá jeho kompozice pak dle jeho slov vychází ze symetrických obrazců vytvořených oblými liniemi. Symetričnost skladby pochopitelně nespočívá v tom, že kdyby ji muzikanti hráli od konce, došli by ke stejnému výsledku, jistý typ této symetrie ale autor využil například zopakováním velmi zdařilého žesťového motivu na začátku i na konci této skladby. Symetrické bylo i rozmístění nástrojů v orchestru. Jakkoliv však mohla být skladba propracovaná způsobem odpovídajícím symetrickým tvarům, posluchači nezbývalo, než v ní hledat a snažit se ji alespoň trochu pochopit. Některé části totiž vyznívaly jako pokusy, co se stane, když kontrafagot zahraje svoji nejhlubší notu, když žesťaři začnou profukovat své nástroje nebo když každý z hráčů smyčcové sekce začne hrát glissando v jinou dobu na základě systému, který však nelze ihned odhalit. Tento systém však opět nebyl ani trochu cizí dirigentu Lockhartovi, který tento večer odváděl vskutku znamenitou práci.

 

9

 

Zajímavé bylo oprostit se od myšlenky symetrických linií a více se zaměřit na téma samotných velryb. Těžko se odhaduje, zda to bylo autorovým záměrem, několik částí nicméně nápadně připomíná onen tajemný podmořský velrybí zpěv. Je-li tomu tak, skladba v tomto směru získává další rozměr a dalo by se říct, že se autorovi podařilo zachytit atmosféru mořských hlubin, která patří majestátním, ale skrytě žijícím kytovcům, velmi zdařile.

Na samotný závěr koncertu pak orchestr předvedl suitu z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. S tímto kusem došlo k návratu tonální hudby na scénu a nástroje začaly opět plnit své úlohy, ke kterým byly původně stvořeny. Časový posun o sto let zpět stejně jako posun žánrový a charakterový působil sice trochu jako pěst na oko, uvedení této skladby ale výrazně přispělo k uvolnění atmosféry a k důstojnému zakončení večera.

Posluchači v současné chvíli mohou sledovat další vývoj nejen naší, ale i světové skladatelské činnosti v rámci jednotlivých koncertů různých orchestrů, v jejichž repertoáru se současná díla objevují. Pořádány jsou také festivaly zaměřující se přímo na soudobou hudbu. Uvidíme, zda i Česká filharmonie znovu vypíše soutěž a představí nám nové české autory a výsledky jejich experimentů v oblasti kompozičních postupů a zvukových možností orchestru.

 

15

 

6

 

1

 

5

 

2

 

Foto: Petr Kadlec

Lukáš Červený

Mladý trutnovský hudebník, student houslí na Konzervatoři Pardubice pod vedením houslistky Ivy Svobodové-Kramperové. Jako sólista na klavír i na housle má za sebou řadu koncertů včetně večera s Trutnovským symfonickým orchestrem. Působí především jako pedagog a dirigent orchestru na Základní umělecké škole Trutnov, kde s jejími žáky realizuje různorodé projekty včetně několika autorských. Jako autor hudby spolupracuje mimo jiné s tanečním souborem Moving point. Je členem několika neprofesionálních hudebních těles včetně pražského Symfonického orchestru Uměleckého sdružení ČVUT.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.