sobota, 12 říjen 2019 16:43

Martinů a Byzanc, my a Byzanc

Autorka:

“V čisté intonaci a vyvážení hlasů v kombinaci s „donebeberoucími“ harmoniemi skladatele se sbor opravdu zaskvěl.”

“Šikovná a ojedinělá dramaturgie tak přispěla k přehlednému poslechu toho, co si jen tak někde opravdu nepustíme, natož abychom měli to štěstí naživo.”

“Byzantská hudba by neměla být chápána jako něco velmi exotického. Mohla by se stát nástrojem sblížení, obohacení a pochopení nás samotných a naší historie.“

 

AK-Martin-5

 

V pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje byl v rámci festivalu Archaion Kallos na programu unikátní koktejl byzantské hudby, kterou si Bohuslav Martinů dle nedávného objevu rukopisu zaznamenával, aby ji v autentické podobě nebo ve formě inspirace použil v opeře Řecké pašije. Roli interpreta ryze původního zpěvu zastal významný řecký protopsaltis Gregorios Anastasiou. Pro hudbu Martinů předával slovo Marku Valáškovi a jeho komornímu smíšenému sboru Piccolo coro. Kombinace to bylo velmi silná.

Pro někoho dráždivé, pro někoho neuchopitelné, pro někoho krásné, pro někoho ne, každopádně by se o nich dalo říci, že jsou působivé. Mikrointervaly v monodii a v kostele. Díky tomu, že jsem odmalička byla vystavena poslechu a produkci arabské hudby, mohu říci, že následující text bude možná mírně zaujatý. Ale o to možná jde. Jako ve všem je důležité být věcný, uchopit podstatu, znát řemeslo, fakta, historii... Ale aby lidský život za své kratičké působení zanechal otisk, je potřeba být ze své podstaty autentický. Pro vnitřní klid. Což se lehko řekne, ale to patři jiným úvahám. Vlažnost je opakem pohybu, dynamiky, změny. Je to mrtvolné nic. Nemám teď na mysli představu nicoty jako takové, to si jednak asi většina z nás těžko dokáže představit už proto, že z toho má strach, ale hlavně: vlažnost ze strachu se projevit, převlečená jakoby za diplomacii a soucit, jen těžko může vést k pochopení. To je důležitá myšlenka pro jakékoli období v dějinách a jako by dnes zněla s ještě větší naléhavostí. Potřebujeme poznat extrémy, potažmo sebe. Barvy, chutě, různé intenzity, spoustu nuancí. Proto máme k dispozici smysly. A tak se učíme. Mluvím pořád o hudbě, i když jsem tak trošku „odzoomovala“. Pokud se dostaneme na hranice evropského myšlení a světa a chceme přiblížit to za nimi, nelze před nimi zůstat. Je potřeba se ponořit do hlubokého, neznámého oceánu a nasát jeho způsoby, pochody. Reflektovat znamená interpretovat působení, v tomto případě byzantské hudby.

 

AK-Martin-7

 

Poslech tónů jemného světa mikrointervalů by se dal přirovnat k tomu, když vyjedete výtahem nahoru z hmotné úrovně do takové, která podléhá už jiným zákonům. Vše je rychlejší, jemnější, náchylnější k nestálosti. Jste na tenčím ledě. Ale jednoduše si nemyslím, že by pro naše evropské uši byla byzantská hudba něčím tak velmi vzdáleným. Pokud k naší historii patří křesťanství, pak jsme také propojeni s jeho východní formou a její hudbou. Byzantská hudba jako zpěv pravoslavného křesťanství se rozvíjela ve stejnojmenné říši s centrem Konstantinopolí přes tisíc let. Ale ani její dobytí v roce 1453 nezastavilo její rozvoj a produkci, spojenou s bohoslužbou. S kořeny v hudbě raného křesťanství z oblasti Blízkého východu rozprostřela svůj vliv dále do Evropy a na sever. Její historií, notací a přednesem se zabývá jedna celá odborná muzikologická větev.

