„Jakmile se hlasy zpěváku rozezní sálem, bývá pak zpravidla znovu mile překvapen, zaujat a okouzlen jejich uměním, které je doslova pohlazením pro uši.“

„Sbor zde své posluchače opět potěšil svými bohatými barevnými i dynamickým možnostmi, dokonalou přesností v začátcích i koncích frází a velmi krásnou vyváženou barvou v jednotlivých hlasových skupinách i v celku.“

„Český filharmonický sbor byl po celý večer stabilním nositelem kvalitního uměleckého provedení.“

V neděli 15. září Český filharmonický sbor Brno zahájil svoji 29. koncertní sezónu. Zvolil slavnostní repertoár, kterým chtěl spolu s Mozartem, Schubertem a Nicolaiem posluchače nalákat na další ze svých úspěšných a hudebně pestrých koncertních řad. V jiných koncertních prostorách možná znělo na svátek Panny Marie Bolestné Stabat Mater, ale Besední dům se zaplnil pod taktovkou Jakuba Kleckera slavnostní notou.

Na koncerty Českého filharmonického sboru Brno, který v následujícím roce oslaví 30 let svého uměleckého působení, přichází posluchač vždy s jistým natěšeným očekáváním. Toto těleso patří právem ke špičce ve svém oboru. Posluchač vždy s radostí usedá do hlediště, zanechá svých myšlenek a starostí a v soustředěném očekávání se těší na to, až prostor kolem něj i v něm naplní ušlechtilý sborový zpěv. Jakmile se hlasy zpěváku rozezní sálem, bývá pak zpravidla znovu mile překvapen, zaujat a okouzlen jejich uměním, které je doslova pohlazením pro uši. Sbor, který se nebojí provádět repertoár od starých hudebních epoch až k těm moderním, si i pro tento večer vybral díla, která se možná na první pohled nejeví jako ty nejobtížnější, nebo nejsou možná považována za ty největší ani snad nebývají nejčastěji prováděna. Přesto výzva, kterou zvolené skladby před interprety postavily, nebyla malá.

Večer zahájila předehra k opeře Wolfganga Amadea Mozarta La Clemenza di Tito v podání Moravské filharmonie Olomouc, která doprovázela filharmonický sbor po celý večer. Mozartovy předehry bývají pro takovou příležitost jistou volbou. Vynikají svou energičností, živou melodikou a svěžími rytmy a harmonickou nápaditostí dokážou lapit posluchačovu pozornost už od začátku a připravit ho tak pro pozorný poslech dalších skladeb. Předehra k opeře La Clemenza di Tito je možná jednou z těch méně hraných, o to zajímavější pak může její poslech být. Dirigent Jakub Klecker se chopil této Mozartovy energie s přesvědčivostí, jeho gesta vyjadřovala skutečně slavnostní uvedení opery složené ke královské korunovaci. Orchestr gesta zdařile následoval v rytmické soudržnosti, frázování i tempu, ale s energií a nasazením za ním poněkud zaostával a tento rys bohužel zůstal orchestru po celý večer. Dynamicky i barevně plošší hrou tak neumožnili této předehře skutečně slavnostně vyniknout, ale snad to bylo jen tím, že se orchestr nepovažoval za hlavní interprety večera. Tuto roli pak dle očekávání převzal Český filharmonický sbor Brno. Předehra tedy zůstala jen předehrou, byť zdařile provedenou, k věcem větším.

První vokální skladbou večera bylo ofertorium Intende voci Franze Schuberta. Skladba vznikla během let, kdy už její autor zápasil s vážnou chorobou. Je zhudebněním textu 5. žalmu, který skladatel díky působivosti lidského hlasu, jíž si byl jako autor mnoha písní plně vědom, proměnil svým kompozičním uměním v hudební modlitbu. Schubert v ní krásně využil efektu, kdy je sólový hlas doprovázen, střídán a postaven do kontrastu s velkým sborem, který ho má za úkol ne zvukově převálcovat, ale barevně a harmonicky doplnit a zaklenout jejich dialog v jeden působivý a smysluplný hudební celek. Skladba nabídla posluchačům možnost se zaposlouchat do slov naléhavého volání žalmisty k Hospodinu, která byla zabalena do krásné Schubertovy melodiky. Místy sbor sólistu pouze jemně podbarvoval, jindy mu byl mohutnějším soupeřem v pomyslném hudebním zápasu dvou vokálních složek. Poté se však spojily ve smírném společném hudebním přednesu. Těžko posoudit, kdo z nich byl vlastně tím hlavním nositelem dramatičnosti a hudebního sdělení.

