pondělí, 16 září 2019 08:29

PKF – Prague Philharmonia na vlně souznění se sólistou i svým šéfdirigentem

Autorka:

„Označení tohoto večera za dosavadní vrchol orchestrálních koncertů Dvořákovy Prahy je myslím oprávněné.“

„Ikonickou skladbu české hudby zahrál Shaham brilantně, s pokorou a viditelnou láskou k autorovi.“

„Všichni zaslouží absolutorium, byl to jeden z nejlepších koncertů PKF – Prague Philharmonia, jaký jsem slyšela.“

 

4

 

Vyvrcholením festivalové koncertní řady Dvořák Collection bylo v sobotu 14. září vystoupení PKF – Prague Philharmonia se sólistou Gilem Shahamem a šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. Shaham předvedl své pojetí Dvořákova Houslového koncertu a moll a orchestr se blýskl v Sukově Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ a především ve „Varhanní“ symfonii Camilla Saint-Saënse.

Označení tohoto večera za dosavadní vrchol orchestrálních koncertů Dvořákovy Prahy je myslím oprávněné. Jednak díky dramaturgii – skladby Suka, Dvořáka a Saint-Saënsa vytvořily kompaktní celek, který nedal auditoriu vydechnout –, jednak díky mimořádné interpretaci. PKF – Prague Philharmonia hrála tak soustředěně, s takovým zaujetím a oddaností vůči interpretovaným dílům, sólistovi i dirigentovi, že již s prvními tóny Sukovy Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave, op. 35a, se Dvořákova síň pražského Rudolfina naplnila pozorným a ztichlým očekáváním. Velebný, vznešený nástup upomínal na tradice českého národa tak naléhavě, a přitom neokázale, až se posluchačům sevřelo srdce. Pokorná interpretace skladatelovy orchestrální úpravy skladby původně napsané v roce 1914 pro České kvarteto zanechala v posluchačích silný dojem. A to ne jen v domácích, ale i zahraničních. Nádherný zvuk podporující onu velebnost zněl zároveň prostě, nepateticky.

 

8

 

Poprvé v celém týdnu, který Gil Shaham tráví na Dvořákově Praze jako kurátor (a interpret) její komorní řady, se americko-izraelský houslista představil jako sólista v Koncertu a moll pro housle a orchestr, op. 53, B 108, Antonína Dvořáka. Nutno předeslat, že jeho pojetí se odlišuje od interpretace Josefa Suka (ale kdo ze zahraničních houslistů se mu může rovnat?), ovšem není svévolné, je zkrátka „shahamovské“, naplněné jeho entuziasmem, naprostým ponořením do hry, koncentrací na detaily, zpěvností a zvukem jeho houslí. (Připomeňme, že hraje na housle z dílny Stradivariho Comtesse de Polignac z roku 1699.) Tuto ikonickou skladbu české hudby zahrál Shaham brilantně, s pokorou a viditelnou láskou k autorovi, jak jsme se mohli přesvědčit v jeho interpretacích Dvořáka v komorním cyklu. Odpustíme mu i to, že jeho Dvořák má spíše brahmsovské či beethovenovské názvuky, slyšitelné to bylo v kontrastu s doprovodem orchestru, který Dvořáka věrně cítil. Podstatnější je poznání, jak tento světový virtuos Dvořáka vnímá, hraje, prožívá. Jestliže je schopen obecenstvu zprostředkovat vrcholný zážitek, má myslím jeho pojetí naprosté oprávnění.

 

3

 

V první větě zaujal sametovostí zvuku hlubokých tónů a jemností tónů vysokých. Jeho piano je až k neunesení, ztišení posluchače citově zasáhne. Druhá věta Adagio ma non troppo byla plynule napojena na první, a přestože neústí ve vášnivý vrchol, auditorium neodolalo aplaudovat. Nebyl to výraz neznalosti, spíše emocionálního přetlaku. Ve třetí větě – Finale – se Shaham rozmáchl k virtuóznímu výkonu – v rychlém tempu gradoval spolu s orchestrem k vyústění koncertu, oba interprety – sólistu i orchestr – nutno pochválit za citlivou dynamiku, posluchačům se dostalo prožitku absolutního ponoru interpretů do skladby. Musím konstatovat, že v dvořákovském cítění tentokrát Shahama předčil orchestr, avšak Shaham je ztělesněním hudby, ať hraje cokoliv a v jakémkoliv pojetí. Jeho oddanost hudbě se projevuje i v komunikaci s orchestrem, s dirigentem, kterému takřka dotírá na stupínek, je znát, že potřebuje kontakt, souznění, podupává si, postoji těla vyjadřuje melodii, usmívá se při hře orchestru. Nemyslím si, že to je výraz showmanství, Gil Shaham je prostě takový. Zosobnění hudby. Jako přídavek zazněla oblíbená Shahamova Gavotta z Partity č. 3 Johanna Sebastiana Bacha. Ano, opět shahamovská, nikoli bachovská, ale bez ní si už koncerty Gila Shahama neumíme představit. Je to jeho oblíbený přídavek, však si ho pamatujeme i z vystoupení na Dvořákově Praze před třemi lety, kdy nezapomenutelným způsobem zahrál Čajkovského D dur koncert.

 

11

 

Zdálo se, že tento výkon nic nemůže přebít. Avšak stalo se! Po přestávce přišla PKF – Prague Philharmonia se Symfonií č. 3 c moll op. 78, „Varhanní“ Camilla Saint-Saënse, vrcholného díla skladatele z roku 1886. Vyváženému hudebnímu tvaru se dostalo takřka kongeniální interpretace. Slyšeli jsme překrásné barevné plochy, které se přelévaly ze zvuku varhan do smyčců, kontrasty mezi jemným pizzicatem a monumentálním zvukem, vzrušení ve druhé větě, které bylo vyjádřeno postupným nasazováním smyčcových skupin a dialogem tub a trombonů s trubkami… Emmanuel Villaume nedal vydechnout orchestru ani posluchačům, barevné plochy se na ně valily jako přívalové vlny, obě strany – troufám si říct – byly zasaženy oním opojným zvukem, který dirigent z orchestru nemusel mámit, jen ho podněcoval. Všichni zaslouží absolutorium, byl to jeden z nejlepších koncertů PKF – Prague Philharmonia, jaký jsem slyšela. Vybavil se mi přitom někdejší komentář kritika Petra Vebera: „Pražská komorní filharmonie je klenot pražského hudebního života.“ Platí to nadále – i pro PKF – Prague Philharmonia v čele s jejím šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem.

 

12

 

6

 

9

 

Foto: Dvořákova Praha - Martin Divíšek 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.