„V případě PKF a Emmanuela Villauma existuje velké porozumění.“

„Po brilantním úvodu neměla Sarah Chang vůbec jednoduchou úlohu.“

„Stylovost, přesnost, obdivuhodné frázování, soustředěnost, to je dědictví Jiřího Bělohlávka.“

Zahajovací koncert Orchestrálního cyklu PKF – Prague Philharmonia se konal ve Španělském sále Pražského hradu. Hráči předvedli to nejlepší, co umějí, a svým výkonem rozklenuli oblouk mezi dědictvím Jiřího Bělohlávka a současným vkladem Emmanuela Villauma. Přestože akustika Španělského sálu těmto typům koncertních programů příliš nepřeje, dali interpreti na tuto nevýhodu po většinu večera zapomenout.

V úvodu zazněla orchestrální verze původně čtyřruční klavírní skladby Má matka husa Maurice Ravela. Emmanuel Villaume o jejím zařazení řekl: „Uplynulo již hodně vody od chvíle, kdy za mnou přišel Maestro Jiří Bělohlávek s otázkou, zda mi nevadí, když zařadí Ravelovu Mou matku husu do svého koncertu v sezoně 2017–2018. Věděl, jak moc pro mne tato skladba znamená. Tenkrát jsem řekl, že mi bude ctí, aniž bych věděl, že v jeho pojetí už toto překrásné dílo nikdy neuslyšíme. S touto vzpomínkou jsem jej s pokorou zařadil do programu prvního koncertu nové sezony. Je to skladba, která se dotkne každého lidského nitra, plná nevinnosti, něhy, skrývající však v sobě i strach. Strach z dětství, z dospívání. Dílo, u kterého mám vždy v závěru pocit, že mne objala všechna krása a rozlehlost vesmíru.“ A bylo slyšet, že dirigent má k tomuto půvabnému dílu nejen blízký citový vztah, ale především mu dokonale rozumí a jeho interpretační výstavbu má promyšlenou do každého detailu. Právě v tak křehkých skladbách se nejlépe ukáže souznění orchestru s dirigentem a úvodní Ravel potvrdil, že v případě PKF a Emmanuela Villauma existuje velké porozumění. Hráči byli vůči svému šéfdirigentovi maximálně pozorní, vykouzlili všechny jemnosti, finesy a barvy, doslova zvukem namalovanou plochu stvořili ve třetí části (Šeredka, vládkyně pagod). Celá interpretace se vyznačovala velkou mírou plasticity – od dramatu ke ztišení a následné katarzi, jak se podařilo na malé ploše čtvrté části (Rozhovor Krásky a Zvířete). V páté části (Čarovná zahrada) zazněl onen známý sametový zvuk smyčců, kterým je PKF proslulá, a hráči s dirigentem tuto rozsahem nedlouhou, zhruba dvacetiminutovou skladbu dovedli k ohromujícímu závěru.

Po takovém úvodu neměla korejsko-americká houslistka Sarah Chang vůbec jednoduchou úlohu. Na jedné straně velká očekávání, která doprovázela její pojetí proslulého Houslového koncertu č. 1 g moll op. 26 Maxe Brucha, na straně druhé obecenstvo již zasažené zážitkem z Ravela. Těžko říci, zda byla tentokrát na vině akustika sálu, nebo přístup houslistky, ale dojem z jejího hraní by se dal shrnout do několika slov: virtuózní, technicistní, ostré, přepálené, s výraznými kontrasty hnanými až do extrémů. Ano, stává se, že z takové virtuozity se pak vytratí cit a dotek s posluchačem. Ten naopak opět nechyběl orchestru, který ve svých partech zkrátka houslistku „přehrál“.

Nu a pak to přišlo: Symfonie č. 4 B dur op. 60 Ludwiga van Beethovena, krásná, ale interpretačně záludná. Opět ostře vystoupil v paměti Jiří Bělohlávek, který PKF zakládal jako klasicistní orchestr. Stylovost, přesnost, obdivuhodné frázování, vyhrání každé noty, soustředěnost na „minucióznost detailu“, to je dědictví Jiřího Bělohlávka. Ovšem orchestr citlivě slyší i na vedení Emmanuela Villauma a to se v Beethovenovi projevilo mírou vrchovatou. Od prvních taktů patrné vysoké nasazení, koncentrace, doslova potěšení působily oblé fráze a plynule krásné přechody v dynamice. Třetí věta zaujala svou sevřeností, propracovaností a vše vyústilo v obrovské nasazení ve větě závěrečné. Energický Emmanuel Villaume nedal hráčům vydechnout a ve vysokém tempu, ovšem se zřetelnou tónovou artikulací, dovedli společně Beethovena k excelentnímu závěru.

PKF – Prague Philharmonia uvádí v minulé a letošní sezoně komplet Beethovenových symfonií. A je to dobře. Orchestr, který byl již na svém počátku založen jako klasicistní, malého obsazení, nutně musí hrát skladatele tohoto období jinak než velké symfonické orchestry. Před posluchačem se pak vyloupnou jiné zvukové – a možná i interpretační – kvality provedení. V každém případě se po výkonu na zahajovacím koncertu nové sezony opět potvrdilo, že PKF hraje klasicisty u nás nejlépe. A ukázalo se také, jakou sílu má orchestr, když si rozumí se svým šéfem a mají se vzájemně rádi.

Foto: Milan Mošna & Václav Hodina