čtvrtek, 25 červenec 2019 12:11

Rigoletto v Bregenzu: Velkolepá jezerní manéž

Autorka:

„Jako by obří klaun svíral v rukou celý příběh, který ho ale postupně ničí a rozkládá.“

„Jakkoliv je letošní inscenace plná barev a lesku, určitě nezachází za hranice a určitou kýčovitostí naopak plně respektuje prostředí, do kterého je zasazena.“

„Pražský filharmonický sbor je stejně jako orchestr přesný, výrazově vynikající, zní měkce a jednolitě.“

 

20190711bo4karlforster4

 

Operní večery v Bregenzu mají o několik rozměrů navíc proti divadelním i mnohým venkovním produkcím. Už samotné genius loci zálivu Bodamského jezera (jak zdůrazňují místní: nejmenšího, za to nejkrásnějšího rakouského úseku jinak německého pobřeží) je magické. Odlesky červánků na hladině, západ slunce, možnost práce s vodním prvkem, to vše dává inscenátorům jiné dimenze možností. A přístup. Bregenzer Festspiele dbají na velkorysost, preciznost, nápaditost a kvalitu. Zvou přiměřeně kvalitní sólisty a mají špičková rezidenční tělesa: Wiener Symphoniker a Pražský filharmonický sbor. Letošní Verdiho Rigoletto proto právem zaujme.

Rigoletto je teď v Bregenzu všudypřítomný. Snad každá kavárna nebo restaurace nabízí koktejl nesoucí jeho jméno, salát Gilda nebo Vévodův Schnitzel, město je polepené plakáty, ověšené vlajkami s typickým B rozechvěným jako odraz na hladině, hlava klauna na vás hledí skutečně všude, i z výloh obchodů. Před produkcí probíhají na náměstí před Festspielhausem propojeným se slavnou Seebühne (jezerní scénou) klaunské produkce, procházejí se tam artisté na chůdách, zní cirkusová hudba. Je pouze a jen na divákovi, jestli si na tuto neopakovatelnou atmosféru vyčlení více času a napřed jeden večer stráví venku. Operu si může vyslechnout jako host některé z přilehlých restaurací. Není to tu žádnou výjimkou a tento rozměr má něco do sebe. Z nábřeží je vidět dokonce malá část scény, hudba je slyšet perfektně, produkce jsou nazvučené, takže se nesou daleko a vy můžete vnímat ruch kolem: lidi sedící se sklenkami, často na donesených židličkách na nábřeží, nebo malé jachty zaparkované na hladině a otočené směrem ke scéně. Půvabné pak je, když do potlesku zahoukají, jejich vyjádření aplausu, a odjíždějí do noci. Takový zážitek není vůbec špatný jako preludium operního výletu. Samotné představení si pak člověk možná ještě víc užije.

 

9

 

Klaunský nos, pestrobarevné kostýmy a paruky, šaškovská nebo klaunská tématika k Rigolettovi neodmyslitelně patří. V bregenzské inscenaci ovšem dominuje, dokonce je pojatá tak, jako by obří klaun svíral v rukou celý příběh, který ho ale postupně ničí a rozkládá. Inscenační tým (Philipp Stölzl a Heike Vollmer) umístili příběh do manéže. Na vodní ploše leží jeden velký, na díly rozložitelný kruh hrající všemi barvami, obehnaný zábradlím s drobnými žárovkami. Nabízí se nejen asociace manéže, ale také okruží, protože se z jeho středu tyčí obří hlava klauna, kolem čtrnácti metrů vysoká, pohyblivá díky hydraulickému ramenu, obdařená výraznou mimikou (během opery se různě otáčí, naklání, oči mění výraz, pozorně se zájmem sledují děj a často i divákovi naznačí, kam má upřít pohled, protože se jinde na scéně začíná něco dít). Tak, jak se ale postupně naplňuje kletba a tragédie hlavních hrdinů, nejrůznější cirkusová havěť (artisté, pieroti a kolombíny, livrejované opice, vrhači nožů a jiní) postupně hlavu rozebírá, přijde o oči, špičku nosu, několik zubů…až připomíná spíš lebku. I té ale autoři vtisknou silnou emoci, a to v závěru při velkolepě inscenované bouři. Z jeho očí se řine vydatný déšť, který přitom působivě symbolizuje příval slz. Zbylou část scény tvoří samostatné dva menší kruhy, z jejichž středů se jako z malých okruží kolem rukávů zvedají nad hladinu zápěstí s obřími dlaněmi – opět plně funkční a pohyblivé, v rozevřené pozici dosahující více než jedenácti metrů. Jedna svírá koš reálného nafouknutého balónu a druhá buď gestikuluje, nebo připomíná ruku vedoucí marionetu, třeba když se z prostředníčku spustí dvě lanka a sedátko a Gildu poznáváme jako dívku houpající se nad vodou. Zdánlivě půvabná scéna vyjadřuje nejen křehkou nevinnost, ale také neúprosnou ruku osudu, která do jejího života brzy krutě zasáhne a v tu chvíli už dává svou moc najevo tím, jak si s postavičkou pohrává.

