neděle, 06 říjen 2019 10:35

Kus historie a kus kreativity v sólovém recitálu při svíčkách

Autorka:

„Jeho virtuozita mu umožňuje zahrát cokoli; zároveň však přemýšlí o struktuře skladeb a precizně ji rozkrývá.“

„Vzal si na pomoc barokní smyčec a spolu s dokonalým citem pro autentickou interpretaci předvedl sonátu famózně.“

„Violoncello da spalla má oproti violoncellu jasnější zvuk a rychlejší reakci svých kratších strun.“

 

1

 

Ve Waltersdorfu se představil jako violista hvězdného festivalového sextetu, v rozhovoru však zmínil, že viola v komorní hudbě není jeho specialita. Festival Lípa Musica mu umožnil hned druhý den, v pátek 4. října, ukázat v sólovém recitálu svoji původní tvář houslisty a především multiinstrumentalisty. Sergej Malov zde přestavil neobvyklý barokní nástroj violoncello da spalla a i na něj dostál své pověsti vynikajícího hudebníka.

Malebný hřbitovní kostel sv. Barbory v Zahrádkách u České Lípy je každoroční a snad i nejoblíbenější součástí festivalové nabídky. Opuštěné stavby kostela a zvonice uprostřed polí, vedle Bobřího potoka propojujícího soustavu rybníků rozloženou mezi skalami a solitérními vrchy Českého středohoří, jsou jedinou připomínkou bývalé vsi Mnichov, která zanikla již před staletími. Nevíme, kolik v ní žilo obyvatel, ale aspoň jednou ročně se sem lidé vracejí a zcela zaplní kostelní lavice. Koncert v Zahrádkách má nezaměnitelnou atmosféru – není sem zavedená elektřina, a tak se svítí pouze svíčkami. Útulný prostor je vhodný především pro sólové recitály, které mohou být posluchačsky náročné, vyžadují soustředění a niternější přístup. Přesto je vždy plno – nepochybně také proto, že Lípa Musica sem pokaždé přizve uměleckou osobnost, která si se všemi úskalími sólového recitálu umí hravě poradit.

 

0

 

Pokud se k někomu hodí titul „kreativní umělec“, pak právě k Sergeji Malovovi. Šestatřicetiletý rodák z Petrohradu ovládá čtyři hudební nástroje (housle, barokní housle, violu a violoncello da spalla) a plynně šest jazyků. Absolvent salcburského Mozartea a berlínské Hochschule für Musik Hannse Eislera hledá nápadité a přitom poctivé cesty, jak hudbu přiblížit publiku. Jeho virtuozita, doložená vítězstvím na mnoha prestižních světových soutěžích, mu umožňuje zahrát cokoli; zároveň však přemýšlí o struktuře skladeb a precizně ji rozkrývá. Vedle komorní hudby a recitálů je i sólistou předních evropských nebo japonských orchestrů a barokních ansámblů. Od roku 2017 vyučuje na Hudební univerzitě v Curychu.

 

4

 

Malovova kreativita ovšem způsobila vrásky festivalovým organizátorům. Původně avizovaný program, v němž se měly vystřídat tři Bachovy suity pro sólové violoncello a tři Ysaÿeovy sonáty pro sólové housle, si charismatický umělec po příchodu do kostela sv. Barbory rozmyslel a v hlavě si sestavil jinou variantu, která se podle něho hodila více do atmosféry a akustiky prostoru. Posluchači tak nakonec slyšeli třikrát Bacha a jednou Ysaÿe, v přídavcích pak opět Bacha. Lze to pochopit vzhledem k baroknímu prostoru a světelné atmosféře, zároveň však došlo jen k jednomu srovnání obou skladatelských přístupů, kterého slibovala původní skladba programu povícero.

V úvodní (do programu nově přidané) Sonátě č. 1 g moll pro sólové housle, BWV 1001 Johanna Sebastiana Bacha předvedl Malov nádherné frázování a dokonale vystavěnou polyfonní strukturu. V částech, kde zvládnul na jeden nástroj vymodelovat dva hlasy, se tajil dech. Člověk by hledal, kde za ním v přítmí stojí ten druhý houslista – plasticita obou hlasů byla fenomenální. Sergej Malov hrál na moderní housle, tedy nástroj postavený v barokní době, ale postupně zmodernizovaný včetně kovových strun. Vzal si však na pomoc barokní smyčec a spolu s dokonalým citem pro autentickou interpretaci předvedl sonátu famózně.

