„Nepravidelné metrum, zdobení čtvrttóny a jejich zpěv či hra si prostě žádá vyrůstat v jejich domáckém prostředí. Pro nás však má neodolatelné kouzlo.“

„Strohá monodie pravoslavné liturgie dává možnost zahloubání se do sebe, což je snad cílem člověka, který bohoslužbu navštíví. Setkání s Bohem a se sebou.”

„Můžeme se jistě těšit na další ročník festivalu a na to, jaké nové souvislosti a myšlenky přinese.”

Šest koncertů, přednášky, výstavu ikon nebo projekci filmu nabídl opět další ročník mezinárodního festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos, v překladu Starobylá krása. Posluchači byli svědky zvuku tradičního řeckého souboru na Kypru, ruské duchovní hudby v rámci pravoslavné liturgie nebo originálních byzantských hymnů a jejich použití v hudbě 20. století. O šíři záběru a hudební rozmanitosti tohoto festivalu přesvědčil také jeho závěrečný koncert inspirovaný hesychasmem, tedy tichem a vnitřním mlčením, a kouzlem jemné elektroniky Michala Rataje. Hráli klavíristé Jan Pudlák a Kyriakos Kyriakou, zpíval Philokallia Ensemble pod uměleckým vedením Mariose Christou, jenž je páteří festivalu.

Mnoho posluchačů, ani těch zasvěcených, nepřestává fascinovat bohatý odkaz byzantské hudby, sakrální hudby provozované při bohoslužbách východního křesťanství, a její živý vliv. Vliv hudby, která se zapsala do historie spolu se zaniklou říší, která spolutvořila podobu naší současné evropské kultury. Hudby, která ovlivnila i lidovou tvorbu oblasti Středomoří, Malé Asie, Thrákie, Konstantinopole, řeckých ostrovů a Kypru. Již na samém počátku festivalu jsme měli jedinečnou příležitost zmíněné ochutnat na koncertě kyperského souboru Santouto. Program sliboval autentický zvuk a umění hry na tradiční nástroje. Zpěvačka Konstantina Xenofontos, hráč na řeckou loutnu Charalambos Panteli, Veronika Aloneftou na santúr a houslista Giorgos Lambrou vytvořili unikátní okénko do profesionální podoby produkce světských, ale i duchovních melodií, věnovaných například Panně Marii, sv. Jiřímu, svatbám, oslavám, lásce a životu.

Dojem čehosi vzdáleného, který v nás vyvolaly první tóny večera, záhy vystřídalo uvědomění jisté blízkosti. Tu zprostředkovala působivá modalita nám známá z lidové hudby střední Evropy, ještě výrazněji použitá v tradičních souborech východního Slovenska, Rumunska a tímto směrem dále na Balkán. Zazněly písně melodicky, tematicky i formálně prosté. Zato po stránce rytmu a technické náročnosti zpěvu mikrointervalů a velmi bohatou nabídkou modů byly z našeho úhlu pohledu těžší k pochopení. Nepravidelné metrum, zdobení čtvrttóny a jejich zpěv či hra si prostě žádá vyrůstat v jejich domáckém prostředí. Pro nás však má neodolatelné kouzlo. Hlasy dámské poloviny ansámblu obměkčily nejedno srdce v sále Café Kampus.

Zejména Veronika Aloneftou přesvědčila velikou emocionalitou zpěvu a bravurní hrou na santúr, nástroj příbuzný blízkovýchodnímu kanunu či našemu cimbálu. Zahajovací koncert byl důkazem toho, že hudba je univerzálním jazykem, ve kterém nalezneme společnou řeč i tam, kde bychom to zprvu neočekávali.

O čtyři dny později, v neděli 6. 10., program naplnila ruská duchovní hudba. Ten, kdo dopoledne navštívil pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, známý především jinou silnou kapitolou českých dějin, byl svědkem bohoslužby s liturgií sv. Jana Zlatoústého, kterou doprovodil Pražský mužský komorní sbor pod vedením sbormistra Alexeje Kleptsina. Znamennyj raspěv, zvuk raného ruského jednohlasu i polyfonie se chrámem klenul střídavě s hlasem popa, pravoslavného kněze. Znalost problematiky provozování a čistota zvuku se projevily v přesvědčivém výrazu sboru. Poslech liturgie se tak stal cennou zkušeností pro hudebníka, hudebního teoretika i laika. Slovy Maria Christou zaznělo to, „jak to doopravdy je a má znít“. Strohá monodie dává možnost zahloubání se do sebe v syrovosti bez přikrášlování, což je snad cílem člověka, který bohoslužbu navštíví. Setkání s Bohem a se sebou, což v esoterickém, náboženském a duchovním slova smyslu je jedno a totéž, tato hudba silně podporuje. Podobně může zafungovat i našim uším známější gregoriánský chorál. Opět stejné jádro v jiném kabátku. Večer téhož dne patřil dalším „Klenotům ruské duchovní hudby“ ve stejném prostoru. Pražští Pěvci se svým sbormistrem Stanislavem Mistrem představili vybranou tvorbu Sergeje Rachmaninova, Pavla Česnokova, Alexandra Kastalského, Alexandra Nikolského a jiných zástupců takzvané moskevské školy. Koncert tak ještě prohloubil ponoření se do liturgie sv. Jana Zlatoústého, ze které skladatelé vyšli a přijali podíl na jejím odkazu.

