„Tři dějství Dvořákovy Rusalky, to jsou tři rozdílné charaktery hlavní postavy. Režijní koncepce Radovana Lipuse to zvýrazňuje.“

„V árii „Ó marno, ó marno to je“ vyjádřila Kněžíková takovou intenzitu citů, že tento výjev zůstane jako zcela mimořádný okamžik ještě dlouho v paměti.“

„Dnes vítězí o hodně civilnější přístup – a v opeře se musí mnohem víc hrát; tomu obě ostravské Rusalky vyhovují.“

Nová Dvořákova Rusalka v Ostravě je o dvou světech a jejich propastné nespojitosti, o mužských a ženských archetypech, o iluzích a střetu s realitou, o míjení se a možná i o pozdním poznání. Druhá premiéra v Národním divadle moravskoslezském prohloubila v sobotu předchozí čtvrteční vcelku příznivý dojem z toho, že inscenace zdůrazňuje současné pocity a apely, aniž by sáhla k příliš kontroverzní aktualizaci. Druhá premiéra byla také okamžikem debutu Kateřiny Kněžíkové v titulní roli – krásného a impozantního.

Je to pohádka, či pravda? Slova z jiné české opery by se dala použít i zde. Vizuální stránka, dílo scénografa Davida Baziky, kostýmní výtvarnice Ha Thanh Špetlíkové a režiséra Radovana Lipuse, ponechává publiku v dostatečné míře idylu pohádkových postav a kouzla přírody, ale na straně druhé – psali jsme už zde – zdůrazňuje i existenciální podtón Kvapilovy předlohy. Jasný poukaz na negativa mezilidských vztahů v naší civilizaci v protikladu k ideálnímu světu přírodních bytostí činí v tomto režijním výkladu z díla jedno velké podobenství. Při představení v sobotu se ještě jasněji vyloupla hudební podoba, za kterou stojí plnou vahou své muzikality dirigent Jakub Klecker. Orchestr – slyšitelně například jeho hornisté – sice evidentně není schopen zahrát úplně bez chyby, ale partitura celkově dostala mnohé z potřebných odstínů, smysluplná tempa a velkou porci citu. Je pravda, že v některých jiných inscenacích jednoznačně dominuje poetičnost a impresivnost zhudebnění. V Ostravě spíše zdůrazňují kontrasty. A v představení, v němž je na jevišti konkrétně Kateřina Kněžíková, i značnou emocionálnost a dramatičnost: v jejím zpěvu a tím pádem i v hudbě byl přítomen nádherný osobní patos, který roli dokázala dát.

Tři dějství Dvořákovy Rusalky, to jsou tři rozdílné charaktery hlavní postavy. Režijní koncepce Radovana Lipuse, podtrhující tragicky osamělou otcovskou postavu Vodníka a zviditelňující na scéně němou dětskou postavu malé víly, Rusalčina alter ego, to zvýrazňuje. Během předehry se ve Vodníkově náručí v zavinovačkách objevuje rusalčí miminko; to je možná zvláštní obraz, mají-li být víly nesmrtelné, ale obraz, který je pěkným poetickým základem dalšímu dění. První dějství, to je Rusalka dívčí, nevinná, dychtící po lásce, po poznání, po jiném světě. Kateřina Kněžíková jí umí dát do hlasu čistotu, jemnost, zamilovanost i touhu.

V druhém dějství, ztracena uprostřed nevstřícně naladěných lidí, Rusalka jako naprostá cizinka trpí; Ježibaba jí odepřela lidskou řeč, a tak se marně snaží komunikovat a přizpůsobit, zoufale a nakonec bezvýsledně se pokouší udržet princovou pozornost. Tady role čisté nevinné duše vyžaduje především hrát – a Kateřině Kněžíkové se dařilo vyjádřit cudnou plachost, naprostou jinakost i čím dál usilovnější pokusy o zvládnutí situace mimořádně trefně a přesně. V árii „Ó marno, ó marno to je“, včetně závěrečného zoufalého výbuchu „Ženou ni vílou nemohu být… nemohu zemřít, nemohu žít!“ pak vyjádřila takovou intenzitu citů a s takovou vokální jistotou a psychologickou přesvědčivostí, že tento výjev zůstane jako zcela mimořádný okamžik ještě dlouho v paměti…! Hlas jí dospěl nejen k Rusalce, ale dozrál a rozvinul se obecně – do krásné plnosti, v níž se neztrácejí původní lyrické odstíny a v níž je současně už i mnoho nové naléhavosti, dospělosti a ženskosti.

