čtvrtek, 17 říjen 2019 18:05

Tři Seveřané v Hradci Králové

Autor:

„Metacosmos Anny Thorvaldsdottir je působivá, imaginativní hudba, která působí nově a neoposlouchaně a drží pozornost.“

„Sørensen trio v dialogu s orchestrem přirovnává k obrazu člověka, který stojí na balkoně svého bytu uprostřed ruchu Kodaně.“

„U Salonena vyposloucháme v první větě, docela pevně tvarované, v jakoby jazzových harmoniích klavírního partu jakési gershwinovské ozvěny.“

 

12

 

Festival Hudební fórum Hradec Králové už patnáct let nabízí v českých premiérách nedávné novinky světové symfonické hudby z repertoárové zóny nepřekrývající se ani s tradiční a konvenční tvorbou, ani s vyhraněnou avantgardou. Dosavadní, už dlouho usazené vyprofilování, k němuž více méně pasuje pojem „zlatá střední cesta“, potvrdil i úvodní koncert letošního ročníku. Pořádající hradecká filharmonie během úterního večera představila díla tří severských autorů s mezinárodním renomé – Islanďanky, Dána a Fina.

Všechny tři skladby spojuje skladatelská snaha po nepopisném hudebním vyjádření jasně pojmenovaného tématu a volně formulovaného programu a spolu s tím nacházení nových zvuků. V případě kompozice Metacosmos, kterou napsala Anna Thorvaldsdottir v roce 2017 na objednávku Newyorské filharmonické společnosti, jde o rovnováhu mezi chaosem a krásou a nalezení pokoje kdesi „na druhé straně“. To je autorčin výklad či návod. Posluchač k případnému podobnému výsledku musí dospět prožitím zhruba čtvrthodiny, během níž se hudba vyvíjí od klidně a staticky znázorňovaného tonálního centra různými nenásilnými peripetiemi – s náznaky melodií, opakování motivů, glissandy a rozladěnými souzvuky – až ke zrychlení, úderům a vrcholu zdůrazněném v unisonu. Následuje jakási „píseň“… a skladba nakonec směřuje jakoby vzhůru a do ztracena. Působivá, imaginativní hudba, která působí nově a neoposlouchaně a drží pozornost.

 

4

 

Bent Sørensen v kompozici L'Isola della Città z let 2014 až 2015, která vznikla na objednávku Dánského rozhlasu a festivalu v norském Trondheimu, řeší pocitovou stránku věci i formu. Klavírní trio - tedy housle, violoncello a klavír – v dialogu s orchestrem přirovnává k obrazu člověka, který stojí na balkoně svého bytu uprostřed okolního městského ruchu Kodaně. A skutečně, poslech vyvolává setrvalý pocit, že něco pozorujeme jakoby zdálky. Dílo začíná tam, kde skončilo to předchozí – tichými sólovými tóny houslí koncertního mistra. Rozvíjí se pak epizodicky, s přibývající závažností. Zvuk klavíru přidává autor až po dlouhé době, o to podstatněji ovšem jeho vstup, trochu neobarokní, vyznívá. Skladba později získává na expresivitě a neklidu, proměňuje se i úloha tria, které zůstává nakonec trochu osamoceno. Během skladby přijde ke slovu řada různých sazeb, technik a postupů, hudba je neúnavně vrstvena a členěna, někdy opalizuje nebo klouzavě uhýbá od tónových center, jindy je výrazně akcentována, místy je však i statická. Komplikovaný průběh posluchač nezachytí do několika pojmů, bohatství je v proměnlivosti. Rozhodně nejde o „hudební děj“, spíš o jakýsi jen stěží uchopitelný výjev.

Zároveň šlo o tu položku hudebního programu, kterou doprovodily pohybové obrazy choreografa Adama Halaše. Nesly totožný název jako hudební dílo - Ostrov ve městě – a vyjadřovaly v kontrapunktu s ním osamocenost, vzpomínky na minulost a podobný okruh pocitů a stavů. V rolích klasické, trefně pohybem zachycené a vyjádřené dvojice žena - muž účinkovaly Eliška Vavříková a Iva Vejražková Holubová; k hudbě přidaly emotivní druhý plán, který se s ní nerušil, ale dobře doplňoval. Ostatně, právě takové komplexní pojímání hudebních produkcí už k Hudebnímu fóru Hradec Králové neoddělitelně patří. Stejně tak světelný design Jaromíra Vlčka, tak trochu „barevná hudba“, kterou kdysi jako avantgardní výdobytek zkoušel realizovat samorostlý ruský skladatel Alexandr Skrjabin. V případě královéhradeckých koncertů nejde v tomto smyslu o barvy, o spektrum kopírující a vyjadřující například výšku tónů, ale o proměny abstraktních – v podstatě dvoubarevných – pulzujících obrazců za orchestrem, které nejsou popisně navázány na proměny ani přesně na tempo hudby, ale žijí si spíše vlastním životem. Je to řešení, které určitě není nutné mít u všech koncertů, na které člověk jde; je to ale řešení patřící k tomuto festivalu – a u něj řešení dobré.

 

6

 

11

 

Esa-Pekka Salonen je plodný skladatel a ještě významnější dirigent. Jeho Klavírní koncert z roku 2007 vznikl jako opověď na objednávku Newyorské filharmonie a tří rozhlasů – z Londýna, Paříže a Hamburku. Koncert má racionální základ a také možné „racionální“ vysvětlení (koncept virtuosa pohybujícího se na hranicích možností, koncept sólisty vymezujícího se vůči orchestru), ale posluchač se nevyhne emotivnějšímu a iracionálnějšímu vnímání.

Vyposlouchá v první větě, docela pevně tvarované, v jakoby jazzových harmoniích klavírního partu jakési gershwinovské ozvěny, nachází později atmosféru jakoby vzdáleně podobnou klavírní stylizaci i náladě pozdního romantismu, nejspíš pocitově blízkou hudbě Sergeje Rachmaninova… Autor si pohrává s odkazem a idiomy minulosti, dostává se k náznakům naléhavých emocí, ale úspěšně se vyhýbá tématům. A pokud čekáte, že dospěje tam, kam to vypadá, že by mohl směřovat, nestane se to… Možná je to rafinovaný záměr.

Miroslav Beinhauer, sólista Salonenova koncertu, byl jistojistě hrdinou večera, jeho part má opravdu hodně not. Zhostil se úkolu bez známky okázalosti, služebně. Ve službě dílu očividně bylo i Eben Trio (Roman Patočka, Jiří Bárta a Terezie Fialová). Jeho part je vesměs napsán jako pro tři jednotlivce, ne jako pro komorní soubor. Na Filharmonii Hradec Králové je každoročně během festivalu nutné oceňovat, jak se s partiturami, zcela jistě koupenými na jedno jediné nastudování, popasuje. A Marko Ivanović, který večerem hudebníky s jitotou provedl? Neměl prostor na kouzlení, v hudbě tohoto typu nejde primárně o nuance výrazu v klasickém slova smyslu. Úkolem dirigenta je dávat jasně najevo, kde se interpretační aparát momentálně v partituře a věřeném čase nachází. Pokud k tomuto základnímu úkolu přesto evidentně stačil ještě přidávat i pokyny výrazové, pak mu všechna čest.

 

5

 

9

 

2

 

3

 

Foto: Patrick Marek 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.