„A Zemlinští? Jejich energická hra se jevila bez zaváhání, s mužnou dravostí a výrazným zvukem společných zkušeností.“

„Hra Mantra Percussion ve je spojení s Gordonovou uhrančivou skladbou explozí rituálního opakování minimalistických patternů v náročné polyrytmii.“

„Timber mělo svůj přísný řád, ale zároveň dýchalo uvolněností a měkkostí, ale zvířeckostí, kolizí, krizí i katarzí.“

Nezapomenutelný večer, který bude ještě dlouho dotepávat, připravil mezinárodní hudební festival Struny Podzimu. V sále centra současného umění DOX uvedl díla přítomného Michaela Gordona, posledního z trojice zakládajících členů amerického uskupení skladatelů a hudebníků Bang on a Can. Dva jeho smyčcové kvartety vyšvihlo Zemlinského kvarteto a newyorští Mantra Percussion publikum vtáhli do dění hodinovou meditativní kompozicí pro šest dřevěných simanter.

Struny podzimu dlouhodobě sympatizují s hudbou amerických skladatelů. Důkazem toho je i vedlejší, neméně pozoruhodný program OFFSTRINGS: Týden americké hudby. Vraťme se ale k hlavní dějové lince. Jestli existuje dokonalá symbióza, jedním z příkladů jsou právě Struny podzimu a Bang on a Can. Filozofie obou institucí dýchají společnými tématy a názory. Dokazují, že žánrové průniky se mohou stát cestou do srdcí posluchačů a především jsou způsobem, jak objevovat nové a zároveň se opírat o osvědčené a původní, ke kterému máme potřebu se neustále vracet. Koncert oslovil především zmíněným paradoxem. Pokud se má hudba vyvíjet, vždy musí obsahovat oba tyto protipóly. Jednostranný experiment ve smyslu neotřelého zvuku, nového nástroje či prostě rebelského skladatelského jazyka se sice může stát inspirací pro další tok hudebních dějin, do nitra člověka však vrývají své rukopisy hlavně skladby, které se nesnaží být jen za každou cenu nové a originální, ale jsou si vědomy základních stavebních kamenů, bez kterých se nic pevného nevybuduje. Příklady toho můžeme nalézt nejen v hudbě a umění vůbec, ale tak nějak obecně v životě. Aneb zákony a řád neobejdeme.

Konec 80. let v New Yorku a trojice dnes zvučných jmen David Lang, Julia Wolfe a Michael Gordon formulují svou myšlenku nutnosti zboření hranic mezi klasickou a populární hudbou. Prakticky dokázali, že přílišné škatulkování někdy škodí a že pokud autor spojí zdánlivě odlišné hudební proudy, nemusí se jednat o nevkusný miš-maš. V souvislosti s tím se mi vybavuje Mass Leonarda Bernsteina, která je příkladem dokonalé fúze snad všeho zásadního, co svět hudby kdy vytvořil. Je to jako umění spojit v pokrmu několik chutí, které samy o sobě znáte, ale neznamená to nutně, že budou fungovat dohromady. Pokud se to vydaří jako ve zmíněném příkladu, vyeskalují v dutině ústní do ohňostroje. Třeba oratorium Anthracite Fields Julie Wolfe se silnou sociální tematikou z oblasti těžby uhlí, uvedené na Strunách Podzimu v roce 2017, se může k popsanému hrdě hlásit. Stejně tak Michael Gordon je skladatelem, jehož díla vycházejí z hudby minimalismu a prvků popu či punk rocku. Respektuje „potvrzené“ postupy (nebo můžeme říci i estetické principy) a přitom jeho rockový a elektronikou jemně opepřený zvuk smyčců dodává skladbám neodolatelný a výjimečný charakter.

Vábivost zmíněného se projevuje od prvních tahů úzkostných glissand v primu a sekundu houslí Gordonova smyčcového kvartetu Clouded Yellow (2010). Inspirací byla hejna desetitisíců migrujících motýlů. Autor se neomezuje na obraz vznášejícího se roje žluťásků čilimníkových, ale pracuje s představou létání s nimi vysoko nad zemí, kde se zdánlivě nemáte čeho chytit, což se naštěstí netýká hudby samotné. Skladatel, přítomný provedení, přišel s myšlenkou, že zvuk houslí je po dvě, tři století prakticky stejný. Do svých kvartetů zanáší vlastně tradiční zvuk. Nepracuje zde však s moderními technikami hry na smyčcové nástroje, zato jejich zvuk místy lehce vybudí halem a jinými efekty, což dodává zvuku, imitujícímu let živočichů v prostoru, šíři a svobodu.

