„Ocenila bych krásnou práci interpretů s dynamikou, díky které ve skladbě značně vynikly gradační plochy.“

„Michaela Zajmi tak výborně procítila deklamace Steffenových textů, že její výkon musel pohnout snad s každým posluchačem v sále.“

„Všichni účinkující vložili do skladby radost a nadšení ve spojení s technickou virtuozitou a vzájemnou souhrou.“

Ačkoliv se Národní divadlo specializuje především na činohru, operu a balet, mezi jeho dramaturgické řady patří i koncerty různého charakteru. V aktuální sezoně 2019/2020 nabízí například Adventní koncert či Vánoční koncerty v prosinci. V sobotu 19. října to byl komorní koncert, jehož tematikou bylo výročí připomínající celé společnosti velmi smutnou událost – druhou světovou válku. Dramaturgové Vratislav Vlna a Bledar Zajmi se zaměřili na 75. výročí úmrtí skladatelů Pavla Haase, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna, čímž přispěli k uctění jejich památky.

Pavel Haas (1899–1944), Hans Krása (1899–1944) a Viktor Ullmann (1898–1944) bývají označováni jako terezínští skladatelé. Pojí je totiž společný tragický osud – pobyt v ghettu v koncentračním táboře v českém městě Terezín. Pavel Haas byl deportován v roce 1941, Viktor Ullmann a Hans Krása o rok později. V nacistickém táboře se mnozí z vězňů aktivně účastnili tzv. Freizeitgestaltung („Tvorba volného času“), což představovalo možnost komponovat a provozovat hudbu, jež odháněla myšlenky od hrůzy, která se kolem nich děla. Hans Krása v této organizaci odpovídal za hudební sekci, Viktor Ullmann působil jako hudební kritik a organizátor. V Terezíně tak vznikly Čtyři písně na slova čínské poezie pro bas a klavír Pavla Haase nebo Passacaglia a fuga pro smyčcové trio Hanse Krásy, která zazněla na sobotním koncertu. Krása dokonce v táboře složil i operu Brundibár, která měla v Terezíně úspěch a dočkala se mnoha repríz. Bohužel, 16. října 1944 byli všichni tři skladatelé převezeni do Osvětimi, kde zemřeli v plynových komorách.

Do programu sobotního koncertu dramaturgové zajímavě zahrnuli také současníky těchto autorů – Bohuslava Martinů (1890–1959) a britského skladatele Benjamina Brittena (1913–1976). Martinů se podařilo před válkou uprchnout a jako výraz podpory českého odboje zkompononal Polní mši. Benjamina Brittena s tematikou 2. světové války pojí jeho recitál, který měl s Yehudim Menuhinem v létě 1945 v osvobozeném koncentračním táboře Bergen-Belsen severně od Hannoveru. Hrůza, kterou si z návštěvy odnesl, ho pronásledovala po celý život.

Sobotní dopolední koncert byl svěřen předním interpretům Národního divadla. Mezzosopranistka Michaela Zajmi je sólistkou ND a její repertoár se nyní týká například představení Lolita, Mozart a ti druzí či Kouzelná flétna. Hobojista Vratislav Vlna působí jako sólohobojista Orchestru ND. Ve formaci smyčcového tria se představili houslista Ondřej Hás, který je v Orchestru ND koncertním mistrem, Bledar Zajmi hrající na postu druhého koncertního mistra violoncell a Helena Vovsová, která reprezentovala sekci viol.

Celý koncert probíhal v intimnější atmosféře ztlumených světel, což umožnilo prostorově vyniknout právě menšímu obsazení, jako je smyčcové trio s hobojem a zpěvem. Jako první zazněla skladba, kterou Bohuslav Martinů napsal krátce po válce, v srpnu v roce 1949 za svého působení v New Yorku. Mazurka-Nokturno pro hoboj a smyčcové trio, H. 325 je dedikována 100. výročí úmrtí Fryderyka Chopina. Premiéra skladby zazněla v Paříži na koncertu pořádaném institucí UNESCO. Již u této první skladby koncertu byla znát vynikající souhra interpretů, která se projevovala v průběhu celého koncertu.