 

9

 

Se změnou programu cítil nutnost okomentovat jak skladby, tak nástroj, ke kterému se upínala zvědavost všech přítomných – violoncello da spalla. Jde o smyčcový nástroj menší než violoncello, který se drží horizontálně před hrudníkem, s pomocí popruhu převlečeného za ramena (spalla – italsky rameno). Vznikl ve druhé polovině 17. století v Itálii jako praktičtější varianta vhodná jak pro hru při chůzi, tak především pro houslisty, kteří potřebovali ovládat nástroj vydávající basové zvuky. Violoncello da spalla má oproti violoncellu jasnější zvuk a rychlejší reakci svých kratších strun. Proto se hodí zejména pro interpretaci violoncellového repertoáru z konce 17. a počátku 18. století v malém komorním prostředí.

Bach byl znám jako virtuózní houslista a violista a víme, že vlastnil i violoncello da spalla, proto hrál s největší pravděpodobností i na ně. Pětistrunnou variantu nástroje, kterou předvedl Sergej Malov, považoval Bach s velkou pravděpodobností za ideální pro provádění své páté suity pro sólové violoncello. Na čtyřstrunný nástroj je skladba velmi obtížně hratelná.

 

11

 

V Zahrádkách se posluchači dočkali provedení celé Suity č. 3 C dur, BWV 1009, z páté pak zazněla část pouze v přídavku. Zvuk malého violoncella, pro které si Malov vzal opět speciální smyčec nejvíce připomínající smyčec pro violu da gamba, byl fascinující. Temnější, hlubší barva violoncella se snoubila s jasnějším a pružnějším dojmem ve frázování, které nástroj umožňuje zase spíše po vzoru houslí. Pasáže, které na klasické violoncello působí trochu těžkopádně, zde plynuly lehce a více plasticky. S bravurním přispěním interpreta. Malov jako by si hru na violoncello da spalla užíval ještě víc než tu houslovou – to byl však spíše vedlejší dojem skutečnosti, že hráč přes vysoké luby úplně nedohlédne na ruce, nástroj ovládá více hmatově, a tudíž může mít bohatý oční kontakt s publikem.

Do třetice konečně došlo i na Ysaÿe a jeho Sonátu pro sólové housle č. 2 a moll, op. 27, z kompletu šesti sonát z roku 1923. Časově od Bacha vzdálená hudba je ve skutečnosti s barokním mistrem velice provázaná. Ysaÿe právě v této sonátě vycházel ze starších forem a přímo zde i cituje preludium z Bachovy houslové partity č. 3. Ještě nosnějším hudebním tématem prostupujícím celou sonátu je však melodie chorální sekvence Dies irae ze mše za zemřelé. Objevuje se v různých podobách, je mimo jiné opět předmětem dialogu dvou hlasů, Malovem dokonale vystavěného. V intimní atmosféře kostela velmi zapůsobila druhá věta Malinconia hraná s dusítkem, zcela ponořená do sebe. V poslední větě nazvané Les furies, která je nejdramatičtější a technicky nejnáročnější, se pak houslista blýsknul skvělým zvládnutím složitých technických nástrah včetně složitých dvojhmatových a akordických postupů.

 

8

 

Závěrečné číslo programu bylo opět neplánované, ale stalo se přirozenou gradací celého večera. Sergej Malov ohlásil a pak impozantně zahrál Chaconne z Bachovy Partity č. 2 d moll pro sólové housle, BWV 1004. Soubor 32 variací na úvodní čtyřtaktové téma klade před interpreta úskalí spojená s výstavbou dlouhé a komplikované skladby, s virtuózními pasážemi, polyfonií, ale i s odstíněním charakterů jednotlivých variací. Kostel snad ani nedýchal, až do posledního zopakování úvodního tématu.

Zasloužený a nekončící aplaus publika si vyžádal dva přídavky – zmíněnou část páté suity pro violoncello a gigue z Bachovy sonáty č. 2 d moll pro sólové housle.

Jen jako houslista by mohl Sergej Malov ohromovat svým uměním na pódiích celého světa. Jeho zvídavost, hravost a mnohovrstevnatost však tvoří sympatickou nadstavbu jeho uměleckého bytí. Je jasné, že uslyšíme nejen o něm, ale i od něho ještě mnohé. Mezinárodní hudební festival Lípa Musica opět prokázal, že má „nos“ na prvotřídní originalitu.

 

12

 

14

 

15

 

Foto: Lukáš Marhoul 

Lucie Maňourová

Muzikoložka, hudební publicistka a organizátorka.

Vyučovala na Univerzitě Karlově a Týnské vyšší odborné škole, byla zaměstnána v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK a nyní je vedoucí oddělení komunikace České filharmonie. Zabývala se hudební dramaturgií a managementem, píše texty o hudební problematice všeho druhu.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.