„Zdá se, že v posledních létech prožívá pantomima etapu obrození.“

„Mezi jmény dalších současných mimů září jméno Radima Vizváryho, ozdobené řadou uznání i v zahraničí.“

„Černovláska s brýlemi a obří obuví je dokonalým komediálním číslem, což diváci bouřlivě oceňují.“

Jiráskovo divadlo v České Lípě prožilo večer plný překvapení. V rámci mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica přivítalo na své scéně českého mima Radima Vizváryho. Jeho excelentní představení s názvem Sólo představilo málo známý a na našich jevištích zřídka uváděný druh umění. Zatímco historický mim většinou publikum inspiroval, ten současný ho i rozesmál a vyburcoval.

V minulosti u nás bylo umění pantomimy známé spíše z filmů nebo z vystoupení cirkusových klaunů či veristických komediantů. Až nedoceněný herec-mim Ladislav Fialka k nám v tomto směru přinesl významné obohacení kulturního života. Jeho klasický mim navázal na česko-francouzské umění Jean-Gasparda Deburaua, největší postavy tohoto žánru 19. století. Byl vedoucím souboru Pantomima Na zábradlí a zakladatelem československé školy klasické a moderní pantomimy. Po jeho smrti tento divadelní žánr skomíral a pofialkovská generace se na scénách divadel jen těžko prosazovala.

V současné době je tudíž představitelů pantomimy vskutku pomálu a jejich uplatnění se zdá až tristní. Dnes však nastupuje „nová“ generace mimů, kteří prezentují takzvanou moderní pantomimu postavenou na klasických mimických prvcích v kombinaci s alternativními divadelními směry. Přestože stálá scéna neexistuje, zdá se, že v posledních letech prožívá pantomima etapu obrození. Mezi jmény jako Vojta Švejda, Tomáš Tomsa Legierski, Ctibor Turba a Mirka Čechová září jméno Radima Vizváryho, ozdobené řadou uznání i v zahraničí.

Ten ve čtvrtek 24. října stanul na prknech českolipského divadla, aby divákům představil svou scenáristicky autorskou kompozici. Prostředí, kam přišel, je již dnes – po osmnácti ročnících festivalu – divácky na určité výši. Nalákat posluchače na náročné představení přesto stále není jednoduché. Návštěvníci tohoto večera však zcela jistě svého rozhodnutí nelitovali. Vizváry se v jeho průběhu převtělil do celé plejády postav, lidských i zvířecích.

První scéna. Ticho je hudbou mima. Představuje se jako umělec, jehož způsob je v teátru tradiční po staletí. Dává na vědomí, jak teče čas a život. Poetická scénka o ukradených hodinkách je tak symbolickým vyjádřením, kterým dává divákovi jistotu, že čas běží a není člověkem nijak ovlivnitelný. Klasický mim předvede krádež hodinek a současně i reakce člověka. Hodinky zloděj ukradne. Lze však ukrást čas?

Proměna. David se objevuje v protikladu ke Goliášovi jako bezstarostný chlapec s flétničkou a zcela jasně dává silákovi najevo, že jeho pozice je silnější než Goliášova ramena. Krásná scéna udivuje diváka převtělováním mezi malým muzikantem a obrem. Stačí malý černý paraván a z jedné postavy jsou dva protivníci. Má silák vždy navrch, i když chlapci rozláme flétničku? Hrát se přece dá i na malý kousek. Goliáš je poražen a umírá zbraní chlapce – píšťaličkou, ale možná i hudbou a svistem letícího kamene z praku Davida.

V nové scéně vyvolává potlesk přeměna mima v býka. Torero je nádhernou humornou scénkou, která je cestou, jak uvolnit napětí mezi diváky a vytvořit pohodu pro další díl mimovy hry. Diváci oceňují převlek i propojení výrazu umělce s hudbou. Ta je tentokrát emotivní a její rytmus k toreadorovi patří.

