„Prostor sociální sítě často dokáže zkreslit realitu a skutečné výkony umělce.“

„Aktivisté rozdávali letáky a v sále se i při koncertě pohybovali muži s vysílačkami.“

„Koncert nebyl pro Dvořákovu Prahu šťastným krokem.“

Bylo lákavé zajít si poslechnout recitál Valentiny Lisitsy, této internetové hvězdy, které světová koncertní pódia otevřela nahrávka na Youtube. Dnes čítá její kanál více než 62 milionů zhlédnutí a jistě to není jediná kontroverze, která pianistku doprovází. Nečekané klima koncertu nakonec nepřineslo nijak zajímavý večer a pro Dvořákovu Prahu to nebyl šťastný výběr.

Není obvyklé, aby se reflexe koncertu více či méně zabývala politickými postoji interpretky večera. A už vůbec není obvyklé, aby článek těmito úvahami začínal. Kvůli konstelaci večera a všudypřítomné atmosféře dnes ale nelze jinak. Valentina Lisitsa se nikterak netají podporou ruské anexe Krymu a současného politického režimu v Rusku. U Ukrajinky původem z Kyjeva, která žije ve Spojených státech a v Paříži, je to logicky citlivé téma. Navíc u veřejně působícího umělce, který postavil kariéru na sociálních sítích a který na nich bez problému veřejně prezentuje svoje názory, se tento aspekt násobí. Je proto logické, že to budí kontroverze v souvislosti s jejím koncertním působením. Bylo tomu tak i v Praze, kde aktivisté před koncertem rozdávali informační letáky s popisem situace a po koncertě doprovázeli vycházející posluchače tichým nenásilným protestem. Atmosféra se přesunula i do sálu. Po Rudolfinu se pohybovala bezpečnostní služba, muži s vysílačkami, kteří byli přítomni i během samotného koncertu. Jeden z nich dokonce neváhal během recitálu občas pomalu procházet vedle pódia a pohledy neustále kontroloval posluchače, sedící v hledišti. Nebylo přitom jasné, zda to byla bezpečnostní agentura pořadatele či nikoliv, ale neobvyklost situace mohla na posluchače působit minimálně nervózně nebo otravně. Ani při velkých hudebních festivalech není výše popsaná situace obvyklá a nutno dodat, že vše bylo velice zvláštní.

Nálada okolo koncertu se pravděpodobně přesunula i na samotnou Lisitsu. Její hra souhrnně nebyla ideální. Je to logické, protože senzitivního umělce musí výše popsaná situace v interpretaci silně ovlivnit. Z druhé strany je potřeba uvést, že kterýkoliv umělec, který veřejně a často na sociálních sítích vyjadřuje svoje politické názory, musí počítat s tím, že ve svobodném světě se dostane do názorové konfrontace s odpůrci i takovou formou protestu, jaká včera nastala v rámci Dvořákovy Prahy. Někteří posluchači mohou vnímat jako kontroverzi i to, jak se Valentina Lisitsa proslavila. I když v dnešní době není způsob prezentace umělce přes sociální sítě nikterak ojedinělý, v prostředí klasické koncertní scény je to pořád téma více či méně výbušné, mimo jiné i proto, že prostor sociální sítě často dokáže zkreslit realitu a skutečné výkony umělce. Naopak pozitivní stránkou je, že se díky tomu klasická hudba dostává do podvědomí lidí, kteří by se jinak k tomuto obsahu nedostali.

Program otevřela klavírní transkripce Schubertových písní Labutí zpěv, D. 957, kterou sestavil a za svého života propagoval Franz Liszt. Ačkoliv původně nešlo o písňový cyklus a ani název Labutí zpěv nepochází původně od Franze Schuberta, je to nesmírně lyrické, z části temné a melancholické pásmo. Na první poslech jednoduchá hudba je ve skutečnosti pravým opakem. Je duševně náročnou partiturou, kterou není možné uvést kdekoliv. A otázkou také je: Lze se vší úctou chtít po posluchači, který pozná Lisitsu v krátkém klipu na Youtube, aby se hodinu koncentroval u Schubertových Labutích zpěvů? Skladba by jistě vynikla v menším a komornějším prostoru a pro víc specifické publikum. Lisitsa navíc opravdu nebyla tak soustředěná, jak se ve zpěvech očekává. Technicky v některých místech nestačila, nejistými úhozy umocňovala svoji nervozitu, často měnila zabarvení témat nečekaným směrem a dalo by se polemizovat o i jejích výrazových schopnostech. Byl to spíše dlouhý klavírní monolog.

Po pauze nenásledovaly Musorgskijho Obrázky z výstavy, na které jistě velká část posluchačů směřovala, ale nelogicky jim předcházel ještě jiný kus, Ravelův Kašpar noci. Kritika nesměřuje k této nesmírně brilantní hudbě, ale spíše k promarněné šanci. Ačkoliv nelze popřít jistý náboj, který Lisitsa prokázala, z hudby nevycházelo nic navíc. Ravel v jejím podání byl ovšem oproti předchozímu i následujícímu programu celkově sofistikovanější.

V závěrečných Obrázcích z výstavy sice představila Lisitsa efektní hru i technickou schopnost v exponovaných částech, například v Bydle nebo Babě Jaze, často to byl ale spíš jen hlučící monolit. Hrála expresivně a víc na efekt než přirozeně energicky, chyběly nápady. Nedokázala tak využít paletu interpretačních možností, kterou tato skladba nabízí. Mohla na ni dopadnout i únava z náročného programu, protože v závěru se hra nepatrně rozpadla. Velká brána kyjevská, toto slavné a velkolepé finále, plné lesku, slávy, naděje a neskrývaného štěstí, totiž bylo paradoxně bez energie. Zvláštní závěr koncertu.

Ačkoliv se Valentina Lisitsa dočkala ovací ve stoje, nebyl její koncert z několika důvodů pro Dvořákovu Prahu šťastným krokem. 

Foto: Petra Hajská