„Navzdory tomu, že všechny skladby reprezentovaly tentýž styl, souborům se podařilo vytvořit pestrý program.“

„Nechyběla ani sólová čísla – a ta byla veskrze virtuózní záležitostí.“

„Tenorové hlasy Vojtěcha Semeráda a Tomáše Lajtkepa doslova souzněly a Marek Čermák za pozitivem jim byl adekvátní oporou.“

Pátý koncert Lednicko|Valtického hudebního festivalu s názvem Italské nebe poskytl návštěvníkům krátký exkurz na přelom 16. a 17. století, kdy se takzvaný starý styl představující renesanční polyfonii přetavoval do stylu nového, barokního. Pro tuto příležitost byl zvolen i odpovídající interiér, a sice barokní zámecká kaple ve Valticích. Na pódiu stanuli členové souborů specializujících se na tuto epochu: Cappella Mariana a Capella Ornamentata.

Ani jeden ze souborů patrně nemá mimo svých uměleckých vedoucích stabilní obsazení, a proto se sluší zmínit účinkující jmenovitě. Pod uměleckým vedením Vojtěcha Semeráda, který se ujal partu prvního tenoru, vystoupili za Cappellu Marianu dále Lucie Rozsnyó (soprán), Tomáš Lajtkep (tenor) a Jaromír Nosek (bas). Role jejich instrumentálního sparingpartnera se ujala Capella Ornamentata v obsazení: Richard Šeda (umělecký vedoucí, cink), Jakub Kydlíček (flétny), Ondřej Sokol (trombón), Michaela Bieglerová (dulcian) a za pozitiv a cembalo usedl Marek Čermák.

Koncertu předcházela přednáška Mgr. Vladimíra Maňase, Ph.D., z Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, která se věnovala hudbě na dvoře Karla z Lichtenštejna a skladateli Nicolausi Zangiovi, který na valtickém dvoře působil. Tři z jeho skladeb pak tvořily kostru koncertu, který se konal v zámecké kapli od 16 hodin. Program dále doplnili skladatelé z řad Zangiových současníků: Giovanni Bassano, Giovanni Andrea Cima, Giovanni Antonio Bertoli, Giovanni Battista Riccio, ze známějších pak Giovanni Pierluigi da Palestrina, Girolamo Frescobaldi a Claudio Monteverdi. Oprašování zapomenutých děl a autorů je koneckonců jedním z charakteristických rysů Cappelly Mariany, není tedy divu, že i tento program se jimi přímo hemžil.

Navzdory tomu, že všechny uvedené skladby reprezentovaly tentýž styl, souborům se podařilo vytvořit velmi pěkný a pestrý program, a to na základě proměnlivého obsazení. Všech devět účinkujících jsme v současné akci mohli vidět pouze třikrát, a to pochopitelně na začátku a na konci koncertu a také ve skladbě, která se nacházela přibližně ve dvou třetinách programu a byla původně umístěná před přestávku. Přestávka však byla nakonec zrušena, čímž koncert získal poměrně příjemnou délku jedné a čtvrt hodiny.

V průběhu koncertu vytvářeli přítomní účinkující na pódiu různé kombinace hlasů vokálních a instrumentálních, dvakrát se představila pouze Capella Ornamentata a nechyběla ani sólová čísla. Ta byla veskrze virtuózní záležitostí. Slyšeli jsme flétnové Pulchra es (Palestrina/Bassano), sopránové Laudate Dominum (Monteverdi) a dulcianovou Sonatu settimu (Bertoli). Přestože všichni umělci prokázali bez dalších pochybností svou technickou zdatnost, v případě sopránové árie a sonáty pro dulcian by nepatrně volnější tempo možná skladbě neublížilo. Dulcian měl zejména v hluboké poloze problém precizně vyartikulovat všechny figury. Sopranistka sice všechno stihla, ale skladba ve zvoleném tempu působila trochu nervózně.

K negativům koncertu patřila až přehnaná zdobnost melodických linek, což nemusí jít nutně na vrub interpretům, jako spíš skladatelům. Problém nastává, když na základě zdobnosti zaniká samotný základ hudby. Pokud k tomu přičteme sem tam nějakou rytmickou nepřesnost, vzniká zásadní problém s orientací v metro-rytmické struktuře skladby. V krajním případě pak může posluchač, který se ztratil v pasážích, mordentech a trylcích a nemůže najít první dobu, své snažení o pochopení a prožití skladby vzdát a odsoudit ji jako nudnou. A to by byla škoda, neboť výběr byl skutečně raritní.

Také trochu zamrzí, když se v průběhu koncertu nemůžete zbavit pocitu, že interpreti hrají a zpívají spíš pro sebe než pro publikum, protože jinak si oči neustále zabodnuté do notových partů a nulový kontakt s okolím vysvětlit nedokážete. Výjimkou byla skladba Exulta, Filia Sion pro dva tenory v doprovodu pozitivu, která se tak stala jednoznačně nejlepším momentem odpoledního koncertu. Kromě toho, že působila podstatně živějším dojmem, tenorové hlasy Vojtěcha Semeráda a Tomáše Lajtkepa doslova souzněly a Marek Čermák za pozitivem jim byl adekvátní oporou.

Sopranistka Lucie Rozsnyó a basista Jaromír Nosek za svými kolegy v kráse hlasu ani v technické zdatnosti rozhodně nezaostávali. Ansámbl díky tomu získal velmi krásou, sytou a především – což se nemusí vždy podařit – kompaktní barvu. S přehledem se prosazoval přes instrumentalisty, ale přitom i s nimi tvořil jednolitý celek. Dohromady tak obě „kapely“ dokázaly přesně naplnit nádherný prostor kaple, která svou architekturou dodávala krásné hudbě odpovídající atmosféru.

Foto: LVHF