středa, 09 říjen 2019 12:05

Christina Pluhar – barokní Já písnička

Autor:

„Krom inspirací jinými žánry L’Arpeggiata přináší a objevuje vztahy a společné body mezi písní, tancem, divadlem a folklórem či tradicí.“

„Nejzářnější přítomnost na pódiu měla zcela jistě tanečnice Anna Dego. Šlo vskutku o žádoucí show, jelikož hudební proud byl značně jednotvárný.“

„L’Arpeggiata objíždí s tímto programem celý svět a na projevu to bylo velmi znát. Pohodlnost, s jakou hráli, se přelévala i na publikum.“

 

14

 

V kostele svatých Šimona a Judy se v úterý 8. října představila českému publiku Christina Pluhar, harfistka a hráčka na theorbu původem ze Štýrského Hradce. Soubor L’Arpeggiata, se kterým přijela, založila v roce 2000. Po studiích kytary v rodném městě graduovala ve hře na loutnu na konzervatoři v Haagu. Za virtuózní hraní jí byl udělen 'Diplôme Supérieur de Perfectionnement' v proslulé Schole Cantorum Basiliensis. Kvalitních studií není nikdy dost, a tak Christina Pluhar pokračovala ještě u Marou Galassi v Miláně.

Ideou stojící za ansámblem l’Arpeggiata byla snaha o zpestření barokní hudby vlivy odjinud. Diskografie ansámblu hostí umělce z mnoha hudebních oblastí, ať už se jedná o klezmerem nasáklá sóla klarinetisty Gianluigi Trovesiho v albu Handel goes Wild či rozvážné „vyšívání“ kytaristy Wolfganga Muthspiela v albu Music for a While, ve kterém ansámbl hravě a rozverně improvizuje na hudbu anglického barokního velikána Henryho Purcella.

 

9

 

Hlavní záběr souboru tvoří italská hudba 17. století. Jejich vystoupení provázejí odvážné improvizace; využívají bohaté textury, které jsou následkem slévání prominentních figurací hraných na strunné nástroj, stejně jako vokální styl silně inspirovaný tradiční hudbou. Myšlenka stojící za souborem L’Arpeggiata je sdružit hudebníky s rozličnou hudební minulostí a nadchnout je pro projekty, které stojí na muzikologickém výzkumu, ale také na otevřenosti k různým náhledům na hudbu. Zvuk ansámblu, který je definován bohatým předivem akordického hraní na drnkací nástroje, je lehce rozpoznatelný. Jejich odvážné a pestré projekty umějí provokovat. Slyšet pěkná jazzová sóla zasazená do barokní hudby, to je myšlenka dobře známá, ale nebezpečná a málokdy fungující. Mnohovrstevnatý způsob interpretace L’Arpeggiaty se právě díky svému specifickému zvuku výrazně odlišuje od klasického mísení žánrů, vyznačujícího se zasazením známé klasické skladby do jiného žánru, někdy poněkud násilného, tak jak to známe z případů Eugene Cicera nebo Jacque Loussiera. Krom inspirací jinými žánry L’Arpeggiata přináší a objevuje vztahy a společné body mezi písní, tancem, divadlem a folklórem či tradicí, tak jako v případě pražského koncertu.

Do Prahy přivezla Christina Pluhar se svým souborem program s názvem Mediterraneo, tedy Středomoří. Vlivy a rytmy temperamentního jihu se prolínají s hudebními ukázkami z Itálie, Španělska, Řecka, Turecka a Makedonie. V rámci jednolitého programního bloku publikum vyslechlo především tradiční a folklórní nápěvy, které Christina Pluhar vybádala a zaranžovala. Mezi ně byly vloženy instrumentální i vokální skladby různých barokních skladatelů, nejproslulejší z nich patrně Amor Claudia Monteverdiho, jehož horoucí a sentimentální zhudebnění lásky rozněžňuje uši celých generací posluchačů - a podařilo se i tentokrát. Dalším silným bodem programu byly improvizace, proplétající se celým programem jako zlatá niť.