Toto široké téma vyžaduje rozsáhlé studium a jednoho z odborníků na byzantskou hudbu jsme měli příležitost vyslechnout. Ještě, než si vzal „slovo“, z tvorby Bohuslava Martinů v úvodu zazněly Čtyři písně o Marii. Piccolo coro hned od počátku rozsvítilo večer. V čisté intonaci a vyvážení hlasů v kombinaci s „donebeberoucími“ harmoniemi skladatele se sbor opravdu zaskvěl. Na co Martinů sáhl, to přeměnil v poklad a neopakovatelný rukopis. S tím se ale pojí rytmické oříšky a obtížnost interpretace jeho děl, ať jsou na první poslech jakkoli líbivá; pochopení jeho hudby musí často obzvlášť dlouho zrát. Svěřenci Marka Valáška povedeně vypíchli skladatelovo umění zdůraznit posvátnost slov, hlavně, když jsou o Panně Marii. Synkopické rytmy tak kontrastují s kantilénami, které jako by se chtěly přiblížit k samotnému nebi. Zdroj leží v lidové poezii, tedy v textu oficiálně necírkevním, který má ale až neskutečnou duchovní hodnotu a čistotu. A to se sboru v interpretaci náramně povedlo.

 

AK-Martin-8

 

Svou schopnost se intenzivně projevit, ale i měkce doprovodit, potvrdili ve stěžejní části večera, „Byzantská hudba Bohuslava Martinů“. V ní zazněly střídavě byzantské hymny v poučené interpretaci vynikajícího protopsaltise (kantora) Gregoriose Anastasiou tak, jak si je Bohuslav Martinů zaznamenal pro práci na opeře Řecké pašije, a posléze i to, jak je zpracoval. Postupně zazněly nápěvy Velkého týdne pravoslavné liturgie a hudba z první poloviny opery. Dále skladby ze svatebního obřadu a čtvrtého dějství opery. Nakonec jsme vyslechli hudbu Velkého čtvrtka, Velkého pátku - a z posledního dějství opery. Šikovná a ojedinělá dramaturgie tak přispěla k přehlednému poslechu toho, co si jen tak někde opravdu nepustíme, natož abychom měli to štěstí slyšet vše naživo.

Na úvod se protopsaltis ponořil do kratémy ve 4. plagálním modu. Byzantský muzikolog, sbormistr, teolog, protopsaltis v chrámu sv. Mariny v Athénách a umělecký ředitel školy byzantské hudby „Priest Pavlos Skopelitis“ dal od prvního tónu svého jasného hlasu ochutnat to, „jak se to tam u nich opravdu dělá“. Flexibilita jeho projevu v ornamentice byla pochopitelně úplně novým zvukem a byla hodna obdivu. Přes spoustu pravidel, které se v pravoslavné bohoslužbě a její hudbě mají dodržovat, zní svoboda, kterou dávají právě mikrointervaly. Jako kdybyste měli před sebou plátno a ze šesti barev někdo vyčaroval třicet. Ty vám rozšiřují výrazové možnosti a mantinely emocí. Čtvrttóny působí v hudbě blízkého východu až plačtivě. Anastasiou si ale držel obřadní pragmatičnost, což působilo snad ještě intenzivněji. Jako další zazněla Aleluja, nebo „Aleluja ženicha“. Tento nápěv v pravoslavné církvi zahajuje Velký týden a muzikolog Aleš Březina jej nazval „téma kříže“. Pro tuto příležitost jej pro smíšený sbor upravil z orchestrální partitury Marios Christou, s verši žalmu podle řecké liturgie.

 

002

 

Po byzantském hymnu Idou o nymfios zaznělo Kyrie eleison. Tzv. velká ektenie je střídáním proseb duchovního-protopsaltise a responsorií „Pane, smiluj se“ - sboru v úpravě z Řeckých pašijí. Mohli jsme tak okamžitě zaznamenat způsob, jak Martinů hymny zpracoval - a nebylo to vždy jednoduché. Jeho hudba je zde pochopitelně „obrána“ o mikrointervaly a tradiční interpretaci s ozdobami, na druhé straně zde máme naši tradiční evropskou instrumentaci či spíše harmonii (i když je inspirována modálním světem), což jednohlasé hymny neznají... Neméně zajímavou byla byzantská skladba „Spasiž, Pane, lid svůj.“ Ta není součástí objeveného rukopisu, nicméně se právě o ní údajně můžeme dočíst z korespondence Martinů a Nikose Kazantzakise, autora literární předlohy k Řeckým pašijím „Kristus znovu ukřižovaný“. Skladatelem je vytažena a rozepjata přes všechny hlasové rejstříky a v paralelních oktávách vyznívá velmi dramaticky a naléhavě, prosebně... Nápěv „Izajáši plesej“ z byzantského svatebního obřadu byl přednesen v originále a ve zpracování Martinů, vyskytuje se pouze v první, takzvané „londýnské“ verzi opery. „Isaia choreve“, jak zní název v řečtině, mě v tradiční verzi hodilo zpět do Café Kampus pár dnů nazpět, kde koncertoval soubor z Kypru… Naopak verze Martinů měla typické autorovy rysy, výrazný rytmus, jásavost a náznak až gospelového zvuku a charakteru.

