„Foersterova Předehra není prvoplánově příležitostnou hudbu.“

„Straussovy Čtyři poslední písně jsou pravou hudební poezií.“

„Na poklidnou třetí větu navázal prudkým střihem a vybudil v hráčích spoustu sil.“

Čtyři poslední písně Richarda Strausse sice názvem ukazují jinam než k začátku sezóny, ale Slavnostní předehra Josefa Bohuslava Foerstera úlohu úvodního čísla zahajovacího koncertu splnila ve čtvrtek v Obecním domě víc než dobře. A hlavní skladbou prvního abonentního programu orchestru FOK byla Mahlerova První symfonie. Ohromující, opulentní, pozitivní. Pořadovým číslem i charakterem motivující k pohledu do budoucna. 

I kdybychom už nepoužívali její někdejší programní podtitul Titán, stejně jde o dílo velkoryse rozmáchlé, barvité, s velkolepými gradacemi, o nekompromisně vyhrocený kontrastní monument v tom nejlepším slova smyslu. Šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Pietari Inkinen projevil pro velkorysý, vizionářsky novátorský pozdní romantismus plné pochopení a navíc dovedl těleso strhnout k zaujatému, důraznému i přesnému hraní, při němž nezůstává příliš prostoru na to, aby se někdo šetřil. Výsledkem přístupu a hry skutečně naplno bylo zajímavé, šťavnaté, posluchačsky vděčné provedení skladby, která umí zapůsobit opravdu vzrušujícím způsobem.

Zpočátku se zdálo, že budeme svědky měkčího přístupu, než bývá zvykem. Dirigent si však průraznost a příkřejší kontrasty šetřil na později. První i druhou větu dovedl k vypointovaným koncům, na poklidnou třetí větu s opravdu pěkně, až neodolatelně modelovanými místy navázal prudkým střihem a vybudil v hráčích spoustu sil, s nimiž pak mohli realizovat efektní finále, strmě znovu a znovu vršené až k téměř extatickému vrcholu. Poslední věta krásným způsobem korunovala celkově úctyhodný umělecký výsledek.

Straussovy písně, plod posledního období života ovlivňovaného poválečnými  nejistotami i prožitkem stáří, jsou kouzelným, možná trochu depresivním, ale hlavně nostalgickým, posmutnělým i vyrovnaným zhudebněním podobně působivých veršů. Pravá hudební poezie, těžící z melodické invence, z umění vystihnout hudbou psychologii i z celoživotního instrumentačního mistrovství skladatele. Americká sopranistka Lise Lindstrom zpívá Brünhildu, Salome, Elektru… Má pro takové role temnou a drsnější barvu už těžšího hlasu. Pro Čtyři poslední písně by se ideál přece jen asi blížil o něco lyričtějšímu pólu, provedení mělo přes veškerou empatii a naléhavost o něco méně okouzlené krásy, než by bylo opravdu příjemné. Nic to ale nemění na věci, že Pietari Inkinen sestavil večer s citem a že orchestr připravil a dirigoval s cílem vystihnout co nejlépe specifikum hudby na pomezí romantiky a exprese, objektivní krásy a subjektivních emocí. Foersterova partitura, ukotvená v C dur a napsaná k otevření Divadla na Vinohradech, patří do stejného světa. Nejde o prvoplánově příležitostnou hudbu. Spíše o symfonickou větu nezastírající do určité míry dotyk s užitkovými žánry, ale mnohem víc dávající najevo, že autor byl v životě ukotven se vší vážností a odpovědností. Hudba navazující na tradici, nijak přehnaně moderní, ale opravdová.

Pietari Inkinen se před časem nechal slyšet, že Mahlerova První je symfonií, bez které by nedokázal žít. Je novátorská, ale trochu hledí i zpět, má krásný vrchol, není megalomanská…  Věnovat se chce vedle Mahlera hodně také obrovským znějícím architekturám v symfoniích Antona Brucknera. A Richardu Straussovi také. Tuto sezónu chce uzavřít jeho Alpskou symfonií. Pietari Inkinen má být šéfdirigentem FOK nejméně do roku 2020. Soudě podle již pěkné řádky dosavadních koncertů a nejnověji i podle prvního programu této sezóny je na svém míst dobře a správně.  

Foto: Jan Slavík