„Jediné osvětlení obstarávaly desítky svíček rozmístěných po celém kostele.“

„Celek působil jako zázrak.“

„Obě zpěvačky, byť každá jinak, předávaly silné duchovní poselství.“

Sobotní zastavení festivalu Lípa Musica zavedlo jeho diváky do kostela svaté Barbory nedaleko Zahrádek, na jedno z nejkouzelnějších míst každoročního putování festivalu. Hlavními protagonistkami velmi intimního večera byly sopranistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková. Program, kterým byly TEMNÉ HODINKY Jeana Françoise Couperina, se do kostela svaté Barbory hodil nadmíru, protože tam není instalován elektrický proud a jediné osvětlení tak obstarávaly desítky svíček rozmístěných po celém kostele.

Úvodní skladbou večera bylo krátké preludium od téhož autora, které mělo hlavně za cíl uvést posluchače do dobového kontextu a atmosféry programu. A po krátkém úvodu z cyklu L´art de toucher le clavecin už zazněla úvodní lekce z Couperinových Temných hodinek, hluboce duchovního opusu s odkazem na velikonoční liturgii. Zpívala Hana Blažíková. Její hlas byl silný jako vždy, měl onu krásnou barvu a sametovost. Tóny z ní vycházely jaksi samy, bez viditelného úsilí a čím se v partu objevovaly silovější pasáže, tím získávaly na jistotě a neztrácely na laskavosti. Když Hana Blažíková dozpívala první z částí lekce, zhasla jednu svíci na svícnu pod pódiem. Koncert se stejnou jímavostí pokračoval a jak se posluchači dostávali ve večeru s Temnými hodinkami dál, tak postupně hasly i další svíčky, stejně jako tomu bylo v původním provozování díla na francouzském královském dvoře. V uvozovkách tak byl učiněn další krok navíc v historicky poučené interpretaci díla.

Zpívaný program doprovázela trojice muzikantů, theorbista Marek Krejča, cemballistka Monika Knoblochová a Mélusine de Pas, která obstarávala nádherné táhlé spodní tóny na violu da gamba. Jejich doprovod byl comme il faut, přesný, nesobecký, pracující v součinnosti a harmonii. Nebyla cítit přemíra energie, která by narušovala duchovní ráz skladby. Dílo navzdory francouzskému jazyku prokázalo svou čitelnost a univerzalitu a celek působil jako zázrak.

Prostředí kostela nebylo až tak nakloněné historickým nástrojům, hráči je museli dolaďovat podle toho, jak se klima ve zcela zaplněném prostoru postupně proměňovalo. Po první lekci Temných hodinek přišlo na řadu sólo pro theorbu Marka Krejči, který uvedl Suitu d mol Roberta de Visé. Preludující dílo svým způsobem odlehčilo silný dojem ze začátku koncertu a dávalo posluchačům možnost detailnějšího pozorování techniky precizního přednesu plného nálad.

Pak následovala druhá z Couperinových lekcí, opět pro jeden hlas, tentokrát patřící Barboře Kabátkové. Její témbr je docela jiný, než jakým vládla její koncertní partnerka. Kabátková má odlišnou barvu a oproti zastřenosti Blažíkové, zpívá svým způsobem a intenzivněji a extrovertněji. Promluvu obou ale posluchači vnímali stejně silně. Obě zpěvačky, byť každá jinak, předávaly velmi sugestivně a autenticky silné duchovní poselství spojené s velikonoční mystikou.

Po druhé odzpívané lekci došlo na další instrumentální předěl, kterým byla opět Couperinova suita pro vilu da gamba a continuo. Medově znějící viola da gamba Mélusine de Pas byla překrásná. Interpretka hrála tóny táhle a ladně a dosáhla tak skvělé a emotivní účinnosti, jindy zase předváděla hru energičtější a dynamičtější a v polohách na několik strun nabídla plný zvuk a výraz bez ztráty poetičnosti.

Vyvrcholením Couperinových temných hodinek byla třetí lekce, tentokrát pro dva hlasy. Hana Blažíková i Barbora Kabátková v ní naplno ukázaly, nakolik hluboce jsou sezpívány. Kouzlo společné chemie a hudebního cítění vyústilo v překrásný zážitek. Oba hlasy, silné individuality, se výborně doplňovaly a skvostně spolupracovaly a i přes meditativní a duchovní zaměření zpívaného materiálu uváděly nejednoho diváka do slastného vytržení. Teprve pak zhasla poslední svíce před pódiem.

Z nějakého důvodu se v sobotu večer mezi jednotlivými pěveckými a instrumentálními částmi netleskalo a bylo tomu tak dobře. Program díky tomu neztratil ani špetku ze své zamýšlené celistvosti a potlesk ostatně diváci umělcům bohatě a upřímně vynahradili v závěru.