„Proti tempům známým z orchestrálního provedení při vší enormní technické náročnosti nikde v pohybu neslevil, dařila se mu dokonce i glissanda v pedále.“

„V programu koncertu figurovala jako patrně nejrozsáhlejší „přídavek“, který kdy u Jakuba na koncertech zazněl, rozsáhlá Introdukce a passacaglia f moll.“

„Regerovy varhanní skladby stály vždy ve Francii stranou zájmu interpretů. Jean-Baptist Dupont je výjimkou.“

Na předposledním koncertu pražského 24. mezinárodního varhanního festivalu v bazilice sv. Jakuba vystoupil francouzský varhanní virtuóz a improvizátor Jean-Baptist Dupont, laureát mnoha mezinárodních varhanních soutěží a mezi nimi absolutní vítěz improvizační soutěže v anglickém St.Albans v roce 2009. V současné době zastává místo titulárního varhaníka v katedrále v Bordeaux a věnuje se rozsáhlé koncertní činnosti.

Dupont je vybaven brilantní technikou, která mu dovoluje volit velmi rychlá tempa, a obdivuhodnou hráčskou jistotou. Bylo to patrné už v prvním čísle programu, kdy provedl tři části z klavírní verze Stravinského baletu Petruška. Zahájil Ruským tancem s celou plejádou repetovaných tónů, jejichž zřetelná hratelnost bývá u varhan známým úskalím. Proti tempům známým z orchestrálního provedení při vší enormní technické náročnosti nikde v pohybu neslevil, dařila se mu dokonce i glissanda v pedále. Registrace byla velmi barevná a nápaditá.

Další skladby jeho vystoupení po tomto ohňostroji virtuozity zůstaly trochu ve stínu Stravinského. Bachova chorálová předehra „Jesus Christus unser Heiland“ BWV 665 z cyklu 18 chorálů byla pojata věcně s poněkud nezřetelnou artikulací v manuálových hlasech. Dupont exponoval zřetelně pouze cantus firmus a podivuhodné a velmi výrazné chromatické postupy v předposlední části uplynuly ke škodě vyznění skladby zcela nepozorovaně.

Na improvizaci mu byla vybrána starobylá mariánská píseň „Maria, Maria! Nad slunce jasnější“. Sólista její jasné durové vyznění převedl do meditativních poloh za kuriózního použití celotónové stupnice a impresionistických harmonií. Krátká gradace uprostřed vyústila do smírného a tichého závěru.

Z díla významného představitele francouzského symfonického stylu Charlese Maria Widora, skladatele a dlouholetého varhaníka pařížského chrámu St. Sulpice, zvolil dvě části z jeho šestidílné méně hrané 8. symfonie z roku 1887. Pátou větu Adagio zahrál v poněkud živějším tempu a následující Finale svižně a s technickou jistotou.

Varhanní skladby německého pozdního romantika Maxe Regera stály vždy ve Francii stranou zájmu interpretů. Přemíra chromatiky, neustále modulující harmonické postupy, kterým autor leckdy dával přednost před výraznější melodií, spolu s využitím kompozičních postupů barokní hudby a jejích forem (preludium, fuga, passacaglia) málokdy přitahovaly francouzské varhaníky. Jean-Baptist Dupont je výjimkou. V současné době se zabývá natáčením obrovitého souborného Regerova varhanního díla na CD pro firmu Hortus. V programu koncertu figurovala velmi chromaticky proměnlivá Canzona g moll z cyklu Monology op. 63 a jako patrně nejrozsáhlejší „přídavek“, který kdy u Jakuba na koncertech zazněl, rozsáhlá Introdukce a Passacaglia f moll ze stejného opusu. Dupont patrně vědomě rezignuje na romantizující prvky Regerovy hudební řeči, ale výsledkem je určitá jednostrunnost výrazu, která v Canzoně potlačila zajímavé harmonické spoje a v Introdukci smazala dramatické momenty, vystřídané lyrickou epizodou v jejím středu. Následující Passacaglia byla držena v tak striktně přísném a možná zbytečně rychlém tempu, že její jednotlivé autorem zamýšlené kontrastní variace nemohly vyznít právě tak, jako třetí díl s bohatými kontrapunktickými imitacemi. Regerovy skladby jsou rozhodně výrazově proměnlivější a bohatší, než interpret na koncertě nabídl.

Foto: Zdeněk Chrapek