Lidé se ještě trousí a postupně obsazují obří auditorium čítající na sedm tisíc míst, když po manéži už pochoduje pouliční kapela. Artisté metají salta, na špici oné obří hlavy se otevírají padací dveře a v úctyhodné výši na ní začne poskakovat a vykřikovat klaun – vyvolává na všechny strany, stejně jako když začíná klasické cirkusové představení. Cílem ovšem je vyzvat publikum několika jazyky, aby si vyplo telefony, nefotilo a nenatáčelo. Číslo naprosto vtipné, nápadité s ohledem na svůj účel a hodno obdivu vzhledem k tomu, jaké kousky artista na oblém čele desítky metrů nad hladinou předváděl. A nebyla by to opera na vodní scéně, kdyby pár lidí neskončilo ve vodě. Napočítala jsem jich asi osm, první skončil „přes palubu“ hned při prvních tónech předehry, kdy mechanická ruka napřed vstřícně kynula jedné z cirkusových postav, jako by ji lákala, ovšem pak jedním nelítostným gestem naznačila, že se tady osud s nikým mazlit nebude.. a žbluňk!

 

ralphlarmann2

 

Kostýmy z dílny Kathi Maurer plně vycházejí z cirkusového prostředí. Typické prvky neminuly ani Gildu, která má sice šaty blankytné barvy, nikoliv nepodobné mariánskému rouchu, ale na nohou rudé flitrové střevíčky. Také vévoda nebo hrabě Monterone, stejně jako Rigoletto mají pláště s flitrovou barevnou výšivkou jejich jména na zádech. Vše je blyštivé, pestré, barevné.. tragikomické a na příslušných místech až dekadentní. Scénu vévody a Maddaleny (v kostýmu šantánové tanečnice s podvazky, která se občas postavila před terč a vrhače nožů) doprovodily tanečnice a artistky, které měly na hrudi několik různě velkých až obřích ňader. Roztouženého vévodu dychtícího po Maddaleně pak téměř svými zmutovanými vnadami udusí.

 

8

 

Jezerní inscenace se obvykle zkouší několik týdnů. Rigoletto měl premiéru 17. července a letos má naplánovaných dvacet šest repríz. Příští rok ho pak čeká další asi třicítka uvedení. To samozřejmě klade velké časové nároky na účinkující a tím i jejich možný okruh. Největší pěvecké hvězdy světového formátu (jako například Annu Netrebko nebo Jonase Kaufmanna) proto v Bregenzu očekávat nemůžeme. Jejich způsob uměleckého života by neumožnil vyblokovat pro tento festival potřebné více než dva měsíce. I přesto ale přijíždějí velmi kvalitní sólisté. Hlavní role jsou letos obsazeny trojmo a menší ve dvojí alternaci. Obsazení 23. července bylo příjemně vyrovnané. Je ale nutné zdůraznit, že pěvci jsou ozvučeni.

Už sourozenecká dvojice Maddalena a Sparafucile nabídla příjemně modulované hlasy. Herecky tyto postavy nijak vypjaté nejsou, režisér je ušetřil artistických výkonů, ty ponechal zejména Gildě. Maddalena v podání rakouské mezzosopranistky Katrin Wundsam byla nepřehnaně svůdná, spíš hrdá a přezíravá. Těžko říct, jak nosný by byl její hlas v divadle. Takto vyzněl dobře, i když se nedá mluvit o výjimečném témbru. Budapešťský rodák Miklós Sebestyén naopak zaujal sytým, příjemně barevným a znělým basbarytonem. Vyznění jeho postavy jistě podtrhl i černý kostým s bíle vyobrazenou kostrou.

