„William Lang svůj extrémně náročný part zvládl s grácií a jakousi nenuceností.“

„Holger Falk přivedl rozeklaný part plný náročných skoků a intonačních výzev k životu s velkou bravurou.“

„Posvátně antickou náladu podtrhl výkon perkusionisty Tamáse Schlangera.“

Iannis Xenakis, klasik druhé poloviny 20. století, má stále pověst nesmlouvavého modernisty, který vytváří chladné, seriózní a vykalkulované kompozice bez špetky humoru, emocí a krásy. Nezkušené ucho posluchačovo má tendenci hudbu řeckého umělce neakceptovat, protože masa zdánlivě chaotického zvuku ze sluchátek či z reproduktorů působí poněkud nevlídně. Kolik bouřlivých nálad a vzruchů v sobě Xenakisova hudba obsahuje, je třeba slyšet naživo, což se v Praze, potažmo v České republice a vůbec ve světě nestává tak často. V úterý jsme však tuto příležitost dostali.

Důvody ojedinělosti uvádění jsou zřejmé a v oblasti hudby tohoto druhu jaksi věčné: cvičit a studovat takovou hudbu trvá dny, týdny a měsíce (a stejně v nich vždy najdete něco nového, jak zmínil Petr Kotík ve svém průvodním slově), vydělat na ni peníze je nemožné a přilákat na ni posluchače a sponzory vyžaduje ze strany organizátorů nemalé úsilí. Plakat nad tím, že české konzervativní publikum si neváží mistrovských děl skladatelů, kteří jsou odbornou veřejností považováni za zásadní, na tomto faktu nic nezmění. Nicméně plakat se musí, jinak by se nehráli už vůbec. Umění na tomto stupni vnitřní rafinovanosti, kterou z poslechu tušíme a z partitur a poznámkového aparátu skladatele možná i do jisté míry chápeme (protože jestli někdo doopravdy chápe Xenakise, tak jen Xenakis samotný), je ze své podstaty lehce elitářské, promlouvající k omezenému počtu zvědavých a udatných posluchačů. A to ať už by vzniklo před 40 lety, nebo v současnosti.

Tento omezený počet však beze zbytku naplnil prostory DOX a koncert byl vyprodán již několik dní předem. Už tento samotný fakt stojí za velkou chválu směrem k produkci. Možná to nakonec s publikem není tak beznadějné, jen je třeba ho kvalitně nalákat. Lákadlem kromě jména Iannise Xenakise byl Petr Kotík, výrazný český umělec a rytíř soudobé a nonkonformní hudby u nás, newyorkský trombonista a improvizátor William Lang, barytonista Holger Falk, perkusionista Tamás Schlanger a ONO Ostrava New Orchestra, těleso, které vzniklo z potřeby uvádět skladby velkého obsazení na Ostravských Dnech Nové hudby. V tomto orchestru sedělo kromě Čechů mnoho mladých hráčů z celé Evropy.

Iannis Xenakis se narodil řeckým rodičům v Rumunsku a v Aténách vystudoval technickou školu, která v budoucnosti dala základ jeho nezaměnitelnému hudebnímu rukopisu. Během povstání za druhé světové války se zapojil do odboje, byl těžce raněn šrapnelem, zázrakem přežil a po válce dostudoval. Rány osudu pokračovaly, když se řecká vláda rozhodla účastníky odboje pronásledovat. Xenakis uprchl do Paříže i se svou rodinou, kde se záhy dostal na pozici asistenta do věhlasného ateliéru architekta Le Corbusiera. Práce na architektonickém návrhu pro pavilon značky Philips na Expo 58 v Bruselu se promítla ve slavné skladbě Metastaseis, ve které se glissanda smyčců rozvíjejí na podobném principu jako jednotlivé linie plánů a náčrtů stavby. Premiéra skladby přinesla pozdvižení a Xenakis byl od té doby považován za jednu z vedoucích osobností soudobé hudby. Zároveň zůstal vzácným solitérem, který odmítal aleatoriku jako „demisi skladatele“ a serialismus prohlašoval za směr „unavený naprostou deterministickou složitostí kompozičních operací“. Sám hledal inspiraci ve zvuku, v matematice a v hudbě antického Řecka.

