„Bylo na první pohled zřejmé, že se nejedná o jen tak ledajaký koncert.“

„Volba hostujícího sólisty padla na klavíristku světového renomé Elisabeth Leonskou, svěřenkyni Svjatoslava Richtera.“

„Skladba Joe Hisaishiho byla velmi pozoruhodnou a trefně zvolenou tečkou za koncertem.“

Filharmonie Brno si k zahájení nové sezóny zvolila takřka magické datum: 19. 9. 2019. Pro tuto příležitost vybrala průřezový repertoár: Brahmsovu První, Bartókův třetí klavírní koncert a na závěr minimalistickou prskavku současného japonského skladatele Hisaishiho. Za klavír usedla Elisabeth Leonskaja, umělkyně ruského původu žijící ve Vídni. Celý koncert řídil šéfdirigent a umělecký ředitel Dennis Russell Davies, který v čele orchestru započal svou druhou sezónu.

Už při pohledu na zaplňující se sál Kulturního centra Babylon na Kounicově ulici v Brně bylo evidentní, že koncert je něčím výjimečný. Hned za ředitelkou Filharmonie Marií Kučerovou usedla v publiku primátorka města Brna Markéta Vaňková. Obě dámy na úvod koncertu krátce přivítaly posluchače v nové sezóně. Paní primátorka v publiku obzvlášť vítala muže, kteří představují budoucnost nového koncertního sálu rostoucího vedle současného sídla Filharmonie v Besedním domě. Když svá slova uvedla tím, že dnes večer vidí v publiku tři osobnosti, nebyla zcela přesná. Na zahájení nové sezóny se přišla podívat celá řádka dalších představitelů kulturní scény v Brně; zkrátka bylo na první pohled zřejmé, že se nejedná o jen tak ledajaký koncert.

O tom koneckonců svědčila i volba hostujícího sólisty, která padla na klavíristku světového renomé Elisabeth Leonskou, někdejší svěřenkyni Svjatoslava Richtera. Leonskaja není českému publiku zcela neznámá – mezi tělesa, se kterými během bohaté kariéry spolupracovala, patří i Česká filharmonie. O svém dokonalém umění přesvědčila i brněnské publikum, museli jsme si na ni však ještě hodinku počkat.

Prvou půli koncertu vyplnila Symfonie č. 1 c moll Johannesa Brahmse, přibližně třičtvrtěhodinová kompozice o čtyřech větách. Symfonie, o které se rovněž hovořívá jako o „Beethovenově Desáté“, je velmi snadno rozpoznatelná monumentálním úvodem. Pozoruhodný na provedení byl přístup dirigenta. Ve zmiňované introdukci, kde většina dirigentů mává, čím může, aby udržela napětí a tah fráze, šéfdirigent brněnské filharmonie nechal levou ruku zcela volně podél těla. Udržet tah tedy bylo pouze na hráčích a dařilo se jim to celkem úspěšně. Co však nemohli překonat, byly nepříznivé akustické podmínky zvoleného sálu tzv. Stadionu, s nimiž po celý večer sváděli nerovný boj.

V sále byla patrná snaha ovlivnit zvukové poměry instalací akustického vytlumení místnosti, ale v tomto případě byla orchestru spíše na škodu. Měla na svědomí zahlazení veškerých dynamických nuancí skladby (a že jich u Brahmse není málo), utopení dřevěných dechových nástrojů v mlze smyčců a obecně malou plasticitu hudebního toku. Celkový zvuk orchestru jako by byl umenšen a pohlcen. Vznikal téměř dojem, jako by těleso od publika dělila skleněná stěna. Hráči se mohli udřít a stejně do sálu neproudil zvuk odpovídající jejich námaze a povaze díla. Slovo, které nejlépe vystihuje výsledný zvuk, by mohlo znít například sterilní, avšak nikoliv vinou interpretů.

Když přičteme ke zvukové omezenosti a délce skladby i rytmickou vynalézavost skladatele, někdy hraničící až s nepřehledností, nebylo divu, že některým posluchačům viditelně zatrnulo, když během potlesku dirigent již při prvním návratu na pódium posadil orchestr, což si někteří návštěvníci vykládali jako signál pro přídavek, nejlépe opakování poslední věty. Dirigent však pouze z orchestru vyvolával k děkování jednotlivé hráče, kteří se v průběhu symfonie blýskli sólovými pasážemi. Snad, že předvídal následující moment.