V pondělí 7. 10. se koncert s podtitulem „Spasi bože“ věnoval sbormistru Miroslavu Košlerovi, který měl k pravoslavné hudbě silný vztah. Zazněla díla, která měl rád, upravil a dokonce nahrál: opět z tvorby Rachmaninova a Česnokova, ale i Dmitrije Bortňanského a jiných v podání sborů Philokallia Ensemble, Sboru chrámu sv. Cyrila a Metoděje, Dětského sboru cyrilometodějské školy, Vysokoškolského uměleckého souboru UK a Pražského smíšeného sboru. Zazněla světová premiéra českého překladu hymnu sv. Nektaria Eginského Agni Parthene, jehož autorem je ThDr. Jakub Jiří Jukl. Sborový večer provázel sympatický postřeh, že naše velmi dobré sbory mají chuť se pouštět i do hudby, která není v našich končinách zrovna obvyklá, i když třeba Rachmaninovova duchovní vokální díla se uvádějí poměrně často. Ten ale není jediný, kdo v těchto vodách zaslouží pozornost.

Čtvrtečnímu koncertu (10. října), který představil vliv byzantské hudby v díle Bohuslava Martinů, jsme věnovali samostatnou podrobnou reflexi. Ve vydařené dramaturgii jsme měli možnost vyslechnout skladby pozoruhodné nejen pro muzikology – z hlediska nedávného objevu skladatelova rukopisu, který dokazuje jeho zahloubanost do problematiky byzantské hudby. V „byzantské hudbě Bohuslava Martinů“ se projevuje jeho genialita a schopnost zachovat myšlenku zdroje a přitom neztratit nic ze svého typického vyjadřovacího jazyka.

Festival se uzavřel o deset dní později koncertem „Hudba (z) ticha“, který byl již tradičně prodchnut vlivem pravoslavného mystického směru zvaného hesychasmus. Podtitul koncertu „Mnohozvučné ticho“ předznamenal onen paradox, který v potemnělém sále vytvořili střídavě i společně klavíristé Jan Pudlák a Kyriakos Kyriakou a skladatel Michal Rataj. Program otevřela skladba Für Alina Arvo Pärta. Na program se nedostala náhodou. Souzní totiž s celkovým konceptem. Díla Pärta, Lapajeva, Silvestrova, Protopsaltise a dalších měla v sobě jakousi bezbřehou šíři přecházející až v nicotu. Zvláštní prázdno, které tvoří onen dojem ticha a nabídne vám možnost usebrání.

Marios Christou upravil několik děl z programu pro klavír. Zaznělo také jeho Te-ri-rem z Kanonické mše a kratéma sv. Jana Koukouzelise ve třetím modu, obojí v podání komorního ženského sboru Philokallia Ensemble, jenž se dlouhodobě zabývá poučenou interpretací byzantské hudby. Jejich „světlo tiché“ okořenilo něžnými hlasy jinak instrumentální program prokládaný intervencemi živé elektroniky v podání Michala Rataje. Ten se jich chopil citlivě, jako by před sebou měl hudební nástroj s duší, a dokázal podtrhnout meditativní atmosféru večera. Jsou zvuky, které mluví, ale prostoru mezi nimi se příliš pozornosti nevěnuje. Onen prostor jim však dává znít. Vyprázdnit svou hlavu a rozeznít střed, takový recept na vnitřní klid jsme si my posluchači mohli odnést.

Archaion Kallos je „starobylá“, avšak stále aktuální krása s důležitým posláním v moderní době. Na naší hudební scéně je ojedinělým projektem přinášejícím poznání naší vlastní historie a nás samotných. Můžeme se jistě těšit na další ročník a na to, jaké nové souvislosti a myšlenky přinese. Základ má pevný – ve skvělých interpretech a vedení, vždy zajímavém programu a hlavně ve filosofii, která dává celé události nadčasový rámec. Hudba je zkrátka jazykem „vyššího“.

Foto: Martin Pilpach / Archiv festivalu