sobota, 19 říjen 2019 11:41

PhilHarmonia Octet: Od Beethovena k Pärtovi a Musorgskému

Autorka:

„Pro závěrečné Presto nelze nalézt jiné pojmenování než virtuozita a radost ze hry.“

„Zařadit po Beethovenovi Pärtovy Fratres je výrazem smyslu pro kontrast.“

„Všichni musejí hrát jako jedno tělo, jedna duše. Fratres v této interpretaci pro mě byli hlubokým zážitkem.“

 

5

 

Břevnovská hudební setkání nabídla další podzimní koncert. Ve středu 16. října vystoupil v kostele Církve československé husitské v Praze-Dejvicích PhilHarmonia Octet ve složení Vilém Veverka a Monika Fürbach Boušková – hoboje, Irvin Venyš a Lukáš Daňhel – klarinety, Václav Vonášek a Martin Petrák – fagoty a Zuzana Rzounková a Hana Šuková – lesní rohy. V jejich interpretaci jsme mohli vychutnat Dechový oktet Es dur Ludwiga van Beethovena, skladbu Fratres Arvo Pärta a Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v transkripci Tomáše Illeho.

Soubor založený před dvanácti lety z podnětu hobojisty Viléma Veverky a fagotisty Václava Vonáška je svým složením ideální pro interpretaci hudby klasicismu. Ostatně právě v tomto období se sdružení dechových nástrojů hodně uplatňovala a vznikaly skladby, které jsou dodnes jejich základním repertoárem. Raným Beethovenovým Dechovým oktetem Es dur, op. 103, který vznikl v roce 1792, soubor posluchače naladil a připravil si je i pro následující program, který měl k pohodové, příjemné a virtuózně zahrané klasicistní skladbě věru daleko. Beethovenova kompozice dává prostor k uplatnění všem hráčům a současně vynikne kompaktnost souboru, jehož členy jsou hráči patřící k naší interpretační špičce a – jak se často opakuje – jsou vyhledávanými sólisty nebo členy předních evropských i českých těles. Proto mi v případě PhilhHarmonia Octetu připadá až takřka trapné opakovat slova o virtuozitě jednotlivých hráčů, jejich sehranosti, citu pro stylovost a tak dále. Všechny tyto atributy jsou přece samozřejmostí pro každý dobrý soubor! Co však PhilHarmonia Octet povyšuje nad ostatní, co je činí výjimečnými a každý koncert zážitkem, je jejich (sou)zvuk, perfektní až perfekcionistické provedení frází, hra s dynamikou, kterou dovedou přivést až na samu hranici slyšitelnosti, a stále viditelná radost ze společného muzicírování.

 

1

 

Beethovenův Oktet Es dur byl vskutku klasicistním pohlazením. V dejvickém kostele Církve československé husitské se zvuk krásně nesl – alespoň v prvních řadách, vzadu mohla být akustika vzhledem k rozlehlosti a výšce sálu možná problematičtější. V sehrané a vyrovnané interpretaci již v první větě Allegro vynikly hoboj Viléma Veverky a klarinet Irvina Venyše. V Andante vykroužil do neskutečně měkkého zvuku své sólo opět Vilém Veverka. Zážitkem bylo propojení jednotlivých nástrojů do takřka dokonalé zvukové jednoty. V Menuettu jsme si vychutnali barvy, které hráči svými nástroji vykouzlili. Až plasticky vyzněl dialog fagotu Václava Vonáška a klarinetu Irvina Venyše. Pro závěrečné Presto nelze nalézt jiné pojmenování než virtuozita a radost ze hry.

Zařadit po Beethovenovi Pärtovy Fratres je výrazem smyslu pro kontrast. Tuto skladbu charakterizoval estonský dirigent Tõnu Kaljuste takto: „Myslím si, že když lidé poslouchají Arvo Pärta, velice jasně si uvědomují, že jeho hudba pomáhá žít. On vede lidi k tomu, aby nalezli rovnováhu. Je velice osobní, ale není familiární. A to je velice zajímavé.“ Zajímavá a pro ucho velmi příznivá je i skladatelova verze této známé kompozice pro dechový oktet a perkuse. Fratres existují v několika instrumentálních podobách: pro housle, orchestr a perkuse, pro smyčcový kvartet či pro osm violoncell. Jednotlivé sekvence skladby odděluje motiv hraný na perkuse, za které se tento večer postavila Junko Honda. Každá nota i akord nese hluboký význam. Dlouhé tóny podporují duchovní význam skladby a to vyžaduje od hráčů absolutní soustředění. Dámy a pánové z PhilHarmonia Octetu, kteří ve svém podání skladbu provedli v Praze poprvé, svou hrou tento obsah tlumočili. Hudební inteligence hráčů se tu projevila ve vysoké míře: nikdy nebyla překročena ona křehká hranice, kdy na sebe jeden nástroj strhne pozornost a vystoupí z řady. Všichni musejí hrát jako jedno tělo, jedna duše. Fratres v této interpretaci pro mě byli hlubokým zážitkem.

Velmi zvědavá jsem byla na transkripci Musorgského Obrázků z výstavy, jež rovněž zazněla v pražské premiéře a jejímž autorem je český skladatel Tomáš Ille. Z jeho dalších prací známe například orchestrální suity z Dvořákovy Rusalky a Janáčkových oper Její pastorkyně a Osud. A musím konstatovat, že to je podle mého názoru jedna z jeho nejlepších transkripcí. Zachovává napětí i hravost původní partitury, je bližší klavírní verzi než Ravelově orchestrální a dává vyniknout jednotlivým nástrojům. Rafinované je střídání vůdčí úlohy nástrojů v Promenádách. Díky tomu zní tento spojující úsek pokaždé jinak – v první vede hoboj, v další lesní roh, v závěrečné se ke klarinetu a hoboji přidají ostatní nástroje a vystupňují návštěvu obrazárny ke slavnostnímu až dvorskému rázu. Musorgskij a Ille za kongeniální spolupráce členů PhilHarmonia Octetu přinesli do dejvického sboru smršť – melodickou, harmonickou a virtuózně interpretační. Zmínit je třeba fagoty ve Starém hradě či v Bydle, až dětskou hravost všech nástrojů v Parku Tuileries, hoboje v Kuřátcích, barevnou skrumáž v Trhu v Limoges i drsné, až hrubě drnčivé fagoty a lesní rohy v Katakombách. Závěrečná Velká brána Kyjevská je v samotném základě velebná a majestátní a v této úpravě a interpretaci vyzněla právě tak – nádherně zvukově rozprostřená a vznešená.

 

2

 

Koncert PhilHarmonia Octetu v rámci Břevnovských hudebních setkání byl po vystoupení na Pražském jaru letos teprve druhým v Praze. Chtělo by se napsat: škoda, že tak málo. Když si však člověk uvědomí, jaké závazky mají všichni členové souboru, nezbývá, než konstatovat: díky aspoň za to a těšme se na další koncerty!

 

Foto: Ilja Šmid, Wikipedia 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.