Světlo tiché - Fos Ilaron, archaion, je opět tradiční byzantskou skladbou, která v obou verzích opery zaznívá autenticky. V druhé pašijové části večera bylo opět provedeno Aleluja, kde Piccolo coro prodlévalo na dlouhých tónech spolu s plným vedoucím hlasem protopsaltise. Poté následovalo zhudebnění žalmu 118, část pravoslavného pohřebního obřadu, a to jak tradičně, tak i v podání sboru. „Eksedysan me“, byzantský hymnus Velkého čtvrtku, měl v sobě předzvěst velkopáteční temnoty. Tu roztrhal nápěv Velkého pátku „Všechna pokolení“, smíření, se zvukem martinůovské nirvány, která je pro něj tak typická a která zde nezapře modalitu. V partech sopránů je silně přítomné - a výrazné - spojení „Východu a Západu“. Východně znějí ornamenty v chorálním jednohlasu, který bych klidně přiřadila naší oblasti lidové tvorby.

 

AK-Martin-3

 

Připouštím, že byzantská hudba v této syrově krásné podobě může být obtížně prociťována. Zkrátka a jednoduše na to nejsme zvyklí. Byzantská hudba - a o kousek dále úzce příbuzná hudba blízkovýchodní - je u nás těžko dostupná k živému poslechu. Vždy nás ale ovlivňovala, ať už chceme, nebo ne. Velmi populární se u nás stalo praktikování filozofií dálnějšího východu. Indie, Tibet, Čína, Japonsko a další země a oblasti nás neodolatelně přitahují… Nepochybně je inspirací to, jak úzce jsou tam lidé propojeni s přírodou a jejími principy, což se naší „vyspělé“ vystresované západní civilizaci dost vzdálilo. A to se odráží i v umění a hudbě. Jak to už ale bývá, co je blízko, nevnímáme a pořád hledáme někde jinde, za hranicemi, daleko. Tím nechci snižovat velmi podstatný přínos těchto vzdálenějších vlivů. Ale co se tím vším snažím říci je to, že právě byzantská hudba se může stát klíčem k pochopení a poznání. To neznamená absolutní přijetí a ztrátu něčeho nám vlastního. Jak jsem rozvedla v úvodu, je potřeba být autentickým. Ale k tomu slouží právě poznání jiného, abychom mohli poznat skutečně to nám vlastní, skrze mosty. Těmi je jednoznačně Řecko, z historie oblast Byzance a Blízký východ, který nám paradoxně přinesl to, co považujeme za součást středoevropské kultury, totiž křesťanství. Byzantská hudba by tedy neměla být chápána jako něco velmi exotického. Mohla by se stát nástrojem sblížení, obohacení a pochopení nás samotných a naší historie. Protože pokud bychom ji odmítli, odmítáme svou historii a sami sebe. A myslím si, že inspirace Martinů a přímá integrace byzantské hudby do jeho díla (vedle otevření palčivých témat opery) vytvořilo krásný příklad toho, „jak to jde, když se chce“. Marku Valáškovi a Piccolo Coro, ve spolupráci s Mariosem Christou, který festival Archaion Kallos organizuje a spoluvytváří, se to povedlo!

 

AK-Martin-12

 

Foto: Archiv Archaion Kallos, Martin Pilpach, Řecké pašije - Jihočeské divadlo 

Kristýna Farag

Publicistka, flétnistka, pedagožka.

Absolventka hudebního Gymnázia Jana Nerudy a JAMU v Brně. Sspolupracovala například s PKF-Prague Philharmonia, Talichovým komorním orchestrem, orchestrem Berg či Baborák Ensemblem. Vyučuje soukromě hru na flétnu a o hudbě také píše. Zároveň je členkou souboru Cabaret Calembour (autorské trio 
Šotek-Orozovič-Suchý), působícího v Divadle pod Palmovkou, jako flétnistka a zpěvačka kapely Ziriab se také věnuje arabské hudbě. Získala 1.cenu v mezinárodní soutěži v německém Uelzenu v 
kategorii flétnové trio (2012), 2.cenu v soutěži konzervatoří v Ostravě (2006) a čestného uznání v národní rozhlasové soutěži Concertino Praga (2008).

Má ráda vše krásné a chutné, současně pracuje i pro českou pražírnu výběrové kávy Doubleshot, píše poezii, zabývá se astrologií a pozorováním souvislostí mezi nebem a zemí.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.