Je smutné, že ačkoliv Filharmonie zahajuje již 64. sezónu, publikum se stále nenaučilo tleskat do doby, než na pódium dojde i ten poslední z interpretů. Nenaučilo se, že džíny a tričko nejsou oděvem, který by byl adekvátní příležitosti a snažení umělců, a že není zdvořilé hrát si během koncertu s mobilem. Tentokrát byla neomalenost některých posluchačů dotažena tak daleko, že část publika začala před přestávkou opouštět sál dřív, než koncertní mistr slezl z pódia, a vůbec jim nebylo hloupé, že umělci, v čele s koncertním mistrem, procházejí, respektive prodírají se, mezi nimi, když musí sálem projít do šatny. Je pravda, že není až takovou raritou, pokud se ani umělec nechová adekvátně situaci. To ho sice nešlechtí, ale kdo by se mu divil, když publiku, pro které jde hrát, nestojí ani za trochu oplácaných rukou a z pódia, odkud je mimochodem opravdu unikátní rozhled, musí chtě nechtě sledovat, že někteří posluchači upřednostňují Facebook před jeho úsilím, zvlášť, když on se potí ve fraku a oni větrají i dírami v kapsáčích. Čtvrtečnímu publiku dlužno uznat, že si na konci koncertu reputaci trochu vylepšilo, když jeho pravé křídlo (oddělené ode dveří uličkou, kterou umělci procházeli) vydrželo nejen sedět, ale i tleskat, než celý orchestr zmizel v zákulisí.

Nicméně zpět k hudbě. Po přestávce přišla chvíle pro sólistku. Do popředí pódia bylo mezitím povytaženo koncertní křídlo a krátce po nástupu orchestru se zde v doprovodu dirigenta objevila i Elisabeth Leonskaja. Už z pozdravného pokynutí orchestru byla zjevná noblesa a lehkost, se kterou používá své ruce. Zanedlouho nás v tom utvrdila Klavírním koncertem č. 3 E dur maďarského skladatele Bély Bartóka. Neuvěřitelně měkký úhoz v lyrických pasážích střídala s energickými staccaty v prestu. Zejména druhá věta Koncertu vyšla velmi dobře i za zmíněných akustických podmínek. Klavír se zde často střídá s orchestrem, a tudíž krásně vynikl. Ve třetí, poslední větě se občas tempová představa sólistky lišila od tempa orchestru, nicméně tyto drobné nedostatky zcela vykompenzoval naprosto famózní závěr skladby, po kterém si Leonskaja oprávněně vysloužila potlesk vestoje. Na ten reagovala také sólovým přídavkem, který jediný vůbec netrpěl zvukovým omezením a vyzněl zcela dokonale.

Posledním číslem večera byla skladba DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joe Hisaishiho, populárního zejména jako skladatele filmové hudby. V Hisaishiho tvorbě nicméně nalezneme i koncertantní díla. Takovým příkladem je i skladba, jejíž název je odvozen od tvorby malíře M. C. Eschera a znamená „třírozměrný iluzivní obraz“. Skladbu lze bez výhrad zařadit mezi díla minimalistická. Jejím základem je jediný motiv, který poprvé slyšíme v houslích. Ten je dále zužitkováván jednotlivými sekcemi orchestru, postupně se proměňuje a opět navrací. Některé momenty skladby byly bohužel akustikou opět odsouzeny k záhubě, protože dřevěné dechy zkrátka nebylo slyšet, pokud je „doprovázel“ celý orchestr. Naopak vyšla velmi pěkně místa, kde zůstaly tyto sekce odhalené. Skladba trvá přibližně osm minut a byla velmi pozoruhodnou a trefně zvolenou tečkou za koncertem. Zaujala zejména pestrostí a – na minimalistickou skladbu paradoxní – nepředvídatelností, která se projevovala ve volbě sekce, která převezme motiv.

Koncertní sezóna 2019/2020 byla tímto úspěšně zahájena, a přestože by programu patrně prospělo prostředí Besedního dobu více, bylo to zahájení důstojné.

Foto: Vojtěch Kába