„Sólistka byla součástí týmu a ani chvíli nepůsobila dojmem, že by na sebe chtěla strhávat pozornost.“

„Když se přidala Jana Semerádová, ať už se zobcovou, nebo s dřevěnou příčnou flétnou, o sto procent se ještě zvýšila usměvavá roztančenost.“

„Nářek Venuše nad Adonisovým tělem byl číslem ze zpívaného baletu, charakteristicky bolestínským a srdceryvným lamentem.“

Collegium Marianum se většinou projevuje jako frankofilní. Tento dojem vyplývá z poměrně častého provádění hudby francouzské provenience i z partnerských hudebních kontaktů do Francie. Program Image of Melancholy, který soubor připravil na 20. října do cyklu Barokní podvečery, proto trochu překvapil. Ale jen z anglické hudby nakonec stejně složen nebyl…

Sestava skladeb uvedených v Tereziánském sále Břevnovského kláštera, který je přes svou odlehlost docela oblíbeným pražským koncertním prostorem, byla pestrá, ale k Anglii se přesto nějakým způsobem vztahovala celá. A zajímavě postupovala od děl nejstarších k novějším, od druhé poloviny šestnáctého století do poloviny století osmnáctého. Hlavním lákadlem mohla být pro většinu publika sopranistka Hana Blažíková, ale koncert nebyl v žádném případě její akcí, její show. Naopak. Sólistka s mimořádně silným mezinárodním renomé byla součástí týmu, vystoupila v několika číslech a ani chvíli v nich nepůsobila dojmem, že by na sebe chtěla strhávat pozornost.

Název koncertu vyšel z kompozice Anthonyho Holborna, hudebníka s největší pravděpodobností sloužícího na dvoře královny Alžběty I. Z jeho sbírky „The Pavans, Gaillards, Almains and other short Aeirs…“ zahrálo Collegium Marianum „The Image of Melancholy“ – pomalou hudbu vystihující svým charakterem i přednesem to, co si pod melancholií představujeme my: znázornění posmutnělého, nešťastného a nepříliš aktivního stavu duše. Tehdy sice označovali melancholii za nemoc učenců a umělců a hovořili v souvislosti s ní o převaze černé žluči v těle, ale i když už biochemie, lékařství i psychologie postoupily mnohem dál, v základním naladění tohoto afektu se i přes staletí shodneme…

Soubor hrál tento večer v obsazení dvojích houslí, violy, sedmistrunné gamby, šestistrunného violone, drnkacího nástroje – loutny nebo theorby s osmi laděnými a osmi přiznívajícími strunami – a cembala. Výraz hudby v obnaženém komorním zvuku a v těsném fyzickém kontaktu s publikem, sedícím až k pódiu, předával zvukově dokonale, čistě, v pečlivě udržovaných poměrech, se vzorovou artikulací. Zajímavými modulacemi zaujal později ve své Curtain Tune – v hudbě otvírající Shakespearovu Bouři v adaptaci Thomase Shadwella – skladatel Mathew Locke, patřící už plně baroknímu stylu. Před přestávkou pak John Blow, současník Henryho Purcella, bezděky ukázal, že Lamanšský průliv – The Channel – nebyl kulturně nepřekonatelný: v hudbě jeho opery Venuše a Adonis se v ouvertuře i v tancích určitě odrážejí vlivy francouzské tragédie en musique, hlavně vlivy Lullyho. Sedm nástrojů pod vedením Lenky Torgersen decentní, kultivovaný, v drobnokresbě bohatě strukturovaný zvuk. A když se přidala Jana Semerádová, ať už se zobcovou, nebo s dřevěnou příčnou flétnou, o sto procent se ještě zvýšila usměvavá roztančenost a v případě Händelova Concerta grossa G dur i náruživost; nové a nové imitační nástupy a směřování kupředu byly v případě Händelovy hudby od tématu melancholie ten večer asi nejdál.

Hana Blažíková zpívala čtyři čísla. Známou vokální skladbu Lachrimae – Flow my tears – od Johna Dowlanda, úplně původně instrumentální pavanu, uvedla jako druhé číslo, nádherně intimní, jen za doprovodu Jana Krejči, hrajícího na loutnu. Volila rovný tenčí tón a zdrženlivější přednes, bez snahy o zvýraznění či dokonce přehánění afektů. Ostatně – Dowland se svými písněmi patří ještě renesanční době. Purcellova píseň „Dry those eyes“ pro stejnou Shadwellovu adaptaci Shakespearovy Bouře, uvedená s plným doprovodem celého ansámblu, byla samozřejmě zdobnější, s větším výrazovým rozsahem… a také rychlejší.

Koncert jasně přiznal, že vliv skladatele Lullyho vyzařoval z Francie hodně daleko, i do Anglie. Jinými slovy, anglická hudba by byla bez Lullyho aktivit za Lamanšským průlivem určitě trochu jiná. Nářek Venuše nad Adonisovým tělem se do tématu nedělního koncertu hodil. Byl číslem ze zpívaného baletu, charakteristicky bolestínským a srdceryvným lamentem, v němž ovšem naopak Lully nezamlčuje italské vlivy. Hana Blažíková ani zde nepřeháněla výraz. Jejímu hlasu a naturelu je evidentně bližší starší hudba. Čím dál směřuje k vrcholnému baroku, tím víc si lze alternativně představit i o něco emotivnější projev. Její způsob je nicméně i tak mimořádně krásný a poutavý.

Pastýřská idyla, jak ji zachytil ve své kantátě The Morning plodný anglický autor Thomas Augustin Arne, mladší než Händel, přinesla úsměvný moment, když si Jana Semerádová pro ilustraci nasadila placatou čepici. Na flétnu hrála bravurní pasáže neodolatelně a náznak divadelního výstupu přidala se stejným potěšením. Roli hrála v té chvíli gesty a úsměvem i sopranistka, v prostém a upřímném naladění nadále šetřící rozechvíváním hlasu. Přídavek – Kouzelný ostrov z Purcellova Krále Arthura – byl muzikantsky ze stejného těsta: rozkošný, hravý… a k tomu hladivé tóny flétny. Neokázalým „anglickým“ večerem dalo Collegium Marianum nahlédnout do zákoutí hudební minulosti, které v našich končinách nebývá osvětleno příliš často. Pokud některými skladbami chtělo melancholii vyvolávat a zpřítomňovat, ale některými také zahánět, dařilo se obojí.

Foto: Petra Hajská