čtvrtek, 05 září 2019 14:59

Filharmonici na začátku sezóny. Stejně v Praze i v Londýně

Autor:

„Dlouhé, opravdu dlouhé významné ticho po posledních tónech Šostakovičovy symfonie bylo výmluvné.“

„Takhle zazpívanou dopisovou scénu hned tak zase neuslyšíme.“

„V Londýně to bude trhák. V Praze se však Smetana hrává jinak.“

 

2

 

Česká filharmonie vstoupila do 124. sezony výrazně nakročena mezinárodním směrem. Program, který šéfdirigent Semjon Byčkov řídil ve středu při zahajovacím večeru v pražském Rudolfinu, za pár dní společně vezou do Londýna na festival BBC Proms. Česká hudba v něm obsadila úvodní prostor, zbytek je ruský. Čajkovskij a Šostakovič. Zahraní na světové úrovni.

Šostakovičova Osmá symfonie, která byla bezkonkurenčním vrcholem večera, se u nás hraje minimálně. Česká filharmonie ji naposledy měla údajně na programu v roce 1990, zazněla tehdy pod taktovkou Semjona Byčkova při jeho prvním setkání s tímto tělesem. Hodinová skladba z doby druhé světové války je monumentem, drásavým, velkolepě i niterně tragickým a smutným. Semjon Byčkov má bezesporu k této hudbě co říci. Narodil se v Leningradu, sedm let po válce; a než ve dvaadvaceti emigroval, dobře poznal, co je zač Sovětský svaz. Věděl to i Šostakovič a právě do Osmé symfonie vtělil smutku nad oběťmi Velké vlastenecké války - a s velkou pravděpodobností stejně tak i smutku nad oběťmi stalinismu – opravdu velkou porci.

 

20

 

Skoro půlhodinová první věta symfonie rozvíjí naléhavé a intenzivní truchlozpěvy, ale také graduje do ohlušujících zoufalých pochodů. Byčkov využíval výrazovou intenzitu napětí mezi vysoko a hluboko položenými zvukovými pásmy, působivost melodií nad tichými přiznávkami a zdrcující tíhu až do krajnosti strmě gradovaných, opakovaných a stupňovaných výkřiků celého orchestru. Krásně však také podpořil nekonečně krásné sólo anglického rohu i posmutnělý ztišený závěr věty. Ve druhé větě, pro skladatele typicky stručné, typicky vrstvené a stejně typicky se bizarně šklebící, podněcoval staccata a zvýrazňoval zatěžkané tóny urputně útočných témat, ale nepominul ani pastorální zklidnění svěřené dřevěným dechovým nástrojům.

 

33

 

V následující půlhodině, kdy se zbývající tři věty symfonie slévají do jedné dlouhé hudební plochy, obsáhl dirigent s nadhledem rozměrné celky i obdivuhodné detaily; od neklidných figurací, stěhujících se mezi nástrojovými skupinami a plných významů, sahaly přes zběsilé i tragické momenty, sóla a plochy až po táhlé zpěvy skrývající pláč. Šostakovič nachází nesmírně výstižné tóny pro pomalou smyčcovou tryznu i pro pekelný pochod znějící napříč celým tělesem, vystihuje ponurost i zběsilost, korunuje tutti pronikavými tóny pikoly a impozantně exponuje bicí… V závěrečné větě, složitě rozvíjené, připomínající mnohé předchozí motivy, včetně naléhavě zmnožených výbuchů, se nicméně drásavost postupně zřetelně přetavuje až v náznaky smíření. Skladba končí jemně, s xylofonem, tiše ve smyčcích a se sólem koncertního mistra (na jehož židli tentokrát seděla Olga Šroubková), až se posléze vytratí. Do ztišení zaznívá v sugestivním pomalém opakování, nakonec několikrát v kontrabasech, už jen malá třítónová motivická buňka, nezapomenutelná ve své prosté působivosti.

