„Janoska Ensemble dnes večer brněnskému publiku ukázali, jak hraje muzikant, ve kterém se po šest generací střádá hudebnická krev.“

„Už po první skladbě bylo jasné, že závěr festivalu bude naprostou senzací.“

„Přestože se na pódiu odehrávalo velké umění, atmosféra byla uvolněná a domácká.“

Na poslední koncert dvacátého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk přijalo pozvání kvarteto Janoska Ensemble. V doprovodu Filharmonie Brno, kterou řídil Jurek Dybał, bavilo celé hradní nádvoří svým uměleckým mistrovstvím a spontaneitou. Zazněly skladby nejrůznějších žánrů, všechny zaranžované způsobem, pro který se již v zahraničí vžil název „Janoska style“.

Janoska Ensemble tvoří bratři Jánoškovi: Ondrej (housle), František (klavír) a Roman (housle) společně se svým švagrem Juliem Darvasem (kontrabas). Jánoškovi, rodáci z Bratislavy, se pyšní tím, že představují již šestou generaci hudebníků. Ve čtvrtek večer brněnskému publiku ukázali, jak hraje muzikant, ve kterém se po šest generací střádá hudebnická krev. Sympatie publika si během večera získávali nejen virtuozitou, ale i neskrývaným nadšením ze hry, milým průvodním slovem a v neposlední řadě galantním věnováním květin dámám z publika při závěrečné děkovačce.

Koncert zahájili předehrou k operetě Netopýr Johanna Strausse ml. v doprovodu orchestru. Od první noty ze všech čtyř doslova tryskala muzikalita a bylo možné sledovat nejen živou komunikaci mezi hráči, ale i souznění mezi ansámblem a dirigentem Jurkem Dybałem. Už po této skladbě bylo jasné, že závěr festivalu bude naprostou senzací. Následovala aranž písně Yesterday – výborný příklad fúzí, které Janoska Ensemble vytvářejí. Přestože se jedná o populární žánr, coby úvod a v podstatě kontinuální doprovod písně použili Bachovu violoncellovou Suitu G dur. Poté byla zařazena autorská skladba Františka Jánošky s názvem Musette pour Fritz (Hommage à Fritz Kreisler), o které nám Julius Darvas prozradil, že vznikla během návštěvy Montmartru. Z pařížské čtvrti jsme se za další skladbou přesunuli na Kubu a bratrské trio na pódiu doplnil čtvrtý bratr Arpád, který zazpíval milostnou píseň Contigo en la Distancia. Závěrem první půle koncertu zazněla opět kombinace tzv. klasické kompozice (Tarantella Pabla Sarasata) a lidové písně (Niška Banja). Srbská lidová píseň je charakteristická svým nepravidelným rytmem, který zcela koresponduje s povahou a temperamentem kvarteta – a jako takový je tudíž součástí i jejich další úprav.

Po přestávce zazněla česká premiéra symfonie Františka Jánošky Dojmy z Podunají. Třívětá kompozice s částmi Bratislava, Vídeň a Budapešť odkazuje na typické hudební rysy jmenovaných metropolí: do první věty se „vloudila“ lidová píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj a slovenský tanec odzemok, druhá byla postavena na valčíkovém trojdobém metru a ve třetí jsme zaslechli prvky čardáše. Právě třetí větu, kde dostali prostor pro sólovou exhibici všichni členové kvarteta, rozpálili hráči i dirigent doslova v maďarském duchu, a to takovým způsobem, že jednou orchestru málem tzv. spadl řemen. Naštěstí to všichni přítomní ustáli a skladba se mohla dál roztáčet a zvedat posluchače ze židlí až do efektního finále.

Následně jsme měli příležitost vyslechnout také tvorbu nejmladšího z bratrů, Romana, který při příležitosti narození dcery Melody napsal skladbu pojmenovanou po holčičce Melody for Melody. Závěrečným kusem byla Rumba pro Amadea postavená na Mozartově Klavírním koncertu č. 20, nicméně zahrnovala opět prvky lidové hudby i kubánské rumby. Jako přídavek zazněla originální úprava Montiho čardáše, která vyústila do repetitivního závěru písně Hey Jude, k jehož zpěvu bylo muzikanty vyzváno i publikum.

Pořádající orchestr Filharmonie Brno byl v čele s již jmenovaným polským dirigentem Jurkem Dybałem kvartetu dobrým partnerem. Dirigent se bravurně vypořádal s nástrahami nepravidelných živelných rytmů i s okolností, že byl k ansámblu zády, a orchestru byl oporou i inspirací. Orchestr trochu trpěl kvalitou ozvučení a smyčce se místy jen stěží prosazovaly přes zvuk dechových nástrojů, přesto však spojení orchestru a ansámblu, ač snímané odlišně, působilo poměrně věrohodně.

V souhrnu jsme byli svědky fascinujícího představení. Členové Janoska Ensemble nenechali ohledně svých hráčských kvalit posluchače na pochybách. Úžasný hudební výkon navíc okořenili upřímným prožitkem ze hry. Dokonalost jejich výkonů na jednu stranu sváděla k tomu zavřít oči a zaposlouchat se do krásy hudby, na druhou stranu se ale člověk bál přijít o to, co se děje na pódiu – o podívanou na opravdovou emoci. Tu nám hráči nabízeli nejen během svého vlastního výkonu, ale i během výkonu kolegů. Vzájemně se bavili mistrovstvím toho druhého a stejně se bavil i dirigent, pokud měl čas kvarteto sledovat. Nejkouzelnější na celém koncertu však byla nálada, kterou Janoska Ensemble dokázali svou přítomností vytvořit. Přestože se na pódiu odehrávalo velké umění, atmosféra byla uvolněná a domácká. Důkazem byla i ochota jinak obvykle spíš zakřiknutého českého publika podílet se na přídavku, takže celé nádvoří společně na závěr hřímalo „Hey Jude!“ Umělcům se pak odměnilo opakovanými standing ovation.

Foto: Vojtěch Kába