Tenorista Jaroslav Březina, který se ujal sóla pro tento večer, zpíval svůj obtížný part s nasazením, zvučně posazeným hlasem, odpovídajícím naléhavosti žalmu, intonační čistotou a zřetelností v přednesu i deklamaci textu. Avšak možná bychom od posluchačů očekávali otázku, zda je „verdiovsky“ zvučný typ hlasu zrovna tak příhodný a dobře pasující i k odlišným hudebním stylům, v tomto případě s duchovním obsahem. Uvěřili skutečně slovům žalmisty „Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl…, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.?“ Aby skladba naplno dosáhla u publika své účinnosti a mohla ho zasáhnout i svým hlubším obsahem, k tomu je zajisté třeba požadovat od interpretů také vroucí, zaujatý a procítěný přednes. Ten jsme však u sólisty poněkud postrádali, což je snad jediná výtka k jeho jinak přesvědčivému výkonu. Stejně tak více zaujetí a aktivity v přednesu mohl a měl projevit i orchestr ve své tvůrčí spolupráci s vokálními složkami, protože orchestru Schubert přisoudil rovněž důležitou roli, podporující dramatičnost díla. O to více tak mohla opět vyniknout práce Českého filharmonického sboru Brno, který pro tento večer připravil jeho druhý sbormistr Jan Svejkovský. Sbor opět potěšil svými bohatými barevnými i dynamickým možnostmi, dokonalou přesností v začátcích i koncích frází a velmi krásnou vyváženou barvou v jednotlivých hlasových skupinách i v celku.

Vrcholem večera mělo být oslavné Te Deum představitele vídeňského romantismu Otto Nicolaie. Tato skladba o patnácti částech se ukázala překvapivě interpretačně velmi obtížnou nejen pro svůj velký rozsah, ale také pro nároky skladatele, který každou částí překvapoval novými nápady. Střídal v nich sbory a sólové árie s duety, tercetem, kvartetem, a dokonce i sextetem, zrovna tak jako části homofonické s polyfonickými, části bouřlivě radostné a jásavé s těmi naopak niternými a konejšivými, přinášejícími zklidnění. Aby bylo celé dílo zdařile provedeno a dramaticky dobře vystavěno, je zapotřebí skutečně velké, neustálé koncentrace, zkušeností a uměleckých kvalit všech interpretů. K umocnění dojmu z celého hudebně pestrého krásného duchovního díla by jistě také přispěl adekvátní prostor. Oproti velkým chrámům, navíc ze všech stran obklopenými a posázenými artefakrty různých druhů výtvarného umění, se Besední dům ukázal v tomto případě jako nedostačující. Tam, kde by například zvolání Sanctus přeznívala v chrámové akustice ještě dlouho do generálních pauz k tomuto efektu určených, aby tato ozvěna mohla proudit skrze sluch až k posluchačovu srdci, neznělo ve skromnějším sále nic. A tam, kde by piana byla hladce nesena samotnou akustikou chrámových kleneb až k posledním lavicím a naopak forte by hřměla a rozvibrovala celý prostor, sbor předváděl všechny své přednosti a kvalitní nastudování díla v tomto prostoru pouze s polovičním efektem. To ale rozhodně není chybou interpretů, kteří přednášeli jednotlivé části s důstojností.

Velmi zdařilé byly zpěvy všech sólistů, sopranistky Veroniky Holbové, altistky Václavy Krejčí Houskové, tenoristy Jaroslava Březiny, basisty Lukáše Bařáka a druhé sopranistky a druhého basisty Jany Melíškové a Aleše Procházky. Jejich hlasy k sobě krásně barevně i zvukově pasovaly, doplňovaly se a kvalitativně pojily do homogenních celků v jednotlivých různých seskupeních. Krásné bylo altové sólo Václavy Krejčí Houskové v sedmé části Tu ad liberandum, které vneslo do skladby první zklidnění po oslavně jásavých částech. Její zpěv zněl čistě a procítěně a byl příjemným zjemněním celého jinak velmi dynamického díla. Po této části následovalo dílo svůj gradační vývoj přes majestátní sborové Tu devicto mortis – Tu ad dexteram Dei až k působivému Judex – Te ergo gaesumus, které přednesl sextet sólistů, podpořený sborem. Tato část byla před závěrečným In te, Domine, speravi zřejmě prvním vrcholem skladby. Krásně zpracované a přednesené bylo rovněž sopránové sólo Veroniky Holbové, které bychom měli v rámci celého díla též vyzdvihnout a ocenit. Ačkoliv závěrečná část byla provedena s potřebným zvukovým nasazením a majestátností náležící zakončení Te Deum, efekt celého velkolepého díla i večera byl narušen intonační nestabilitou orchestru. Tu jsme zpočátku mohli zaznamenat převážně v žesťové sekci, ale záhy se rozšířila i do ostatních skupin orchestru, což způsobilo dílu velkou škodu. Český filharmonický sbor však byl po celý večer stabilním nositelem kvalitního uměleckého provedení, takže jejich pravidelní posluchači jistě nebudou zklamáni ani na dalších koncertech v nově zahájené sezóně.

Foto: archiv sboru