 

5

 

Není divu, že Šostakovičova Osmá symfonie byla po válce v Sovětském svazu zakázána. Tehdejším komunistickým slovníkem byla „odpudivá“. My ji dnes samozřejmě vnímáme přesně opačně - jako zdrcující výpověď a svědectví, jako svého druhu obžalobu; jako nesmírně silný příklad toho, že umění může i nefalšovaným smutkem navozovat nikoli deprese, ale katarzi… Po vzdorné Leningradské napsal Šostakovič v roce 1943 dílo geniálně odrážející a vyjadřující zármutek. Skladbu, „báseň utrpení“, možná dokonce jakési requiem, dodnes nesmírně emocionální, koncipoval - respektive nechal vzniknout – jako náročnou, temnou, nijak oslavnou nebo odhodlanou. Všechno to bylo tehdy pro režim „špatně“… O to cennější skladba je, o to nás víc zasahuje. Filharmonici pro takové vyznění pod šéfdirigentovým vedením učinili maximum. Dlouhé, opravdu dlouhé významné ticho po posledních tónech bylo výmluvné – publikum prožilo hudební příběh, na který se nezapomíná.

 

34

 

Ruský šéfdirigent, ruský program: Dopisová scéna z Čajkovského Evžena Oněgina předtím, před přestávkou, dala nahlédnout do té části repertoáru, ve které je šéf z podstaty opravdu „doma“ a do které s sebou filharmonii bere s tím, že určité geografické a historicko-kulturní napětí mezi Západem a Východem, v němž Praha leží, je a bude zajímavé. Připomněla rovněž, že filharmonici s Byčkovem během několika poledních let natočili - a právě vydávají - komplet Čajkovského symfonií. Umožnila však také (a to bylo nejdůležitější) setkání s opravdu špičkovým, neopotřebovaným pěveckým uměním. Mladá ruská sopranistka Jelena Stichina se ve čtvrthodinovém operním výjevu objevila v Praze jako meteorit. Její životopis, obsahující zatím jen pár profesionálních let, je už mezinárodně skvělý, její vyhlídky podle toho, jak zazpívala, ukazují hodně vysoko. Evidentně zanedlouho další hvězda po Anně Netrebko… Krásný zdravý hlas, jistý v technice a podmanivý ve výrazu. Taťána v jejím podání byla neopakovatelně zranitelná, oduševnělá, emotivní a zamilovaná, ve tváři a v hlasu se zračila všechna poezie předlohy… Takhle zazpívanou a v náznaku i zahranou slavnou scénu, v níž hudba nádherně sleduje a vystihuje slova a proměny myšlenek a citů, hned tak zase neuslyšíme. Byčkov nádherně vedl výraz a tempo, krásně s filharmonií podtrhl lyriku a čistotu hudby ruského klasika, všechny zámlky i vzrušení. Stálo by za to, zajet si Jelenu Stichinu poslechnout v divadle: nabízí se Aida v Ženevě, Bohéma v Paříži, na repertoáru má i Wagnera, dalšího Verdiho, dalšího Pucciniho, Belliniho Normu, samozřejmě Borodina… Nesporně brzy velký hlas světového formátu.

 

11

 

Úvodní pasáž koncertu patřila před Oněginem Bedřichu Smetanovi, předehře k Prodané nevěstě a tancům z této opery. V Londýně to bude trhák. V Praze se však Smetana hrává jinak. Obrovské nástrojové obsazení, masivní zvuk a zveličené emoce tentokrát převálcovaly to, co tvořívá a má tvořit kouzlo hudby českého klasika - a co by filharmonie, jako ten nejpovolanější garant živých národních tradic, měla držet. Místo ševelení, úsměvu a lidové noty, míso espritu české komické opery, místo lehkonohé tanečnosti polky, furiantu a skočné jsme slyšeli sice brilantní orchestrální hru, ale v podobě světového symfonismu, skoro jako od Čajkovského nebo od Wagnera. Bylo přítomno příliš mnoho fortissima, příliš mnoho těžkých a velkých ploch a okázalých vrcholů a závěrů. Ano, byla radost pohledět, jak filharmoniky baví hrát, jak letí hudba kupředu, jak je modelována. Ano, bylo to jako šampaňské. Ale takové, které se z lahve dere a nepočká, všude jen pěna. Stačily by přitom perlivé bublinky… V obrovské Royal Albert Hall v Londýně to bude mít úspěch. V pražském Rudolfinu by ale stačilo nořit se ve Smetanově hudbě do strun méně hluboko. Jen ve Smetanově hudbě. Čajkovskij a Šostakovič byli víc než v pořádku - nejen skvělí, ale také styloví.

 

31

 

36

 

Foto: Petra Hajská 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.