„Publikum bylo svědkem skvělého výkonu unikátního uskupení čtyř vyhraněných uměleckých individualit.“

„Hráči se odvážně utkávali v nelehké souhře harmonicky složitých spojů.“

„Poslední věta se svými nezvyklými a kompozičně nádhernými výchylkami od zavedeného formálního rámce vyzněla fantasticky.“

Závěr komorní řady festivalu Dvořákova Praha patřil hudbě Josefa Suka, Erwina Schulhoffa a patrona festivalu, Antonína Dvořáka. Kurátor této řady, slavný americký houslista židovského původu Gil Shaham, který je pražskému publiku dobře a dlouho znám, na několika předchozích koncertech této řady sám participoval. Ne tak při tom pondělním, třebaže měl zásluhy na jeho sestavení. Jeho pozvání přijali vedle českého Wihanova kvarteta také klavírista Michail Lifits, violistka Pauline Sachse a violoncellista Jens Peter Maintz.

Úvod patřil vášnivému dílu mladičkého Josefa Suka, svěžímu i po více jak 120 letech od vzniku. Na pódiu se sešel Leoš Čepický se svými zahraničními hosty. Michail Lifits, klavírista uzbeckého původu, od šestnácti let žijící v Německu, s přehledem interpretoval proměnlivý a dynamickými zvraty oplývající part, který mu sedmnáctiletý Suk kdysi dávno na mistrovské škole Pražské konzervatoře připravil. S nebývalou jemností vynesl hlavní téma první věty při návratu v repríze. Nejprve klasická tanečnice, dnes uznávaná německá violistka Pauline Sachse se v trialogu se svým krajanem Jens Peterem Maintzem a Leošem Čepickým postarala o podmanivé vyznění Sukovy partitury, zvláště v dlouhých a melancholických pasážích druhé věty. Publikum pražského Rudolfina bylo svědkem skvělého výkonu čtyř vyhraněných uměleckých individualit, které se společně postaraly o působivý úvod večera. Když se hotové umělecké osobnosti sejdou v unikátním uskupení, tak jak tomu bylo v tomto případě, není zaručena vzájemná provázanost. Česko-německo-uzbecký ansámbl toto pravidlo vzájemným nasloucháním a pokorou k partituře (až na pár nepatrných zvukových „spolknutí“ klavíru, jehož lyrismus někdy nestačil divokosti smyčců) nenaplnil.

Po rozjitřeném a mladistvě vznešeném Sukovi se na programu objevil méně známý, obtížný a hráčsky i posluchačsky náročný Smyčcový sextet Erwina Schulhoffa z dvacátých let minulého století. Schulhoff, pražský německý Žid, někdy mylně řazený mezi tzv. terezínské autory, se na koncertních pódiích objevuje zřídka, i když se jedná o skladatele s bohatým hudebním jazykem, jehož dílo v sobě mísí inspirační vlivy z různých hudebních světů. Jeho první opusy nezapřou odkaz velkých českých mistrů, v jejichž sousedství jeho hudba v pondělní večer zazněla. Však to byl právě Antonín Dvořák, který malého Erwina doporučil ke studiu na Pražské konzervatoři. Schulhoff později svůj talent rozvíjel v Německu, kde do sebe nasával rozmanité vlivy, kromě jazzu také hudební vyjadřování druhé vídeňské školy. Čtyřvětý, mohutný sextet pro dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella, plný drásavých harmonií a temných zvukových ploch, je toho důkazem. Wihanovo kvarteto se dvěma hosty se do interpretace pustilo se vší vervou, jednotliví hráči se odvážně utkávali v nelehké souhře harmonicky složitých spojů. Křehká a poněkud zlověstná hudba druhé věty, plna tklivých vstupů violoncella, vyšla nádherně. Pichlavý humor burlesky jakbysmet. Vzájemná souhra ansámblu byla ukázková. Schulhoff nešetřil koncentraci hráčů ani posluchačů, když se rozhodl napsat poslední větu v tempu „Molto adagio“, a to se projevilo na všeobecném neklidu v prostorách Rudolfina. Tajuplné odplutí do ticha nevyšlo tak zcela přesvědčivě.

Po přestávce se obecenstvo mohlo těšit na opus z dílny mistra Antonína. Pokorný génius, děkující za každou napsanou skladbu Bohu, napsal tři smyčcové kvintety, Wihanovo kvarteto a Pauline Sachse se rozhodli nastudovat třetí z nich, z období, které spadá do Dvořákova pobytu v Americe. Kvintet Es dur, podobně jako všem dobře známý „americký“ kvartet, v sobě kombinuje středoevropský hudební jazyk s názvuky a rytmy hudby původních obyvatel, kterým Dvořák pozorně naslouchal při svém pobytu ve Spillville. Specialista na Dvořákovu komorní tvorbu, muzikolog Hartmut Schick, napsal o tomto díle následující: „Je to hudba, která se místo využívání celé chromatické stupnice dost často omezuje na pouhé čtyři nebo pět tónů, hudba, která znovu objevuje rytmus jako svébytný element, jenž v hudbě pozdního romantismu téměř vymizel, hudba, která nově objevuje jednohlasou melodii jako fenomén sám o sobě, ne ve wagnerovském smyslu jako produkt harmonie, hudba, která uvádí materiál z přírody a tzv. primitivní hudby do posvátných koncertních síní, hudba, která chce být snadno hratelnou a zábavnou místo toho, aby přinášela stále více a více napětí posluchačům a stále více nároků interpretům.“

Kvintet je dílo plné radosti, krásy a nespoutané energie. Velmi energicky se jeho provedení ujalo i kvinteto. Leoš Čepický „vyšíval“ na svých houslích Dvořákovy nezaměnitelné melodie s velkou grácií, zatímco zbytek ansámblu ho směle doprovázel. Byť na konci první věty a v obou vnitřních větách docházelo k jemným nepřesnostem, z hráčů sálalo velké nasazení a poslední věta se svými nezvyklými a kompozičně nádhernými výchylkami od zavedeného formálního rámce vyzněla fantasticky a přivodila potlesk. Mohli bychom tento potlesk ohodnotit obvyklým adjektivem „bouřlivý“, snad i proto, že při pozvolném vstávání ze sedadel tato vytvářela až málem hromové údery.

Komorní řada dvořákovského festivalu se tak uzavřela tóny svého jmenovce a patrona. Zařazení všech komorních koncertů do jednoho celku je dobrá a fungující idea, navíc podpořena aureolou osobnosti patrona neboli kurátora. Posluchači měli možnost v rámci této komorní řady vyslechnout díla Brahmsova (například nádherný, na Brahmse nezvykle dravý a vášnivý Klavírní kvintet f moll v podání Gila Shahama, Josefa Špačka, Pavla Nikla, Kian Soltaniho a Gerharda Oppitze), Sergeje Prokofjeva, Roberta Schumanna, díla od Suka, Schulhoffa a konečně i od Dvořáka. Kromě Schulhoffa se jednalo o „bezpečnou“ dramaturgii, která provází festival od jeho počátků. Dvořákova Praha tak nabízí zdravý protipól Pražskému jaru a po 11 letech od svého vzniku skvěle prosperuje. Komorní řada končí, ta orchestrální má ještě pár es v rukávu, například Čajkovského houslový koncert D dur v podání Renauda Capuçona, České filharmonie a Semjona Byčkova v sobotu 21. září.

Foto: Dvořákova Praha – Petra Hajská