středa, 07 srpen 2019 13:00

Hudba pro tři krále

Autor:

„Nešlo o koncert s jednotlivými položkami, ale o hudebně-pohybovou kompozici. Do jedné estetiky propojenou kontrastní řadu rozličně nastavených a stejně rozmanitě vyznívajících hudebních momentek.“

„Skvělé, i díky kostýmům, bylo čistě na pohled Peklo.“

„Vcelku logicky se vděčná, snadno zapamatovatelná barokní ´písnička´ stala vzápětí i závěrečným přídavkem.“

 

7

 

Letní slavnosti staré hudby uzavřel v úterý jedinečně koncipovaný koncert, situovaný do Rudolfina. Dal nahlédnout do repertoáru oblíbeného v 17. a 18. století u francouzského dvora. Collegium Marianum pro tu příležitost ve spolupráci s Centrem barokní hudby ve Versailles a s choreografkou Natalie Van Parys připravilo fascinující pásmo sestavené z operní a baletní hudby několika autorů, nejvíc však od Rameaua.

Ať už Jana Semerádová hraje na barokní příčnou flétnu, nebo diriguje, vždy tak činí s nezaměnitelnou grácií. Tentokrát byla v úloze dirigentky po většinu večera, zády k publiku. Jen chvílemi si také zahrála - a i tehdy s nárokem zařídit souhru a jednotný výraz a tah, takže napůl otočená k publiku, napůl ke kolegům muzikantům. Vedla mezinárodně obsazené Collegium Marianum názorně, věcně, prakticky. Výsledek byl naplněn entusiasmem a hravou ladností, což jsou parametry, které z Jany Semerádové neomylně vyzařují jako základní nastavení a barokní hudbě dodávají s velkou silou na životnosti a atraktivitě.

 

10

 

Večer byl rozdělen na dvě poloviny, z nichž ta první trvala ke čtyřiceti minutám a ta druhá kolem třiceti. Základní členění mělo záměr seskupit v jasně vyprofilovaných, ale dostatečně vzdušných tématech do několika kapitol hudbu tak, aby celek byl almanachem nálad a stylů, situací a pocitů - a vedle toho snad i jakýmsi abstraktním volným příběhem. Pastorále, Válka, Bouře, Hádka, Peklo, Proroctví a Smíření – to byly zřetelné směry, naplněné bezmála třemi desítkami rozmanitých hudebních čísel.

 

020

 

Skvělý dramaturgický nápad. Nešlo o koncert s jednotlivými položkami, ale o hudebně-pohybovou kompozici. Árie a výjevy se přirozeně propojily v jeden proud, nepřerušovaný pauzami ani potleskem, tanec či balet střídal zpěv. Svou úlohu měla i samostatná instrumentální čísla, v nichž vcelku pochopitelně nad rámec ostatních vedle žesťů a fléten výrazně zaujaly především „musette“ – charakteristicky melodicky zabarvené dudácké epizody s autentickým nevelkým francouzským nástrojem v rukou flétnisty Clémenta Lefévra.

Protagonisty večera byli vedle pražského barokního orchestru Jany Semerádové rovným dílem dva zpěváci a dva tanečníci – sopranistka Katherine Watson, tenorista Mathias Vidal, Anna Chirescu a Artur Zakirov. Balet měl barokní rysy jak v krocích, dokonale sladěných s tempem a rytmem hudby, tak v gestech; byl abstraktní a přitom výmluvný. Zpěváci dali k dispozici pěkné komorní hlasy; v případě sólistky šlo o milý čistý projev, ideálně odpovídající pastorálním scénám, v případě jejího partnera a protějšku šlo o projev exaltovanější, ale ještě stále stylově uměřený a dynamicky pěkně odstiňovaný.

 

00

 

Katherine Watson je renomovanou specialistkou na starou hudbu, pohybující se v nejvyšších patrech interpretačního světa – zpívá se soubory Williama Christieho, Paula Agnewa, Harryho Bicketta, Emmanuele Haïm a dalších hvězd, nadchla v Purcellovi a Rameauovi na festivalu v Glyndebourne, sbírá úspěchy ve Francii a bude vystupovat s Orchestrem doby osvícenství, se souborem The Sixteen a také se sborem Trinity College v Cambridge, kde studovala… Setkání s ní bylo setkáním se špičkovým uměním, s podrobnou technikou a jemným výrazem. Matthias Vidal je doma nejen v barokním repertoáru, ale také v italském belcantu; v nejvyšších polohách měl v první polovině koncertu občas potíže, ale i on dokázal přednesem navodit potřebný typ nálady, podpořit celkový styl a skutečně potěšit.

 

5

 

Nejčastěji během večera zaznívala hudba Jeana-Philippa Rameaua. Dalšími skladateli byli Jean-Joseph Cassanéa de Mondonville, Jean-Marie Leclair, Antoine D´Auvergne, Charles-Hubert Gervais a Michel Pignolet de Montéclair. Střídala se rozkošná zastavení z různých typů dobového hudebního divadla – opéra-ballet, pastorale-heroïque, ballet-heroïque, opéra-tragédie, tragédie en musique, tragédie-lyrique… Pestrá a přitom vzácně jednotná, do jedné estetiky propojená kontrastní řada rozličně nastavených a stejně rozmanitě vyznívajících hudebních momentek.

Necháme-li na chvíli stranou hudbu, tak skvělé, i díky kostýmům, bylo čistě na pohled Peklo. Ale i hudebně se podařilo večer několikrát vypointovat. Naposledy šťastně v samém závěru díky chytlavému hitu – číslu s názvem Les sauvages (Divoši) – z Rameauovy opery-balletu Les Indes galantes. Vcelku logicky se vděčná, snadno zapamatovatelná barokní „písnička“ stala vzápětí závěrečným přídavkem.

 

3

 

Na francouzském dvoře se barokní hudba těšila mimořádné oblibě. Zněla a hrála se v parku i v interiérech, interpretovala se scénicky i koncertně, dokonale i z listu; tu se koncertovalo v komnatách jedné vévodkyně, o den později v salonu jiné šlechtičny. Život na zámku probíhal – jak píše Benoit Dratwicki v textu ke koncertu – jako jedno velké představení. Ze soukromé zábavy se vyvinul nástroj politické moci, na dvorské události navázaly aktivity veřejných spolků. Francie byla ve své době na špici evropské hudební scény.

Program navodil atmosféru okázalé zábavy i komornějších produkcí přesně tak, jak se konaly ve Versailles během sto dvaceti let postupné vlády Ludvíka XIV., Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. Hudba pro tři krále. Tak se dá parafrázovat název sedmého a posledního festivalového koncertu Večer pro krále. Nápaditého, odlehčeného. Na scéně staré hudby se Collegium Marianum dotýká barokního tance jako jediný z tuzemských souborů soustavně. Soudě podle přirozeně, neodolatelně a až rozmarně rozvlněného pódiového projevu Jany Semerádové, nemusí se do toho ani nijak nutit.

 

13

 

14

 

12

 

2

 

Foto: Letní slavnosti staré hudby - Petr Dyrc 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.