čtvrtek, 19 září 2019 16:54

Čajkovskij – Byčkov - Gautier Capuçon, co si přát víc?

Autor:

„Serenáda pro smyčce patří k nejoblíbenějším Čajkovského skladbám.“

„Gautier Capuçon je mimořádně talentovaný, technicky velmi dobře vybavený a hudebně skvěle připravený violoncellista.“

„Dramatičnost se prolínala celým provedením Symfonie č. 5.“

 

11

 

Festival Dvořákova Praha pokračoval 17. 9. druhým koncertem ze tří, které Česká filharmonie věnuje Čajkovskému. Antonín Dvořák a Petr Iljič Čajkovskij byli dlouholetí přátelé. Praha Čajkovského skladby znala, některé byly v Praze i premiérovány. I proto mu letošní Dvořákova Praha věnovala hned tři večery. V tom druhém opět pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova zazněla před přeplněnou Dvořákovou síní Serenáda pro smyčce C dur, Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur a Symfonie č. 5.

Kdo by neznal druhou větu – Valčík – ze Serenády pro smyčce C dur. Patří k nejoblíbenějším Čajkovského skladbám. Často se hrává samostatně a řada posluchačů ani netuší, že je součástí většího celku. K těm z nejhezčích Čajkovského děl ovšem patří celá serenáda. Je to dílo, o němž lze říci, že čím více ho posloucháme, tím více se nám líbí. Autor se inspiroval hudební formou, tak oblíbenou koncem 18. století… Století, které měl nostalgicky rád a které si až nekriticky idealizoval. Po chuti mu byl i lehčí charakter této formy a vytvořil velmi půvabnou a melodickou skladbu, plnou zvukové krásy. Ruští skladatelé se rádi inspirovali i lidovými melodiemi a Čajkovskij nebyl výjimkou. Čtvrtou větu serenády označil jako „Tema russo“ a především ve střední části čtvrté věty se posluchač cítí jako uprostřed rozkvetlého sadu ruské vesnice.

 

12

 

K provedení nastoupila smyčcová sekce České filharmonie, trochu nezvykle s kontrabasy na opačné straně. Čajkovskij je Byčkovův oblíbený skladatel, filharmonie pod jeho vedením pět let Čajkovského dílo nahrávala. Před měsícem byl výsledek – 7 CD Decca Classic – představen. Serenáda pro smyčce, snad jako zlatý hřeb, na nahrávce následuje po Páté symfonii. To, že orchestr na této skladbě dlouhodobě pracoval, se ukázalo i na jeho koncertním výkonu. Bylo to velmi expresivní provedení, plné vřelosti. Koho pochválit? Kontrabasy v Andante non troppo, violy v Larghettu elegiaco? Nebo violoncella v Andante con spirito? Či housle ve valčíku? Celý orchestr hrál skvěle.

Na pódium přišel se svým nástrojem Gautier Capuçon, aby zahrál Variace na rokové téma pro violoncello a orchestr A dur, které patří stejně jako předchozí skladba k těm Čajkovského dílům, jimiž se vyznává ze svého obdivu k hudbě druhé poloviny 18. století a k Wolfgangu Amadeu Mozartovi zvlášť. Petr Iljič Čajkovskij, ač slavný a úspěšný, trpíval depresemi i pochybnostmi. To se odráží i v řadě jeho děl. Skládání hudby, jíž se obracel k idealizované minulosti, bylo pro něho oddechem, uvolněním, radostí. Nepotřeboval ani skutečné rokokové téma; melodii navozující hudbu, která by se mohla hrát v době rokoka, si sám vymyslel a pak ji rozpracoval do několika variací. Variace na dané téma byly snad století velmi oblíbeným žánrem, a to jak je skladatel nebo interpret zvládl, bylo znakem jeho mistrovství.

 

6

 

Čajkovskij zpracoval hned osm variací a dokázal je výrazně odlišit. Střídá variace, v níž violoncellista musí ukázat bravurní techniku, s variacemi, které jsou více zpěvné. Hlavní roli má samozřejmě violoncello, obsazení orchestru je minimální, tak jak bývalo zvykem ve vídeňských palácích v době Mozartově. Gautier Capuçon je mimořádně talentovaný, technicky velmi dobře vybavený a hudebně skvěle připravený violoncellista. Známe se už pár let a vždy se na jeho vystoupení těším. Vím, že Variace na rokokové téma má sice ve svém repertoáru, hrává je ale zřídkavě. Proto se na pražské vystoupení speciálně připravoval. Výsledek byl skvělý. Dokázal výborně provést celou skladbu od jemné lehkosti až k temnému závěru. Technika byla oslňující, glissanda, vícehmaty, flažolety, smyčcová technika… to vše jako vystřižené z učebnice nějaké violoncellové Master Class. Orchestr pod taktovkou Semjona Byčkova doprovázel velmi citlivě, podřizoval se sólistovi, hrál dynamicky velmi jemně.

 

5

 

Po šesté děkovačce usedl Gautier Capuçon opět na stupínek, aby jako přídavek zahrál Čajkovského Andante cantabile ze Smyčcového kvartetu č. 1 v aranžmá pro violoncello a smyčcový orchestr. Jestliže ve Variacích uplatnil svou brilantní techniku, v Andante cantabile nechal lyricky rozezpívat svůj nástroj s hravou virtuózní lehkostí. Tón jeho violoncella byl plný a měkký a dynamika odpovídala lyrice skladby. Smyčcová sekce České filharmonie i tentokrát doprovázela velmi citlivě a výsledek byl ohromující. Dvořákova síň snad ani nedýchala.

Po přestávce zazněla Čajkovského nejmelodičtější, posluchačsky velmi vděčná Symfonie č.5 e moll. Semjon Byčkov zvolil pro mne dost nezvykle rychlejší tempa. Také první věta, kde je sice předepsáno Allegro con anima, byla dle mne až příliš razantní. Byčkov tím zdůraznil dramatičnost skladby. A nejen v první větě. Dramatičnost se prolínala celým provedením. Asi tak chápal Čajkovského záměr, kdy právě tato symfonie dobře ukazuje všechny pochyby, jimiž se jeho duše tehdy zmítala. Vtělil je do symfonie, už tím, že zvolil jako tóninu e moll a smuteční motiv, který se celou symfonií prolíná. Výrazně se na tom podílejí i sóla dechových nástrojů. Zvlášť ze sóla lesního rohu ten smutek přímo čišel. Všechna, ať už horna, fagot nebo klarinet, byla excelentní a hráči zcela zaslouženě při závěrečné děkovačce sklidili bouřlivý potlesk. Možná toho smutku a dramatičnosti bylo až moc, i když nutno přiznat, že Byčkov se snažil i o střídání barev. Jenže třeba valčík třetí věty mohl být tanečnější. Naopak finále, tam ta razance a dramatičnost patřila. Byčkov je vystavěl skvěle, gradace byla svým zvukovým účinkem ohromující a velmi emotivně působící.

 

1

 

Orchestr na 5. symfonii dlouho pracoval při nahrávání a měl interpretaci detailně propracovánu. Trošku jinak, než jsme ji slýchali od jiných dirigentů, ale v tom je právě kouzlo klasické hudby. Jedna a táž skladba může znít mnoha způsoby. Ten, který zvolil Symjon Byčkov, byl impozantní a dramatický.

 

4

 

9

 

10

 

Foto: Dvořákova Praha - Martin Divíšek 

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.