 

6

 

Do souboru Christina Pluhar přizvala věhlasné umělce ze všech koutů Evropy. Josep Maria Martí Duran jí zdárně sekundoval se svou theorbou, kterou občas lišácky vyměnil za barokní kytaru. Doron David Sherwin se předvedl se svým zahnutým cinkem v líbezných sólech, které umně a s vtipem tvaroval. Tobias Steinberger se obklopil svými ručními tamburínami a bubínky, nasadil slušivý kulíšek a vytvářel stabilní a radostí nabité rytmické figury. Klid a rozvahu naopak přinášel do ansámblu Rodney Prada se svou violou da gamba. Franceso Turrisi hrál na cembalo a při sólech demonstroval talent pro rytmiku. Pódium patřilo zejména pěvcům, půvabné Céline Scheen a altistovi Vincenzu Capezzutovi, který svá pěvecká čísla kořenil vydatným přehráváním a později i tancem, aby tak až na dřeň podpořil sentiment barokní citovosti. Nejzářnější přítomnost na pódiu měla zcela jistě tanečnice Anna Dego, která se několikrát vášnivě přihnala před publikum a tančila s takovou vervou, až už nebylo možno rozeznat, o jaký tanec vlastně jde. Rozmanitost pohybů, skoků, a také šatů, které si Anna během 90timinutového programu několikrát stihla převléct, na sebe strhávala právem pozornost.

 

10

 

Šlo vskutku o žádoucí show, jelikož hudební proud byl značně jednotvárný. Aranže, které Christina Pluhar vytvořila, se po několika číslech oposlouchaly, zvlášť z důvodu rutinních doprovodných figur. L’Arpeggiata objíždí s tímto programem celý svět a na projevu to bylo velmi znát. Pohodlnost, s jakou hráli, se přelévala i na publikum, nelze tedy hanět atmosféru koncertu, která byla konejšivá a radostná, nicméně hudebně jsme byly svědky lehké a nepříliš motivované múzy. Nebýt vizuálních vjemů z tance Anny Dego a závěrečného „blbnutí“, kdy na pódiu kromě Anny tančili i oba zpěváci a dokonce i (ne)šťastně vyvolená a tanečně nadaná žena z publika, koncert by byl značně plochý a neinspirovaný.

 

17

 

Eklektické programy l’Arpeggiaty znovuobjevují barokní sentiment a barokní hudbu v různých, překvapivých a neočekávaných souvislostech. V případě jejich pražského koncertu se jednalo o neočekávaně nezajímavé překvapení, plynoucí z jakési profesionální samozřejmosti a ležérnosti, se kterou se ansámbl koncertu ujal.

Je to škoda, protože fanoušci l’Arpeggiaty jistě dobře znají nahrávky a videa, ve kterých tito umělci se stoprocentním nasazením rozehrávají struny, až plektra žhnou, bubny víří a múzy zpívají a tančí.

 

16

 

5

 

8

 

13

 

Foto: Petr Dyrc 

 

 

Jiří Slabihoudek

Skladatel.

Studia na Pražské konzervatoři s doc. Eduardem Doušou zakončil v roce 2015 Koncertem pro pozoun, smyčce a bicí. Od roku 2014 je studentem Pražské HAMU ve třídě prof. Hanuše Bartoně, kde svůj bakalářský cyklus úspěšně zakončil Koncertem pro violoncello a komorní orchestr „Petrichor“. Absolvoval roční studium v Kodani v rámci programu Erasmus na Royal Danish Academy of Music. Na kontě má několik skladeb orchestrálních, komorních, sólových, vokálních. Kromě několikerých umístění v mezinárodní skladatelské soutěži Generace byl v roce 2019 OSA oceněn jako „nejúspěšnější mladý autor vážné hudby“ za rok 2018. Pod jeho jménem najdete na YouTube kanál zaměřený na méně známou hudbu českých skladatelů, zvlášť těch soudobých. Během studií na konzervatoři založil s velkolepými vyhlídkami studentský časopis, který vydržel jeden školní rok. I přes tento „úspěch“ se psaní o hudbě i o jiných tématech věnuje pravidelně, byť spíše do šuplíku. Mezi jeho další záliby patří filmy – zvlášť ty dánské, od Refna, Triera, Vinterberga – seriály, četba, a psaní o sobě samém ve třetí osobě.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.