středa, 18 září 2019 18:39

Pianissimo pro šest hlasů

Autor:

„Soubor King´s Singers zpívá nesmírně kultivovaně.“

„To vše v dynamice, která nevzbuzuje stín pochybnosti či nedostatečnosti. Přesto, že se setrvale pohybuje jen mezi pianem a pianissimem.“

„Severáček se k mužskému sextetu přidal velmi jemně a přesně a své samostatné číslo zazpíval opravdu čistě a radostně.“

 

5

 

The King´s Singers byli při zahajovacím večeru festivalu Lípa Musica na Koncertě pro Liberecký kraj naprostým zjevením. V klášterním kostele v Hejnicích pod Jizerskými horami nejdřív přimrazili posluchače k lavicím tak, že jim dali zapomenout na nepohodlnost sezení. A v závěru je z lavic všechny zvedli. Jestli přítomný katolický hodnostář skutečně, jak v úvodu řekl, neviděl tento chrám ještě nikdy tak zaplněný, tak v něm tím spíš určitě ještě také nikdy neslyšel – a hned tak zase neuslyší - tak bouřlivý potlesk a volání.

Britská vokální šestice, po půlstoletí existence „značky“ už poněkolikáté omlazená, objíždí svět s repertoárem sahajícím od staré polyfonie po současnou tvorbu, od hudby duchovní po světské hříčky, od klasiky po úpravy popových písní. Klasická hudba převažuje, nejde o žádný komerční cirkus. Naopak. Soubor The King´s Singers zpívá nesmírně kultivovaně, s maximálním uměleckým nárokem. Zpívá jemně, naprosto dokonale, s nejméně dvousetprocentní sebekontrolou a s ideálním výsledkem, jemuž nic neschází ani nepřebývá a jemuž nelze absolutně nic vytknout.

Superlativy jsou skutečně na místě. Víc než hodinový program neměl slabé místo a nabídl přitom různorodý, bohatý a zajímavý vhled do tvorby evropských skladatelů zeměpisně vzato od Východu na Západ, od Ruska po Británii… a k tomu i něco z Ameriky. K tomu pódiovou bezprostřednost, komunikativnost.

 

8

 

Od prvních tónů zhudebnění modlitby Otče náš z pera Nikolaje Kedrova bylo jasné, že i v převažující tiché dynamice půjde o show. Ale neokázalou. O zažitý repertoár, s nímž si šestice detailně pohrává. Ať už šlo o Sibeliova epického Milence nebo o kompozici současného rusko-britského skladatele Alexandera Levina, o polského renesančního autora Mikołaje Zieleńského či o Poulenkovy apartní neoklasické harmonie ve Čtyřech malých modlitbách sv. Františka z Assisi, o Kodályho Večerní píseň nebo Brahmsovo Zastaveníčko, byli jsme svědky širokého spektra výrazu - klidného vyprávění, drobných vtipů, oduševnělé lyriky, opájení se vyladěnými souzvuky, do nejjemnějších nuancí vypracované polyfonie, malých sól a nepřepínaného tutti, polohlasu naplněného emocemi, barvami, obsahem i krásou tónů… Korunu dává celkovému zvuku nejvyšší kontratenorová linka, na druhé straně v základu, když bylo třeba, občas povystoupil z vyladěných akordů nejhlubší hlas. Ale nejcharakterističtější je pro King´s Singers měkký souzvuk, z něhož nic nevyčnívá. Nelehkým, ale i tak zcela samozřejmě působícím úkolem byla jedna bohatě strukturovaná část z anglicky zpívaného cyklu Městské písně od českého exilového autora Antonína Tučapského. A skutečně rozkošný byl šlágr „Eins, zwei, drei und vier“ od Paula Abrahama z repertoáru německého meziválečného mužského vokálního kvinteta Comedian Harmonists.

The King´s Singers zahájili severočeským koncertem svou letošní sezónu. Zavede je například do USA, do Kosova nebo na Faerské ostrovy. V tuzemsku se zdrželi, aby chvíli předávali podněty libereckému dětskému pěveckému sboru Severáček. Nastudovali s ním pro hejnický koncert tradicionál The Gift v úpravě Boba Chilcotta a nechali mu prostor pro uvedení Magnificat mladého skladatele Petra Koronthályho. Severáček se k mužskému sextetu přidal velmi jemně a přesně a své samostatné číslo, oděné do přiměřené sazby a harmonií, pak zazpíval za řízení Silvie Pálkové opravdu čistě a radostně.

 

14

 

Britští hosté v poslední části koncertu na pódiu s iluzivním barokním oltářem za zády přednesli pak několik ukázek z oblasti lehčích múz – skvostně znějící aranže písniček Beatles, Paula Simona nebo Colea Portera. To už bez not, semknuti do maličkého půlkruhu, s úsměvem, stejně tichounce jako po celý čas předtím, s malými sóly vystupujícími z celkového zvuku, s neodolatelnými pointami.

Kontratenoristé Patrick Dunachie a Edward Button, tenorista Julian Gregory, barytonisté Christopher Bruerton a Nick Ashby a basista Jonathan Howard jsou špičkoví profesionálové. Věkový průměr souboru musí být odhadem hodně nízký, ale není to tak, že by nějací mladíci zkoušeli navázat na kdysi slavné jméno „The King´s Singers“. Je to tak, že legendární soubor i přes generační obměny nadále neochvějně drží svůj profil a interpretační styl, jehož zachování je věcí tradic i cti. Šestice mladých mužů nabízí - živě, fyzicky a kontaktně - vzorové vokální mistrovství: mimořádně vyvážený, jemný a kontrolovaný, přesto zcela spontánně působící souzvuk bezchybně ovládaných, krásně zakulacených hlasů, sjednocenou dikci, poutavý přednes. To vše v dynamice, která nevzbuzuje stín pochybnosti či nedostatečnosti. Přesto, že se setrvale pohybuje jen mezi pianem a pianissimem. Od některých orchestrů neuslyšíte tiché piano – neumějí hrát jinak než silně. U King´s Singers neuslyšíte nic než piano, i když by silněji uměli. Ale vědí, co dělají.

 

7

 

Lípa Musica, soudě podle letošního zveřejněného programu i podle úvodního koncertu a zájmu o něj, opravdu není na tuzemské mapě hudebního dění malým hráčem. Festival je rozkročen ze svého epicentra v České Lípě do širšího rámce celého kraje a nárokuje si pozornost i v saském příhraničí a jeho koncerty nemají ani trochu banální náplň. Lípa Musica pěkně severočeský region zdobí a v očích okolí osamostatňuje. Zasluhuje respekt a pozornost.

 

10

 

11

 

13

 

4

 

2

 

Foto: Lípa Musica – Lukáš Marhoul 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.