Všechny tři skladby, které zazněly v průběhu pondělního večera, využívají tzv. stochastických (pravděpodobnostních) systémů. Xenakis, který aleatoriku považuje za naivní nakládání s náhodou či s možností výběru hráčem, chápe práci s pravděpodobností a statistikou jako nástroj k vytvoření plastických a organických ploch. To, jak se tyto masy vytvářejí a propojují, se děje prostřednictvím matematických funkcí. Xenakis určuje pravidla a má je plně v rukou, výsledky jsou ale těžko předvídatelné a novátorské až do dnešního dne.

První skladba večera, instrumentačně mohutná a nezkrotná Ata pro orchestr zmíněné pravděpodobnostní systémy aplikuje na teorii her či matematické principy jako například Markovovy řetězce, kterými skladatel podporuje svoji snahu převést teorém buněčného růstu do hudby. Vzniká tak neustále pulsující, přelévající se masa zvuku. Xenakis rozbíjí a opět spojuje zvukové objekty, jednotlivé smyčcové nástroje se drobí na pohyblivý rej, aby se záhy spojily v jednolité ostré akordy. Kaskády akordů sledují systém uměle vytvořených stupnic, které se dynamicky proměňují a využívají celého rozsahu nástrojů. Posluchač je zahlcen neustále se deroucím přílivem zvuku, který freneticky vytváří celý orchestr.

ONO s Petrem Kotíkem se od prvního akordu nešetřili. Suchá akustika, která prostoru DOX vládne, svědčila hlavně dechům a žesťům, zatímco u smyčců prozradila některé nesrovnalosti. Nejvýrazněji se to projevovalo u ostrých staccatových akordů, kde společné nástupy vždy nevyšly. Dynamika, která se většinou pohybovala v rovině forte, by si zasloužila jemnější odstínění. I přes drobné nedostatky však šlo o výtečný výkon s velkým nasazením. Nasazení je u Xenakise nakonec daleko důležitější než některé technické nepřesnosti, které k pravděpodobnosti a statistice vlastně také patří.

Ve skladbách Troorkh pro sólový trombón a orchestr a Aïs pro baryton, perkuse a orchestr se představili neuvěřitelně technicky vybavení sólisté a strhli na sebe pozornost soustředěného publika. Glissanda, tak dobře známá z Metastaseis, se samozřejmě výtečně hodí k pozounu, který je svým snižcem dokáže vytvářet opravdu působivě. William Lang svůj extrémně náročný part zvládl s grácií a jakousi nenuceností, což je u hudby tak náročné na koncentraci něco neskutečného. To pivo, které ležérně popíjel během přestávky, si opravdu zasloužil – nejen za výkon ve skladbě Troorkh, v níž mu výtečně sekundovali hráči na žesťové nástroje, se kterými vytvářel zvukově syrové textury, ale také za sólový výstup, při kterém zahrál další Xenakisovu skladbu Keren.

Nejstarší skladba z celé trojice, Aïs, se dotýká dalšího Xenakisova velkého inspiračního zdroje – řecké mytologie. Zpěvní part je napsán pro baryton, ovšem pěvec musí být vybaven i technikou na zvládnutí kontratenorových poloh. Holger Falk zvládl oboje skvěle. Rozeklaný part plný náročných skoků a intonačních výzev přivedl k životu s velkou bravurou. Posvátně antickou náladu podtrhl výkon perkusionisty Tamáse Schlangera. Perkusionisté z řad ONO si s ním však v náročnosti vlastních partů také nezadali.

Být svědkem tak výborných, a ne zrovna všedních sólových výstupů bylo největším přínosem náročného a opravdu zásadního projektu ve světě specifického hudebního umění, do kterého Xenakis spadá. Snad se leckteří posluchači osvobodili od běžných očekávání, která máme spojená s hudbou, a našli si cestu ke Xenakisově „chladné“ hudbě, ve které krása nespočívá v okamžitém dojmu, ale v prožitku, který trvá a vstřebává se. DOX se stává prostorem, ve kterém se tento typ umění zabydluje a je mu v něm dobře.

Budeme se těšit i na příště a doufat, že se ONO a Petr Kotík rozhodnou obohatit Prahu svým umem co nejdříve.

Foto: Zdeněk Chrapek