„Dramaturgie večera byla velmi promyšlená – až ďábelská.“

„Opět představil, co je na jeho hře cenné – od něžného vyjádření po intelektuální výstavbu skladby.“

„Kozák nese posluchače vzhůru; neopájí se vlastním uměním, ale myslí na publikum.“

Prvním klavíristou, který vystoupil v letošním, v pořadí druhém ročníku cyklu Hybatelé rezonance, byl Marek Kozák. Na klavíru C. Bechstein, „rezidenčním“ nástroji celého cyklu, zahrál v pondělí 30. září v Anežském klášteře skladby Johanna Sebastiana Bacha, Ferruccia Busoniho a Sergeje Rachmaninova. A jak už řekl v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, celý program recitálu koncipoval jako kontrast světla a temnoty v dílech těchto tří skladatelů.

Marek Kozák, semifinalista Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě a laureát soutěže Pražského jara, absolvoval AMU ve třídě profesora Ivana Klánského, vloni s velkým ohlasem vystoupil na Pražském jaru a rovněž vydal své první profilové CD se skladbami Josepha Haydna, Fryderyka Chopina, Césara Francka a Adama Skoumala. Vedle klavírní hry vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě i hru na varhany.

Tato jeho další umělecká dovednost jistě stála i za výjimečným podáním skladeb Johanna Sebastiana Bacha, které vedle bachovských transkripcí Busoniho a Rachmaninova zazněly v první polovině programu. Kozák otevřel večer Francouzskou suitou č. 5 G dur, BWV 816. Allemande měl v jeho pojetí pevný řád i lehkost plynutí, zakulacený netěžký tón dodal interpretaci Bacha zas jiný pohled, jinou zvukovou kvalitu. Courante mě nadchl přehledností a čitelností předávaných vedoucích hlasů. Mimořádně zahraná byla Sarabande plná kontrastů a promyšlené a skvěle provedené dynamiky. Těžší stisk úměrný bachovské interpretaci a neuspěchaná rozvážnost byly dozdobeny lehkými trylky, krásně vypracovanými melodickými oblouky a elegantní dynamikou. Gavotta se nesla v duchu hravé lehkosti a precizního vedení hlasů, Bourrée takřka proměnil svou tanečností hudební síň v plesový sál a v Loure opět kontrastně zazněly ztěžklé tóny, jež navozovaly rozvážnost až zádumčivost… V závěrečném Gigue se skladatel i interpret opět navrátili k onomu řádu a plynutí, základní téma srozumitelně vystupovalo nad doprovodem. Marek Kozák, který je známý svou technickou bravurou, hrál Bacha, jako by neměl technické hranice, a současně stylově a poučeně.

To dokázal hned v následující Busoniho transkripci Bachovy Chaconny z Partity č. 2 d moll, BWV 1004. Do ještě ztěžklejších tónů se vkrádaly potemnělost a dramatičnost, téma ovšem rozvíjel až ke křehké kontemplativnosti. V dynamice nebyl jediný úkrok stranou, jediná falešná okázalost. Jako by vše, co měl promyšlené, se mu dařilo zahrát do nejmenších detailů. Rychlá pasáž byla zvukově takřka dokonalá. Ne zběsilá – ani v tempu, ani v dynamice, i při dalším a dalším zvyšování tempa byl čitelný každý tón. Onen bachovský řád, který pod pianistovýma rukama nezněl monotónně, byl tak naléhavý, že současně člověka kamsi odnášel a současně ho držel tam, kde je jeho místo. Kozákovo podání této Busoniho transkripce Bachovy Chaconny bylo interpretačním a zároveň duchovním i mentálním zážitkem.

Po závažné Chaconně následovala transkripce Bachovy Suity z Partity č. 3 E dur, BWV 1006, z pera Sergeje Rachmaninova. Lehkost, radostnost a projasněnost Kozák v Prélude vyjádřil jistým, vyrovnaným a kultivovaným tónem, nevystavěl v něm katedrálu, ale solidní farní kostel obklopený zelení a květinami. V Gavottě zaujala opakovaná témata zahraná pokaždé jinak – tu lehce, křehce, pak zase slavnostně až velebně. Závěrečný Gigue byl pak virtuózní záležitostí. Jak se psalo v programu koncertu: „Rachmaninov přidává do kontrapunktu barvitější výsledné harmonie a posunuje se dál od Bacha. Současně v kontextu své tvorby upozorňuje v Bachově tvorbě na nečekané momenty.“ A právě tohle Marek Kozák ve své interpretaci vrchovatě naplnil.

Po přestávce uvedl pianista svébytná díla předchozích autorů bachovských transkripcí: výběr z 24 preludií, op. 37, Ferruccia Busoniho a Sonátu č. 2 b moll, op. 36, verzi z roku 1931, od Sergeje Rachmaninova. Busonimu bylo teprve čtrnáct, když složil 24 preludií, z nichž Marek Kozák přednesl šest (č. 3, 4, 10, 12, 13 a 18). Interpretoval miniatury s velkým osobním vkladem, předvedl, co je v nich zajímavé. Opět představil, co je na jeho hře cenné – od něžného vyjádření po intelektuální výstavbu skladby.

Závěr pak patřil druhé klavírní sonátě Sergeje Rachmaninova. Musím uznat, že dramaturgie večera byla velmi promyšlená – až ďábelská. Oblouk od Bacha k Rachmaninovovi vyzněl v Kozákových rukou tak přirozeně, tak lehce…! Posluchač jako by si ani neuvědomil, jak se bachovská interpretace přetavila v romantickou. A přitom po výtečném Bachovi zaujala naprosto stejně. Domnívám se, že odpověď spočívá nejen v klavíristových technických a výrazových kvalitách, ale zejména v jeho intelektu, který mu pomáhá číst jasně a zřetelně skladby různých stylových období, umožňuje mu ponořit se do skladatelových myšlenek. Marek Kozák nese – nejen v Rachmaninovovi – posluchače vzhůru, přitom se neopájí vlastním uměním, ale myslí na publikum a především tlumočí záměr autora. Toto je známka zralosti interpreta.

Marek Kozák zahrál po vřele přijatém koncertu dva přídavky: Etudu d moll Sergeje Rachmaninova a Mazurku h moll Fryderyka Chopina.

Foto: Zdenka Hanáková