„Fantasie a hravost autorů od první chvíle fascinovala.“

„Tahy smyčců jako by mluvily samy za sebe a nebylo třeba slov.“

„Bludiště seznamů je poctou nedávno zesnulému autorovi.“

Ztišená mluvená opera o pěti obrazech skladatele Martina Smolky a režiséra a libretisty Jiřího Adámka BLUDIŠTĚ SEZNAMŮ si vzala na paškál člověčí potřebu vytvářet seznamy, katalogy, posloupnosti a řady. Původně vznikla pod názvem Sezname, otevři se! na objednávku festivalu NODO pro Národní divadlo moravskoslezské, kde byla provedena s orchestrem a sborem. V této verzi jsme měli možnost ji zažít v úpravě pro smyčcový kvartet, harfu, klavír a herce v divadle Alfred ve dvoře.

Na jevišti komorní uskupení úzce spolupracuje s herci-mluvci ze skupiny Boca Loca Lab, jmenovitě s Vendulou Holičkovou, Bárou Mišíkovou, Pavolem Smolárikem a Danielem Švábem. Raritou je kontratenorový part, kterého se ujal skvělý Jan Mikušek. Nečekala jsem suchopárné výčty s občasným doprovodem muzikantů, to by umělci tohoto formátu jistě nedopustili. A musím hned na začátku konstatovat, že fantasie a hravost autorů od první chvíle fascinovala. Jako nám bylo představeno nepřeberné množství různých seznamů, stejně tak jim sekundovaly velmi bohaté výrazové prvky všech zúčastněných. 

V první části Expozice jsme vyslechli například písmena řecké abecedy, osobní zájmena, časové hodnoty, zkratky nebo i vyjmenovaná slova. Každý herec se zpočátku držel svého rytmu a dikce řady, poté se začali  navzájem doplňovat a pod palbou slov, zvukomalebnosti a různých gradací jsme byli nuceni se více soustředit a vše „postíhat“. Výstupy mluvců byly prokládány expresivní hrou kvarteta Pavla Bořkovce ve složení Alexej Aslamas, Ondřej Hás, Matěj Kroupa a Štěpán Drtina.

Druhá část Ryby nabídla jakési zklidnění a, jak už název napovídá, ponoření se pod hladinu. Scéna Jany Kanhäuserové a světla Jana Kalivody dotvořily mlžnou atmosféru světových vod a výčet jejich obyvatel. Výborně kreslila harfa pod rukama Hedviky Mousa Bacha, klavírní drnkání Jany Holmanové, měkká glissanda nebo flageolety smyčců. Taková neptunická atmosféra a ryby nebo že by mořské víly? Sirény? Zpět na souš! Zazněly i tolik oblíbené protiklady systému duality, tvořící onu vesmírnou jednotu. Jin a jang, muž a žena, Kain a Abel, Angelus a ďábel…

V Zrcadlení se autoři inspirovali výčtem obrazů, které zahlédne vypravěč ve skleněné kuličce, a v díle zvaném Alef spisovatele Jorge Luis Borgese. Vše, co existuje teď a tady, krajiny, zvířata, vnitřnosti, buňky, poušť a zároveň všechna zrnka písku v ní… vše, co bylo a je, propojené neviditelnými nitkami zdánlivě nesouvisejících, ale ve skutečnosti spolu dýchajících, jednotek v jednom malém vesmíru – Zemi. Ta je samotná pouhým zrnkem v obrovském kosmickém prostoru. Vybavil se mi stejnojmenný román Paula Coelha, který také zpracovával téma propojenosti vesmírné databanky nepředstavitelných rozměrů a bodu, ve kterém se vše, co existuje, sbíhá, a je možné spatřit. Silně působící byl zejména úsek hlášky „viděl jsem“ následovaný hudební produkcí. Muzikanti tam „sázeli“ tóny a akordy v neúprosných rytmech tak, jako byly předkládány výjevy vypravěče. Tahy smyčců jako by mluvily samy za sebe a nebylo třeba slov. Část zakončil seznam kosmických slabik v podání kontratenoristy.

Poutníci nám přiblížili svět Italo Calvina a jeho Neviditelná města. Města skutečná a imaginární, prokládaná výrazným „prérie savany pampy stepi tundry…“ a jejich variacemi, drobenými a obměňovanými různými hlasovými výškami, výrazem, souzvuky mluvců. Místy zněly jako zaseknutá deska, hrátky s rytmem, slabikami, šepotem a skorořevem. Kontroval kontratenor táhlejšími tóny ve své vypjaté vysoké poloze. Všemu výrazově odpovídaly pohyby herců na scéně včetně minimalistického osvětlení, které podtrhávalo vždy myšlenku konkrétní části. Pátá část Věda nás pak zavedla do světa vědy a techniky a dotkla se myšlenek i tvorby Umberta Eca, zazněly fragmenty z jeho Foucaltova kyvadla a Dějin Krásy. 

Bludiště seznamů je poctou tomuto nedávno zesnulému autorovi a inspirace vychází z jeho stejnojmenné knihy. Autoři sami přiznávají, že propadli seznamům „nejen literárním, ale i hudebním, akordům, odstínům piana a pianissima, forte a fortissima“. A tady musím konstatovat, že volba prostoru Alfreda ve Dvoře byla skvělá a všechny tyto nejen dynamické, odstíny vyzněly velmi silně a naturalisticky.

Ráda bych vyslovila poklonu práci Boca Loca Lab a jejich hercům. Jde o umělce, kteří se neorientují jen na jedno pole působení, jsou pohybově, herecky a sluchově nadaní a umí vymáčknout to nejlepší z vícero svých talentů. Byli skvěle napojení na muzikanty a muzikanti na ně. Toto soudobé dílo vyžadovalo po aktérech zvláštní druh soustředění, práce a schopností. A takové výzvy zjevně tuto skupinu velmi baví a obohacují, tak jako oni naši současnou uměleckou scénu. 

Bludiště seznamů je dílo, které vás vtáhne. Donutí posluchače/diváka se zamyslet a připomene palčivé otázky jako: kdo jsme a kam směřujeme, co vytváříme a jak nás a naše tváře to vytvářené utváří a posouvá, jestli moc slovíčkaříme a málo cítíme, nebo jestli nás naše potřeba škatulkovat, zařazovat a pojmenovávat neodtrhává od našeho vnitřního kompasu. Vyřeší  struktury a řády naše pocity nejistot a vykořenění? Zvýrazňují naši přirozenou potřebu pevného základu nebo spíš neschopnost určité spontaneity? Asi i zrcadlí naši nesvobodu, nepružnost a dokonce křeč. I to je součást našeho Vesmíru a oné kuličky Alef. Existuje názor, že svět je chaos, není ničím vyšším řízen a události jsou prostě náhody. Pak mi dává ještě větší smysl naše tendence seřazovat a vytvářet si systémy. Ono se to někde vyvážit musí… 

Foto: Michal Ureš