Živočišně se projevili i členové Zemlinského kvarteta. Houslisté František Souček a Petr Střížek svými tahy dokonale namalovali vlnění motýlí masy v sekvencích úvodního tématu první části kvartetu. Formálně jsme mohli identifikovat útvar jako A-B-A s kodovým dozvukem, kdy motýli postupně „zaparkovávali“ ve své cílové stanici. Krajní části se zaměřovaly spíš na šíři táhlých vysokých tónů v kontrastu k zemitému tepu violy Petra Holmana a violoncella Vladimíra Fortina. Mohli jsme být svědky dojmu neohraničeného zvuku letícího vzduchem a, především ve střední části, drsnějšího rytmu i barev disonancí. Prodlevy nízkých smyčců, zvuk prázdných strun táhnoucí se celým dílem jako prapůvodní životní element a violoncellové C dodaly posluchači pocit hlubokého zakořenění. To kontrastovalo s nevyzpytatelnou nespoutaností třepotání motýlů v závratných výškách. Jemná elektronika evokující představu alikvotního zpěvu dodala kvartetu celkově animální nádech drsné rockové kapely. Gordonovy smyčcové kvartety (mimochodem psané pro Kronos Quartet) proto vyžadují amplifikaci. Je zde na místě vyzdvihnout perfektní práci krále zvuku Jana Středy, jehož unikátní schopnost vyladit ozvučení jakéhokoliv ensemblu těší uši posluchačů v sále a je prostě něčím, co si přeje každý muzikant.

To potvrdil zejména druhý smyčcový kvartet večera, Potassium (2000), ve kterém se užívá kouzelné krabičky fuzz box. V díle, beroucím si za své chemický prvek draslík, bylo postaráno o efekty, které používají hráči v kapelách trošku drsnějšího zvuku. Delay, distortion, octaver a pro mě výjimečně působivý flanger, vibrující celým organismem, dodaly klasické komorní sestavě úplně jiný nádech – samotným autorem označený za „magický zvuk smyčcového kvarteta“. Gordon zde pracoval opět s výraznými glissandy – nejdříve ve všech partech v paralelních oktávách, poté se „rozjíždějící“ do jiných intervalů, které mezi sebou hlasy tvořily. Podtrženy byly hlubokými dlouhými tóny s tvrdšími údery smyčce. Tento charakter vystřídala část s minimalisticky drobenými úseky. Jako zjevení působil motiv v houslích a jeho něžná melodie jako představa ženského hlasu v jinak velmi maskulinním, místy až agresivním, avšak stále velmi příjemném zvuku. Potassium vygradovalo do změti přes sebe tvořených krátkých glissandových motivků, které zrychlovaly svůj tep, až se v nich nakonec potkaly všechny linky a zakončily skladbu jako výkřik do neznáma.

Úsměvná a zcela nezáměrná spojitost se naskytla s právě probíhající výstavou v DOXu „O létání“. Možná budou kvartety posluchače inspirovat k další návštěvě galerie současného umění i za jiným účelem. A Zemlinští? Ti jsou sázkou na jistotu. Na co sáhnou či drnknou, to se jim daří. Jejich energická hra se jevila bez zaváhání, s mužnou dravostí a výrazným zvukem společných zkušeností prolínající se celým výkonem. Skoro rockeři!

Timber (2009) – v překladu dřevo, dřívko, prkénko. Šest takových v různých délkách, amplifikovaných a položených na podstavce, které při pohledu z ptačí perspektivy připomínají nepravidelný šestiúhelník. To jsou simantry (či semantrony). Za každou postavte vynikajícího hráče na bicí nástroje, který dal přednost komorní hudbě před orchestrem. Řeč je o newyorském uskupení Mantra Percussion. Jejich hra je ve spojení s Gordonovou uhrančivou skladbou explozí rituálního opakování minimalistických patternů v náročné polyrytmii. Paličky z různých materiálů a různé tvrdosti v jejich rukách vytvořily dobrodružnou cestu do hlubin. Minimalismus v podání renomovaných skladatelů nelze považovat za řemeslný primitivismus. Je to velice účinný a zde doslova úderný způsob, jak se dostat k našemu vlastnímu primitivismu a základním životním jednotkám a pochodům. Bušení srdce a vibrace prostupující celou bytostí byly dohnány ke krajnosti o to víc, když si posluchač sedl metr za interprety.

Skladba Timber je členěna na několik částí a rytmických úseků, které se rozvíjejí, zrychlují a až neuvěřitelně komplikují. Někteří hráči používali i několik paliček naráz, přičemž občas hráli v každé ruce jiný rytmus. Obzvláště brutálně působilo vlnění od nejvyššího ladění po nejnižší. Vrcholem byl posun každého hráče mírně doprava tak, aby jednou rukou mohl hrát „doma“ a druhou na dřívko sousedovo. Vznikaly tak rytmické kombinace, které byly za hranicí chápání toho, zda je dílo svou technickou náročností hratelné. Každopádně mělo svůj přísný řád, ale zároveň dýchalo uvolněností a měkkostí, ale i zvířeckostí, kolizí, krizí i katarzí.

Slyšet naživo Timber nebyl jen fascinující hudební zážitek, ale klidně bych celý počin popsala jako prostorovou performance. Součástí byly i světelné efekty, které, divoce blikající, sice nemusely být každému příjemné, ale světelné tyče, propojené před sólisty, splnily svůj účel a dotvořily mezi jednotlivými částmi atmosféru jakéhosi psychedelického rituálního tance kolem ohně. Energie proudící mezi hráči byla velmi intenzivní, a to i díky možnosti být v jejich bezprostřední blízkosti. Část publika seděla kolem hráčů, část standardně v hledišti. Zajímalo by mě, jak by působilo posazení posluchačů v dokonalém kruhu. Volba, která padla na simantry jistě nebyla náhodná. Semantron je nástroj ve východní liturgii používaný ke svolání k bohoslužbě. Skladba Timber mohla být modlitbou a celý večer jednou velkou mantrou. Její puls se ponese prostorem ještě mnoho dní.

Foto: Petra Hajská