pátek, 26 červenec 2019 16:47

Je pomyšlení na zločin trestem?
L’Elice na olomouckých barokních slavnostech

Autorka:

„Zianiho barevná, neustále proměnlivá hudba vždy reaguje na scénické dění – místy až na hranici zvukomalby.“

„Vedle svého pohybově náročného partu Novotný také zvládal nanejvýš uspokojivě zpívat.“

„I relativně nízkorozpočtová řešení mohou fungovat překvapivě efektivně.“

 

11

 

Pátý a zároveň předposlední blok představení Olomouckých barokních slavností patřil novodobé premiéře opery L’Elice Pietra Andrea Zianiho z roku 1666 na libreto Domenica Federiciho. V Uměleckém centru Univerzity Palackého v Jezuitském konviktu se komická opera hrála v režii Tomáše Hanzlíka po čtyři večery od 21. do 24. července.

Opera L’Elice byla původně napsána pro oslavu narozenin císařovny vdovy Eleonory Magdaleny, nevlastní matky císaře Leopolda I. Děj této komické opery je – podobně jako v případě Hanzlíkovy opery Piramo e Tisbe, uvedené na tomto festivalu dříve – převzat z Ovidiových Proměn. V typicky zamotaném milostném mnohoúhelníku figuruje ústřední dvojice princezny Elice a nejvyššího boha Jupitera. Tuto zápletku, nesnadnou už tím, že jakožto Dianina nymfa je Elice mužem nedotknutelná, dále komplikuje dvorní dáma Dalia, zamilovaná do Jova, a Caredo, planoucí nešťastnou láskou k Dalii. Dále vystupuje arkadský král Likaón, čtverácký sluha Rolo a posel bohů Merkur.

 

13

 

Ústředním momentem konfliktu je zde (vedle milostné zápletky) etické dilema, formulované v otázce „je pouhé pomyšlení na zločin trestem?“ Zatímco cudná Elice tvrdí, že nikoli, přenechávajíc rozsouzení tohoto imaginárního přestupku pouze Bohu (anebo tyranovi), její nesmlouvavý otec se naopak dovolává absolutní spravedlnosti. Pro něho je odsouzeníhodným trestem pro nymfu nejen milovat, ale i být milována. Ať už tak či onak, Elice nakonec zaslouženému trestu neunikne – navíc jej vykoná sama bohyně Diana. Nešťastnou Elice, proměněnou v medvědici, pak Jupiter vyzdvihuje na nebeskou klenbu jako souhvězdí.

Inscenačně opět tradičněji pojatá opera zaujala především velmi dobře vymyšleným a neméně zdařile provedeným herectvím. Každá z postav byla nejen kostýmem, ale i sadou typických pohybů a celkovým nonverbálním vystupováním jednoznačně charakterizována a jemně diferencována od všech ostatních. Zcela mimořádný výkon v tomto ohledu předvedl Vincenc Ignác Novotný v roli dvorního sluhy Rola. Jeho vtipné eskapády s patřičnou porcí barokního patosu nikdy nesklouzly k přehnanému pitvoření – vedle svého pohybově náročného partu také zvládal nanejvýš uspokojivě zpívat.

 

4

 

Výtečná Hana Holodňáková v titulní roli odvedla mimořádný pěvecký i herecký výkon. Altista Martin Ptáček v roli Jupitera byl zpočátku méně výrazný, ovšem postupně se hlasově otevíral a zejména ve druhé polovině večera podal kvalitní přednes. Tento Jupiter též příjemně podrýval zažitý archetyp mužského boha prezentovaný kupříkladu Dittersovým ztělesněním machismu v postavě boxera a válečníka Marta (Il Tribunale di Giove) – zde šlo spíše o mírně nesmělého mladíka, který dívkám sladce šepte do ouška. Královské postavy Likaóna se s přiměřenou dávkou majestátu (kterého by neškodilo více) zhostil Jiří Poláček s majestátním basem a srozumitelnou deklamací.

 

1

 

14

 

Isabella Shaw též předvedla uvěřitelný a procítěný projev, zpočátku ji však až příliš nízko položený part (mužské role Careda) nutil do hrudních tónů. Podobně jako v případě Jupitera se i ona v druhé polovině lépe hlasově otevřela. Helena Kalambová jako dvorní dáma dobře sekundovala Elice a v uměřeném hereckém projevu skutečně zachytila esenci vybraného dvorního vystupování. V neposlední řadě je třeba pochválit zpěváky za intonačně čisté a rytmicky přesné nástupy.

 

09

 

Zianiho barevná, neustále proměnlivá hudba vždy reaguje na scénické dění – místy až na hranici zvukomalby. Neobsahuje sice úplně nosné melodie a o výrazných motivech není řeč, zato vždy nanejvýš efektivně nese zpěv. Ten sestával především z recitativů, árie zde byly mimořádně krátké. Instrumentální part odehrál výběr Ensemble Damian, tentokrát společně s Tomášem Hanzlíkem hrajícím na violu.

 

3

 

Závěrečná sborová scéna završila skutečně zdařilé nastudování, ale také upozornila na drobný estetický detail hodný vylepšení: sboristé drželi v rukou papíry s notami takřka přímo z kopírky. Jistě by vypadalo mnohem lépe, pokud by nahlíželi do desek jednotně vyzdobených na způsob dekorací Theatra Schrattenbach. Nemusí jít o nic nákladného, stačí běžný papír a základní malířské potřeby – výprava inscenací Olomouckých barokních slavností nás koneckonců často ujišťuje o tom, že i relativně nízkorozpočtová řešení mohou fungovat překvapivě efektivně.

 

12

 

5

 

8

 

7

 

Foto: Olomoucké barokní slavnosti

 

Jana Burdová

Varhanice, zpěvačka, hráčka na repliky středověkých hudebních nástrojů, absolventka PdF UP v oboru český jazyk, literatura a hudební kultura a studentka muzikologie na FF UP.

Absolventka pedagogického lycea s hudební specializací na SPgŠ ve Znojmě, kde začala svou hudební dráhu v tamním pěveckém sboru. Po maturitě byla přijata na Konzervatoř Evangelické akademie v Olomouci, kde studuje hru na varhany a klasický zpěv. Paralelně se studiem na konzervatoři vystudovala pedagogickou fakultu UP v Olomouci v oboru český jazyk, literatura a hudební kultura se zaměřením na vzdělávání. V současnosti studuje muzikologii na filozofické fakultě, kde se badatelsky věnuje organologii. Je členkou historizujících souborů Lucrezia Borgia a Rabussa, kde hraje na repliky středověkých hudebních nástrojů, zpívá a příležitostně koncertuje i v oblasti vážné hudby. Pedagogicky působí na ZUŠ, kde vyučuje hru na klavír a varhany. Při studiu na konzervatoři se aktivně účastní varhanních i pěveckých interpretačních kurzů a zajímá se o interpretaci barokní hudby. Ve volném čase se také věnuje regionální historii Vysočiny a usiluje o obnovu zámku v Polici, kde již několik let pracuje jako průvodkyně.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.