„Předehře k opeře Hedbávný žebřík chyběla lehkost.“

„Quasi Trio nezklamalo. Byl to jeden z nejhezčích Trojkoncertů, co jsem kdy slyšel.“

„Bylo vidět, že Václav Dlask má Haydna pečlivě nastudovaného. Symfonii řídil zpaměti.“

PKF – Prague Philharmonia byla založena Jiří Bělohlávkem jako orchestr mladých. Byť to bylo už před 25 lety, orchestr si na svá mladá léta stále pamatuje. Proto také pomáhá mladým umělcům při jejich vstupu na pódia: díky memorandu, které PKF – Prague Philharmonia uzavřela s Hudební a taneční fakultou Akademie múzických umění, mají možnost dirigovat nebo si zahrát se špičkovým profesionálním orchestrem. Cyklus se nazývá „Ti nejlepší“ a 1. listopadu uvedl v Sále Bohuslava Martinů už druhý koncert.

Před orchestr předstoupil s dirigentskou taktovkou student 3. ročníku bakalářského studia dirigování Václav Dlask a koncert zahájil předehrou k opeře Hedbávný žebřík. Gioacchino Rossini napsal svou operu farsa (pozn. Obvykle jednoaktová opera, někdy uváděná společně s baletem. Tato forma byla v oblibě koncem 18. a začátkem 19. století, byla spjatá hlavně s Neapolí a Benátkami, zejména s divadlem San Moisè) v roce 1812, kdy mu bylo 20 let. Byl mladý, jeho první jednoaktové opery měly úspěch, Teatro San Moisè v Benátkách mu dobře platilo a Rossini viděl život růžově, a tak psal veselé, radostné melodie, plné chytrých nápadů, bujného rytmu a vynalézavé instrumentace. Pro PKF – Prague Philharmonia není ouvertura k Hedbávnému žebříku skladbou neznámou. Již několikrát se na repertoáru orchestru objevila, a tak bylo zajímavé porovnat, jak ji pojme mladý dirigent, kterému by skladba měla být blízká. Ne vše se povedlo. Proniknout do díla z jiného kulturního okruhu není snadné. Jen hrstka velkých, geniálních dirigentů to umí. Většina dirigentů dokáže velmi dobře vypracovat provedení skladby „svých“ skladatelů, obvykle z rodné země, méně už skladatelů, kteří jsou jim vzdáleni. Louis Langrée, francouzský šéfdirigent Cincinnati Symphony Orchestra, který na Pražském jaru s Českou filharmonií překrásně provedl Berlioze, Ravela a Franka, mi kdysi řekl: „Janáčka a Martinů bych dirigovat nemohl.“ Prostě je třeba se do díla vcítit. Předehře k opeře Hedbávný žebřík chyběla lehkost a byla dynamicky předimenzovaná. Je však nutné vyzvednout výbornou hru žesťů, vlastně všech dechových nástrojů, jejichž party nejsou lehké a vyžadují dobrou technickou úroveň.

Ludwig van Beethoven napsal Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello C dur v době, kdy připravoval svou pátou symfonii a celý koncert je jakýmsi mezistupněm, který vedl k symfonizaci sólových koncertů. Andrzej Molin, student 5. ročníku Hudební teorie v programu uváděl, že Beethoven koncert napsal pro arcivévodu Rudolfa Jana Habsburského a že ten ji také premiéroval. Při vší úctě k arcivévodovi, který byl velkým mecenášem i milovníkem hudby a než se stal olomouckým arcibiskupem, studoval u Beethovena hru na klavír, není to pravda. Koncert byl věnován knížeti Františku Lobkovicovi a o tom, kdo hrál klavírní part, se vedou spory. Buď prý sám Beethoven anebo Marie Bigotová, která premiérovala i některá jiná Beethovenova klavírní díla. Bezpečně se ví, že houslový part hrál Carl August Seidler a violoncello Čech Anton Kraft. K premiéře ve Vídni došlo až 4 roky po tom, co Beethoven koncert v roce 1804 napsal. Beethoven marně upozorňoval na to, že skladba se třemi koncertujícími hlasy je „cosi nového“, byť ve své podstatě obnovovala formu concerta grossa. Přesto skladba vyšla tiskem až roku 1807 a nedočkala se žádného velkého ohlasu. Přitom se Beethovenovi podařilo nádherně vyvážit jednotlivé sólové nástroje. Žádný nástroj není podřízený tomu druhému, předávají si témata mezi sebou navzájem i mezi sebou a orchestrem. Miluji tuto skladbu a moc jsem se na její uvedení těšil. Quasi Trio (Marie Hasoňová housle, Judita Škodová violoncello a Kateřina Ochmanová klavír) nezklamalo. Na tak mladé umělce vládnou až neuvěřitelně dobrou technikou. Marie Hasoňová po absolutoriu Pražské konzervatoře studuje teprve 1. ročník bakalářského studia, zatímco Judita Škodová a Kateřina Ochmanová jsou v 2. ročníku magisterského studia Komorní hry. Všechny ovšem mají za sebou řadu zahraničních stáží a na jejich hře je to vidět. Jejich výkon je vyzrálý, hodný zkušených sólistů. Zpěvné tóny houslí i violoncella doplňoval virtuózně klavír. První věta i začátek druhé věty, to byl mimořádný zážitek. Vlastně i věta třetí. Byl to jeden z nejhezčích trojkoncertů, co jsem kdy slyšel. Obecenstvo jásalo, a tak Quasi Trio přidalo Dumku č. 3 pro klavír, housle a violoncello op. 90 Antonína Dvořáka. Jak jinak, opět skvěle.

Koncertní árii Mia speranza adorata napsal Wolfgang Amadeus Mozart tak, aby umožnila sólistce ukázat technické a výrazové umění – změna temp v recitativu, koloratury i široký rejstřík – to vše klade na sólistku mimořádné nároky. Sopranistka Tereza Smoláková Nováková technicky árii zvládala celkem dobře. Bohužel její soprán je ostrý a ve vysokých tónech působil až řezavě. V nízkých tónech to bylo podstatně lepší. Koloratury zvládla technicky i výrazově velmi dobře, zpěv byl dynamicky dobře odstupňovaný a intonačně jistý.

Závěr koncertu patřil Symfonii č. 88 G dur Josepha Haydna. Haydn je nazýván otcem symfonií. Byl velký experimentátor, systematicky zkoušel nové postupy a dokázal jako málokdo reflektovat vývoj hudební řeči. Z té více než stovky symfonií se jich v současné době hraje přibližně deset a Symfonie G dur patří k těm nejoblíbenějším a nejhranějším. Bylo vidět, že Václav Dlask má Haydna pečlivě nastudovaného. Symfonii řídil zpaměti a na rozdíl od Rossiniho ouvertury si s Haydnem rozuměl. Orchestr pod jeho vedením hrál ukázněně, tempově přesně, dynamicky přiměřeně. Vyzvedl bych zvláště hoboje i violoncella, ale dobře hrály všechny nástrojové skupiny.

Nemohu posoudit, zda to skutečně byli „ti nejlepší“ z HAMU, v každém případě to ovšem byli dobří interpreti. Uvidíme, zda se jim podaří, až opustí ochranná křídla fakulty a přátelskou podporu PKF – Prague Philharmonia, v ostré konkurenci prosadit. První vlaštovka už tu je. Judita Škodová již zasedá za notovým pultem violoncellové sekce PKF.

Foto: Pepa Horák / archiv Quasi Trio