úterý, 17 září 2019 14:40

Gil Shaham se rozloučil Dvořákem a Bachem. Nezapomenutelně

Autorka:

„Gil Shaham se rozloučil s Prahou způsobem, na který budeme dlouho vzpomínat.“

„Bacha hrají dnešní interpreti a my jsme až trochu pohlceni přemýšlením nad tím, jak se to hrálo v době Bachově.“

„Své umění představil Michail Lifits, který složil absolutorium i svým doprovodem v Dvořákovi.“

 

5

 

Houslista Gil Shaham se v roli kurátora komorní řady Dvořákovy Prahy naposledy publiku představil v podvečer v neděli 15. září v Anežském klášteře. Ve zcela zaplněném sále vystoupil s klavíristou Michailem Lifitsem, který Shahama citlivě a pozorně doprovodil ve dvou skladbách Antonína Dvořáka – Sonatině G dur a Sonátě F dur – a sám zahrál Schumannovu Sonátu pro klavír č. 2 g moll. Vedle Dvořákovy Sonáty byla nejočekávanější položkou programu Bachova Partita č. 3 E dur. Shaham se interpretací Bacha zabývá od mládí a slyšet na vlastní uši jeho pojetí je příležitost, která se hned tak nezopakuje.

To, jak Bachovi rozumí a k čemu ve své interpretaci dospěl, předvedl pražským posluchačům po přestávce. Majestátní a zároveň delikátní zvuk jeho hraběnky de Polignac od Stradivariho se pojil s dokonalou technikou, která nemá už žádné hranice, s tempem, nad kterým se občas někteří kritici pozastavují (ale srovnejme si jeho nahrávky s Gideonem Kremerem, který Bacha tempově také nešetří!) a zdobností, která je promyšlená, neruší, ozvláštňuje tutéž pasáž v repetici.

 

1

 

Jak připomínají recenzenti jeho skvěle hodnocené bachovské nahrávky Sonát a Partit z roku 2014, kterou vydal na vlastním labelu Canary Classics, Bacha hrají dnešní interpreti, lidé se současným cítěním – a my jsme až trochu pohlceni přemýšlením nad tím, jak se to hrálo v době Bachově. Gil Shaham k této otázce poznamenává: „Kdysi dávno zněla skladateli v hlavě melodie, kterou zapsal do not, a vy tento zápis dnes musíte dekódovat a zjistit, jak to vlastně myslel. Jsem toho názoru, že když nežijete v dané době a v dané kultuře, je to velmi velmi těžké.“

Shahamova interpretace, do níž vkládá svou energii, velké srdce, vřelost, emoce a inteligenci, je již z toho rodu, že působí přirozeně, samozřejmě, prostě. Ponoří se do hry, nad kterou se nevznášejí žádné technické otazníky, a mnohokrát opakovanou skladbu si odžije tak, že posluchač nemá jinou šanci, než ho následovat. Co jeho přístup k Bachovi zejména charakterizuje, je vedle až vášnivé zaujatosti každým tónem, každou frází zřetelnost každého hlasu, preciznost, vyrovnanost a propojení hlasů díky rychlejšímu tempu. Jeho Bacha vnímáte jako tlukot srdce, který provází melodii, jež se na posluchače valí jako příval.

 

2

 

Partita pro housle č. 3 E dur, BWV 1006, patří k nejznámější a oblíbené položce bachovského repertoáru. Počáteční Preludium je esencí všeho, o čem jsem psala výše – preciznosti, vyrovnanosti, absolutní zaujatosti. V tanečním Loure se po několika minutách Shahamovi stalo to, co se čas od času neočekávaně stává: praskla struna. Nenechal se vyvést z míry a po několika minutách, kdy ji v zákulisí vyměnil, zahrál tanec znovu od začátku. Třetí část – Gavotte an Rondeau – hraje Gil Shaham po léta pravidelně jako přídavek – lehce, snadno, s úsměvem. Slyšet ji jako součást celé Partity bylo jako návrat domů – k něčemu, co důvěrně známe. Jeho gavota je plná tance, radosti, ale i niternosti a dynamického vzdouvání. Následovaly křehké, zářivě vyzpívané menuety, zato v Bourrée přišla smršť závratného tempa a absolutního interpretačního ponoru, posluchač měl dojem, jako by existoval jen Gil Shaham a jeho housle. Tenhle pocit dokonal závěrečný Gigue, který člověku přivodil až fyzický pocit závrati.

Shahamova Bacha obklopily dvě skladby Antonína Dvořáka a Sonáta pro klavír č. 2 g moll, op. 22, Roberta Schumanna, v níž své umění představil Michail Lifits, který složil absolutorium i svým doprovodem v Dvořákovi. Rodák z Taškentu žije od šestnácti let v Hannoveru, patří mu první cena z Busoniho soutěže v Bolzanu, od roku 2011 nahrává pro společnost Decca a jsou mu otevřeny nejvýznamnější sály světa. Přestože po koncertě v zákulisí prohlásil, že tato Schumannova sonáta je kromě pomalé věty poněkud „crazy“, jeho hra bláznivá nebyla. Jeho krásný tón a citlivý stisk kláves jde ruku v ruce s promyšlenou výstavbou každé věty, obdiv zaslouží Scherzo, v němž se drama odehrávalo jakoby pod povrchem, a zejména druhá věta Larghetto, v níž oslnil krásným a hlubokým pianissimem.

 

3

 

Koncert orámovaly dvě emblematické skladby Antonína Dvořáka: v úvodu Sonatina pro housle a klavír G dur, op. 100, na závěr zazněla Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57.

V Sonatině jsme obdivovali nádherně vyklenuté dynamické oblouky, pianissima, která díky akustice sálu v Anežském klášteře vyzněla hebce a slyšitelně, v druhé části se zahloubané Shahamovy housle zlomily do nespokojenosti ba obžaloby, ve třetí větě zase vzrušení podpořené energickými ostrými smyky přešlo do rozezpívané vřelosti.

Vedle Bacha jsem byla velmi zvědavá na Sonátu F dur, tu nádhernou skladbu, která je označovaná za protějšek Houslového koncertu a moll. Zpěvnost a srdečnost, kterou Shaham do této sonáty vkládá, se projevila již v první větě, opět jsme si užili zvučných pianissim a nejjemnějších ztišení, za nimiž klavírista nezaostával. Druhá věta Poco sostenuto pro mě byla vrcholem všeho, co jsem od Gila Shahama v Praze slyšela. Začátek věty zahraný s nenapodobitelnou něhou, pianissima se klenula k rozezpívanosti a zpět do nejnižších pater dynamiky. Oba hráči si rozuměli i v tom, jak významnou roli hrají pauzy. Pokud bych měla popsat, co Shaham v této větě s posluchačem provedl, asi bych zvolila příměr, kdy vás někdo vynese nad zem, tam vám dá křídla, nechá vás chvíli těšit se z volnosti letu a pak vás jemně položí zpátky na zem. Věru nezapomenutelné! Nu a třetí věta jen dokonala interpretační smršť a posluchači s vděčností lapali poslední tóny a trylky.

 

6

 

Gil Shaham se rozloučil s Prahou způsobem, na který budeme dlouho vzpomínat. Každým svým vystoupením nás pozval do světa, z něhož se nechcete vrátit…

 

0

 

4

 

7

 

Foto: Dvořákova Praha - Marin Divíšek 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.