Ve třetím dějství jde zase o jinou Rusalku – posmutnělou, poznamenanou zažitým zklamáním a beznadějí. Ale árie „Necitelná vodní moci“ dostala i v tomto rozpoložení výrazově nesmírně silnou gradaci, upřímnou a naléhavou až na dřeň. V závěrečných partiích s princem – ve smířlivém odpuštění namísto možných výčitek a proklínání – našla potom Kateřina Kněžíková ve výrazu vyrovnanou něhu. Až do posledního nejvyššího tónu životní výkon. Jakoby ve stínu Adama Plachetky, který na sebe upozornil velmi záhy, vyrůstala  a vybarvovala se jeho žena pomaleji; ostatně sopranistek je hodně. Ale teď už je nějakou dobu jasné (a po Rusalce definitivně), že k vůdčím osobnostem generace patří a bude patřit i ona.

Ve srovnání s mladší Veronikou Holbovou, která zpívala Rusalku o dva dny dříve při první premiéře, a to také jako debut v roli, je samozřejmě Kateřina Kněžíková zkušenější a vyzrálejší pěvkyní a má tedy navrch. Znělý hlas Veroniky Holbové, posazený od počátku k dramatičtějším úkolům, působí přímočařeji, sopranistka má zatím v zásobě o něco méně odstínů pro komplexní dramatickou působivost zpěvu; ale i tak byl její pódiový výkon a způsob, jakým roli pojala, výborný, vyspělý, hodný obdivu. Mimochodem, na jejím příkladu i na příkladu Kateřiny Kněžíkové lze shodně ukázat, že pěvkyně minulosti, kdysi obdivované, zpívaly Rusalku v dikci, výrazu i gestech mnohem stylizovaněji, z dnešního pohledu ne tak přirozeně. Dnes vítězí o hodně civilnější přístup – a v opeře se musí mnohem víc hrát, nároky na hereckou věrohodnost a představy o tom, co je pravdivé, jsou úplně jiné. Tomu obě ostravské Rusalky vyhovují.

Cizí kněžnu, která s princem flirtuje jen proto, že ji to baví a že ji záhadná dívka čímsi dráždí, dobře zpívala a hrála slovenská mezzosopranistka Zuzana Šveda. Polská mezzosopranistka Anna Thun byla vynikající Ježibabou, povýšenou, ironickou. Vodník v podání Františka Zahradníčka stoprocentně uspokojuje – vokálně i herecky. Působí vznešeně, má vyrovnaný, klidný a pěkně probarvený hlas. A Luciano Mastro jako princ? Výborná čeština, čím víc do výšek, tím intonačně jistější a lahodnější hlas. Zahrál hodně detailů, nebyl ani trochu prkenný. Moc dobrý výkon.

Kleckerova a Lipusova Rusalka je dvanáctým nastudováním díla během stoleté historie českého ostravského operního souboru. Je konkrétnější, reálnější, věcnější a současnější, neakcentuje nijak zvlášť snovost, poetičnost, éteričnost a pohádkovost. Poukázáním na srážku dvou nekompatibilních světů a na osudovost rozhodnutí dává podněty k mnohým úvahám. Jde o současný výklad klasické pohádkové opery, který nepopouzí svévolností. O výklad přijatelný, dostatečně osobitý a zřetelný. Na hraně je snad jen obrovský reklamní plakát, téměř popartový, který vévodí scéně ve druhém dějství. Vedle velké podobizny prince a jeho němé vyvolené se na něm sděluje, že „již brzy“. Ve třetím dějství, zčásti stržen, je symbolem zmaru. K lesní scenérii a v kontextu celé scénografie vytváří kontrast až příliš provokativní.

Foto: Martin Popelář