Passacaglia a fuga pro smyčcové trio Hanse Krásy patří k repertoáru, který vznikl přímo v terezínském ghettu. Krása složil v roce 1944 dvě smyčcové tria – první s názvem Tanec počátkem roku 1944 a v létě na něj navázal závažnější Passacaglií a fugou. Osmitaktové hlavní téma passacaglie prochází v průběhu skladby všemi nástroji a je zvukově velmi přehledné. Posluchač má možnost jasně slyšet motivicko-tematickou práci, rytmickou propracovanost, variační techniku a instrumentační možnosti nástrojů (glissanda a časté užívání pizzicat). Ocenila bych krásnou práci interpretů s dynamikou, díky které ve skladbě značně vynikly gradační plochy a postupná i náhlá ztišení. Fuga je vystavěná kontrastně – v jednom dynamickém oblouku od piana až do expresivního forte fortissima. Od interpretů si toto dílo vyžaduje velkou souhru, plasticitu a cit pro vyvážení všech hlasů, což bylo v sobotu rozhodně slyšet.

Ve zvukově expresivní kompozici Viktora Ullmanna s názvem Šest písní na verše Alberta Steffena op. 11 z roku 1937 – v instrumentaci fagotisty a skladatele Vladimíra Vlny – mezzosopranistka Michaela Zajmi tak výborně procítila deklamace textů, že její výkon musel pohnout snad s každým posluchačem v sále. Verše švýcarského spisovatele Alberta Steffena v překladu muzikoložky Vlasty Reittererové podala velmi přesvědčivě a procítěně. Hudba Viktora Ullmanna, esteticky ovlivněná jeho učitelem Arnoldem Schönbergem, působila neklidně a vzrušeně, což bylo způsobeno volnou atonalitou a užíváním nezpěvných intervalů.

Nejstarší skladbou programu byl Phantasy Quartet pro hoboj a smyčce op. 2 z roku 1932 britského skladatele Benjamina Brittena. V době komponování tohoto díla mu bylo osmnáct a studoval na Royal College of Music. Neobarokní styl Brittenova raného období se projevuje ve formě, která odkazuje na starosonátovou formu. Instrumentačně je ve skladbě ponechán značný prostor pro violoncello, čehož Bledar Zajmi náležitě využil například ve zvukově zajímavé basové lince v pizzicatech.

Z raného období války pochází poslední skladba sobotního koncertu. Pavel Haas napsal Sedm písní v lidovém tónu na slova F. L. Čelakovského op. 18, které jsme měli možnost slyšet opět v instrumentaci Vladimíra Vlny. Písňové cykly tvoří v Haasově tvorbě důležité místo. Zmíněný cyklus je jeho předposlední a vznikl ještě před Haasovou deportací do Terezína. Reflektuje tudíž ještě poměrně veselé a nadějné období. Hudba vychází z moravského folklóru, o čemž svědčí modalita, taneční charakter písní a instrumentační napodobování lidového muzicírování. Jako závěrečná tečka za sobotním koncertem byla tato kompozice zvolena výborně. Všichni účinkující vložili do skladby radost a nadšení ve spojení s technickou virtuozitou a vzájemnou souhrou, což na mě zapůsobilo jako radostná naděje.

Repertoár sobotního koncertu bych vyzdvihla jako vynikající dramaturgický počin. Uctívání památky terezínských skladatelů a jejich současníků je v dnešní době, kdy opět narůstá rasová nesnášenlivost, velmi důležitým krokem v kulturní společnosti. Jejich hudba s sebou nese poselství naděje a odhodlání i v nejtěžších okamžicích. Mou jedinou výtkou, která mě lehce znepokojuje, je absence mladé generace na koncertu. Myslím, že právě lidem, kteří budou za pár let rozhodovat i o naší budoucnosti, by se měl smysl hudby vzniklé převážně za 2. světové války a celkový kontext této doby, víc připomínat a hlouběji se jich dotýkat.

Foto: Hana Smejkalová