„Ozdobou programu byl jen mladý violoncellista.“

„Předával své vlastní slyšení známého díla přesvědčivě, bez známek svévolnosti, spíš pokorně.“

„Dojem z provedení Koncertu h moll se výrazně láme mezi sólistou a orchestrem.“

Zahajovací koncert festivalu Dvořákova Praha byl v neděli v Rudolfinu pouze a výhradně dvořákovský. Plně v zahraničních rukou. Proto byla hudba Antonína Dvořáka nejen důvěrně známá, ale zároveň také provokující. Bude tomu tak i v dalších letošních programech, rozvržených do 23. září. Českého klasika vezou do naší metropole Essenští filharmonikové, dirigent James Judd, opakovaně také houslista Gil Shaham. A kontext mu světovou tvorbou dodají mnozí další – Izraelská filharmonie se Zubinem Mehtou, Estonský národní symfonický orchestr s Neemem Järvim, Boris Giltburg, Ivo Pogorelich… Česká filharmonie k tomu několikrát přidá Čajkovského.

Pro první festivalový večer bylo v Praze hostem italské těleso – Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai, rozhlasový orchestr z Turína. S ním dirigent Christoph Eschenbach. V první polovině programu přinesli zklamání, v druhé byli lepší. Lesk naprosté mimořádnosti však nepřinesli ani v přídavku, který jim vyšel pěkně. Ozdobou programu byl jen mladý violoncellista Kian Soltani.

Erbovní skladbu festivalu, Dvořákův světově oblíbený Koncert h moll, obdařil v sólovém partu cudnou, ale dostatečně intenzivní zpěvností. Soltani, velká současná naděje, je ani ne třicetiletý Rakušan narozený v Bregenzu perským rodičům. Studoval v Basileji u Ivana Monighettiho, v devatenácti vzbudil rozruch vystoupením ve vídeňském Musikvereinu. Byl stipendistou Nadace Anne-Sophie Mutter, studoval v programu pro mladé na Akademii v Kronbergu a na Mezinárodní hudební akademii v Lichtenštejnsku… Je vítězem prestižní mezinárodní violoncellové soutěže Paulo Cello v Helsinkách, zastával post koncertního mistra v orchestru West-Eastern Divan vedeném Danielem Barenboimem a účinkoval s tělesem také sólově v Beethovenově Trojkoncertu.

Stal se členem berlínského souboru Boulez Ensemble, za nímž stojí také Barenboim. S ním a jeho synem účinkuje v klavírním triu. Začal natáčet pro Deutsche Grammophon… Jednoznačná vycházející mezinárodní hvězda. V Praze uvedl loni s orchestrem FOK Elgarův Violoncellový koncert.

Dvořákův koncert hrál v neděli Soltani pozorně, procítěně, docela introvertně, rozhodně ne přehnaně rapsodicky. Našel některá místa, která výrazově ozvláštnil, předával své vlastní slyšení známého díla přesvědčivě, bez známek svévolnosti, spíš pokorně. Velmi citlivě podal pomalu větu. Témbr jeho nástroje se často jakoby blížil violovému.

Dojem z provedení Koncertu h moll se výrazně láme mezi sólistou a orchestrem. Skladba působila symfonicky, se sólovým partem hodně zapojeným a zanořeným do orchestrální struktury. Takové vyznění bylo jistě koncepčním záměrem, ale zároveň do jisté míry bohužel i mimovolným výsledkem toho, že těleso hrálo bez zábran. Dirigentova role se realizovala především v tempové oblasti, tam pěkně doprovázel. Pro dynamiku a vše ostatní se ale ukázala být hlavním charakteristickým gestem pouze dlaň směřující občas proti žesťům s jasným vzkazem, aby ubraly.

Orchestr nenadchl ani v základních parametrech, které by měly být samozřejmostí. Uvedl se hned zpočátku selháním hornisty na výrazně slyšitelném místě. A pokračovalo to drobnými kazy napříč celým tělesem, nestejným spouštěním tónů v rámci skupin, neschopností úplně přesně lícovat v nástupech… Nepropracovaností zvukových proporcí. Místy zběžností. Někdy i jakoby bezmyšlenkovitostí. Šlo o detaily, ale shodily celkový dojem k průměrné úrovni, k nepříliš zajímavému projevu, k posluchačskému pocitu, že není proč snažit se nebo se dokonce nechat k průběhu hudby plně připoutat. Koncert h moll nevyzněl špatně, především díky sólistovi vůbec ne, v sólovém partu byl krásný; ale v těch hlučnějších místech nebyla skladba ničím mimořádná.

Po přestávce italský orchestr s hostujícím dirigentem našel v Dvořákově Osmé symfonii přece jen zajímavější prostředky. Anglická, premiérovaná ve stejném pražském sále v roce 1890 a brzy nato i v Londýně, je dílem reprezentujícím vrchol skladatelova umění a úspěchů doma i v zahraničí. Je repertoárovou stálicí, možná do určité míry i v Turíně. Byla to teď při zahájení festivalu ve výsledku epická, výmluvná partitura; Christoph Eschenbach pěkně přečetl a podchycoval styl, všímal si proměn nálad a přechodů, vyzdvihl pestrost i pozitivnost díla. Avšak i zde často zněla hudba až moc halasně. Ostatně, podobně dopadl i přídavek, svižné Saltarello z Mendelssohnovy Italské symfonie.

Foto: Petra Hajská