Cesta hudebníka na scéně festivalu zobrazí skladatele, jehož tvorba je od počátku náročná. Vystupuje na piedestal slávy, neustále cestuje a nakonec mizí jakoby v zapomnění. Mimův projev je v této části pro diváka velmi náročný, i když k porozumění napomáhá vkusně zvolená hudba.

Na scénu přicházejí milenci, kteří se v podzimním čase choulí v jednom kabátě. Lyrická hra rukou je zvýrazněna i obličejem a celým tělem dvou postav. Vážnost nemusí být však jen jediným obrazem života mladých lidí.

Další proměna: na pódium vstupuje herečka. Úžasným nápadem jsou obrovské boty. Ty provokují diváka až ke hlasitému smíchu. Černovláska s brýlemi a obří obuví je dokonalým komediálním číslem, což diváci bouřlivě oceňují. Dívka se ocitá na rozcestí a odhazuje pomyslné kalhotky. Zde ponechává herec divákovi ono sexuální volnomyšlenkářství k zamyšlení. Obraz dnešní mladé ženy? I tak je možno chápat mimovu scénku, v níž se jeho fyzická konstituce stává součástí komedie.

Na scénu přichází téměř nahý člověk-zvíře. Hudba z nitra lidské existence, kde zřejmě člověk vznikal, dodává myšlence výrazný charakter. Rodí se myslící osobnost. Duch dávající osobě myšlenku možná může kontrastovat s myšlenkou dnes běžně uznávanou – že první byla ruka a práce, jak tvrdí Bedřich Engels, marxistický myslitel. Nebo byli původci myšlení hudba a zvuk? Přemýšlivý divák se pozastaví a herec napoví, že jde o názor, jak se zvuk mohl stát inspirací k myšlení.

Předposlední kousek ukazuje světu malého chlapce, který se setká s předmětem, o němž neví k čemu je. Vypadá jako žvýkačka, ale nechutná tak a ani se nedá žvýkat. Po chvíli ale pozná, že se dá nafukovat. Divadlo zkoprní, a pak vybuchne doslova v řehot, i když konzervativní starší obecenstvo se tváří i nadále strnule. Všichni poznávají, že se jedná o prezervativ. Chlapec si na hlavě ochranu nafukuje jako velký falos a publikum neutuchá v obdivném ohlasu, který stále graduje.

Konec humoru. Umírající labuť. Z temna se po humorném hlaholu v tichu vynoří labutí pták. Zobákem si pečlivě hladí pera na křídle. Je snad doprovodná hudba Mireille Mathieu oním andělským poselstvím předpovídajícím konec světa? Labuť se vznáší a odchází do světa nebytí. Nebo jen do neživota? Nakonec odchází i sám herec.

Neutuchající potlesk opakovaně vyvolává vynikajícího umělce zpět na scénu. Vizváry se za burácení obecenstva představuje v hereckých kostýmech převtělených postav.

Po skončení představení se v salonku divadla uskutečnila s Radimem Vizvárym, který za projekt Sólo obdržel i Cenu Thálie, beseda. Přišel milý, na pohled skromný člověk, který o sobě vypověděl o osudovém setkání s Borisem Hybnerem. Ten v něm viděl talent a Deburaua. Vizváry na památku svého učitele uvádí scénku v jednom kabátě, kterou ho právě Boris Hybner naučil. Na věšáku nad ním visí i Hybnerův klobouk. Na otázku z řad diváků, zda je představení Sólo stejné, jak ho původně vytvořil, odpověděl, že reaguje na podněty diváků a podle toho některé situace upravuje. Zmínil se i o svých plánech do budoucna.

Zařazení Radima Vizváryho na programu (hudebního) festivalu bylo významným činem nejen pro samotné diváky, ale i pro divadelní (a hudební) svět. Ukázal také na domácí půdě, že lze provozovat divadlo s vysokými nároky na herce i na diváky. Ti po čtvrtečním představení věří, že se s významnou osobností na prknech českolipského divadla někdy v budoucnu opět setkají.

Foto: Lukáš Marhoul