„Orchestr sice hrál, seč mohl, ale kvůli ne příliš šťastnému nazvučení mu to nebylo nic platné.“

„Dirigent Kryštof Marek svou přítomností a počínáním na pódiu rozhodně bavil publikum.“

„Český národní symfonický orchestr je jedním z mála těles, které ve svém repertoáru sdružují díla klasiků i filmovou hudbu.“

Předposlední koncert dvacátého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk v Brně nabídl posluchačům nevšední program. Český národní symfonický orchestr pod taktovkou Kryštofa Marka uvedl vybrané skladby z filmů Miloše Formana. Během večera zazněla rozmanitá škála skladeb tzv. klasických i populárních, instrumentálních i vokálních, skladeb zkomponovaných přímo pro účely daného filmu i těch přejatých. Večer obohatili svým zpěvem sopranistka Jana Sibera a několik vokalistů, mimo jiné Alžbeta Stanková, Michaela Glagoličová, Tereza Hálová, Gabriela Urbánková, David Holý, Viktor Dyk, Michal Cerman a Dušan Kollár.

Koncert zahájilo efektní preludium ze Charpentierova Te Deum, které zaznělo ve filmu Valmont. Už tato skladba naznačila hlavní přednosti, ale bohužel i nedostatky celého večera. Orchestr sice hrál, seč mohl, ale kvůli ne příliš šťastnému nazvučení mu to nebylo nic platné. Celkový zvuk byl mdlý a mělký, ačkoliv pohled na hráče vypovídal o poměrně značném nasazení. Dynamické nuance v jednotlivých kontrastních částech skladby byly zcela smazány. Rovněž první pohyby dirigenta napověděly, že před orchestrem stanul spíše showman než pragmatik.

„Klasický“ vstup do koncertu byl střihem vystřídán sledem písní a skladeb lehčího žánru: nejprve zazněl duet Nej, nej, nej… z filmu Černý Petr v podání Alžbety Stankové a Davida Holého a po něm píseň Šeptám jí do ouška (Lásky jedné plavovlásky). V druhé jmenované písni bohužel Alžbetu Stankovou doprovázela pouze akustická kytara a možná nejednoho posluchače v tu chvíli napadlo, že těleso dostatečně nevyužilo svůj potenciál a možnosti, aby toto číslo prodalo. Zvlášť když přihlédneme ke skutečnosti, že píseň má několik slok, působilo toto skromné obsazení v kontrastu s dříve znějícím orchestrem poněkud fádně.

Poté se orchestr na chvíli rozloučil se zpěváky a přesunul svou pozornost k dalšímu českému filmu Hoří, má panenko. Odtud zahrál Nováčkův pochod Castaldo a instrumentální verzi písně Hvězda na vrbě. Následovalo hlavní téma z amerického dramatu Ragtime a první půli koncertu zakončila opět hudba klasická ‒ publikum se dočkalo Formanova patrně největšího trháku: Amadea. Odtud orchestr zahrál první větu ze Symfonie č. 29 A dur a poté árii Královny noci Der Hölle Rache, kterou zazpívala sopranistka Jana Sibera. Také toto notoricky známé číslo, které jistě právem stanulo na pozici vrcholu první části koncertu, bylo negativně poznamenáno ozvučením. Sopranistka z celkové masy zvuku vyčnívala a vokální linka, přestože až na malá zaváhání zvládnutá, byla až nepříjemně (o co více pro samotnou sólistku?) odhalená.

Po přestávce ještě chvíli zněl Mozart, konkrétně Symfonie č. 25 g moll (1. věta) a árie Martern aller Arten z opery Únos ze serailu opět v podání Jany Sibery. Operní zpěv vzápětí vystřídal popový hit I Will Survive, který Forman uplatnil ve filmu Muž na Měsíci. Vokální linky se ujala Gabriela Urbánková, která doslova převálcovala dosavadní pěvecké výkony, minimálně ty ve sféře populární hudby. Tento „odvaz“ vystřídalo meditativní téma z Přeletu nad kukaččím hnízdem a po něm se přiblížilo poslední číslo večera: kompilace písní Good morning Starshine, Aquarius a Let the Sunshine z muzikálu Hair, která posléze posloužila také jako přídavek.

Český národní symfonický orchestr působí na české scéně již více než čtvrtstoletí a je jedním z mála těles, které ve svém repertoáru sdružují díla klasiků i filmovou hudbu. Svou řadu abonentních koncertů pravidelně prokládá projekcemi filmů, které živě doprovází (pro letošní rok např. Tři oříšky pro Popelku nebo Čelisti). Orchestr se pyšní spoluprací s předními představiteli světové filmové hudby, např. Enniem Morriconem či Hansem Zimmerem. Ani dnes večer posluchače svým výkonem rozhodně nezklamal. Naopak lze s malou nadsázkou říct, že hrál výtečně navzdory zvučení a někdy bohužel také navzdory dirigentu.

Dirigent Kryštof Marek svou přítomností a počínáním na pódiu rozhodně bavil publikum, což není zcela zanedbatelná úloha v oblasti lehčích žánrů hudby, nicméně by se dalo pochybovat o tom, nakolik byla jeho efektní gesta také účinná a do jaké míry byl orchestru nápomocen. Šest prázdných dob ukázaných před samotným začátkem skladby nesvědčí právě o největší důvěře v orchestrální hráče. Je pravda, že ono uskupení, kterému byly tyto doby určeny, skutečně nehrálo ani poté rytmicky zcela přesně. Zdánlivě paradoxní však je, že jakmile dirigent přešel do sloučeného gesta (tj. nevytaktovával už ani každou dobu taktu), rytmické potíže hráčů ustaly.

Závěrem nelze nezalitovat nad trochu promarněným potenciálem večera. Snad snaha o co nejširší záběr Formanovými filmy i hudebními žánry, snad jiné, nám neznámé důvody, vytvořily podivuhodnou směsici skladeb, které neměly kromě Formana žádné další pojítko a nepůsobily kompaktně. Znalci Formanova díla by mohli také namítat, že se pro Poctu Miloši Formanovi nabízí daleko reprezentativnější kusy, kterým navíc neškodí jejich odtržení od obrazu a děje. Přesto by bylo velmi nespravedlivé neuznat, že jsme byli svědky kvalitních uměleckých výkonů, díky kterým jsme strávili příjemný letní večer pod hvězdami a s myšlenkami brouzdajícími po scénách ze skvělých filmů našeho nejproslulejšího režiséra.

Foto: Archiv Filharmonie Brno