 

6

 

Rigoletta tento večer zpíval norský barytonista Yngve Søberg. A výborně. Výrazově postavu vystihl a předvedl potřebnou škálu emocí, od zlostného a poťouchlého, sarkastického cynika až po zlomeného otce. Měkce modulovaný hlas byl možná o něco světlejší ve výškách, než bývá u špičkových výkonů, ale nijak zásadně. Všeobecný problém s tenory se jemně promítl i tady. Měla jsem možnost slyšet v podstatě dva. Během zmíněného večera stráveného na břehu ztvárnil vévodu Rus Sergey Romanovsky, který pak druhý den zpíval tenorový part ve Verdiho Requiem (Reflexi si můžete přečíst zde.)  Úplně neoslnil. Ani v neděli na dálku v Rigolettovi, kde byly patrné intonační nepřesnosti. V úterý vystoupil jako vévoda Bělorus Pavel Valuzhin. Vládl barvitým a sytým tenorem, hezky modulovanými frázemi i potřebnou šířkou. Přesto ve vypjatějších místech exponoval hlas nad tón a v jednom místě zaváhal výrazně – to je pro mě ale sporné, protože v tu chvíli jeho postava zpívá opět na temeni hlavy ve výšce několika desítek metrů, dokonce si během árie lehá do závěsného lůžka. Pokud tento úctyhodný kaskadérský výkon Valuzhin uzpíval byť s intonačním vybočením, patří mu i tak výrazné bravo. Pokud to byl figurant, ovšem vypadající k nepoznání a otevírající ústa, a pěvec byl v tu chvíli ukrytý kdesi v útrobách hlavy, i tak nelze onen moment kritizovat tak, jak by to bylo na místě na klasickém jevišti. Soudě podle fotodokumentace v bohatě vybaveném katalogu, konstrukce uvnitř je velmi členitá a zpívat zásadní tenorovou árii v takových podmínkách by nesvedl každý.

Kdo se podobných kousků nezalekl a zvládl je bravurně, byla Gilda, která si právem zasloužila největší aplaus. Osmatřicetiletá ruská sopranistka Ekaterina Sadovnikova to skutečně neměla lehké. Režie si pro ni nachystala nejen ono už zmíněné houpání na prostém sedátku, ale také únos přímo z balonu, který v tu chvíli představoval balkon a vznášel se mnoho metrů nad hladinou. Dvořané nebohou dívku doslova vytáhli z proutěného koše a připnutou za pás ji po laně, prohnutou do pozice „most“, spouštěli do otvoru zbylém po oku, které hlava v tu chvíli už neměla. Gilda také musela během zpěvu přelézat z nosního otvoru po nastaveném prstu do dlaně pohyblivé ruky, když opouštěla vévodův palác… Pěvecky nezaváhala a je jisté, že je nejen pružná, ale také netrpí závratí. Její hlas patří spíš mezi výrazné a jasně znělé. Zpívala o odstín dramatičtěji, než se hodí k panenské a dívčí Gildě. Koloratury byly přesné, ale postrádaly lehkost a křehkost, nejvyšší tóny jí vyšly lehce zastřené. Přesto to byl výborný výkon.

 

3

 

Padla zmínka o balonu, ten hrál v inscenaci stěžejní roli. Už na začátku a pak i v průběhu opery některá z postav upustí malý balonek, zmenšeninu toho opravdového. Nenápadné gesto dává tušit, že předesílá něco významného. Pomocí velkého autoři vytvořili mimořádně působivý závěr. Když Gilda umírá otci v náručí a zpívá poslední věty, v koši balonu se objeví její dvojnice ve stejných šatech, balon začne stoupat (jak se dozvíme v programu až do téměř padesáti metrů), ona ještě rozvine mnoho metrů dlouhý modrý závoj jako poslední pouto se zemí a pak už se jako duše jen vznáší výš a výš…

Po hudební stránce jsou inscenace v Bregenzu na špici. Hned od založení festivalu v roce 1946 se stali rezidenčním tělesem a jsou jím bez přestávky dodnes Wiener Symphoniker. Také se po nich jmenuje náměstí před Festspielhausem. A právě tam orchestr hraje, v klidu a nerušen venkovním děním. Hráči jsou skvěle připravení, jejich výkon je bezvýhradný. Můžeme mluvit o skutečném umění. A na tom se velkou měrou podílí i další rezidenční těleso, které letos slaví desetileté působení na Bregenzer Festspiele, Pražský filharmonický sbor. Při jezerních produkcích je spolu s orchestrem v divadle, na scéně hrají figuranti. A je to ku prospěchu. V Rigolettovi působí mužská část sboru, která je stejně jako orchestr přesná, výrazově vynikající, zní měkce a jednolitě. Je znát, že je sbor zvyklý zpívat náročné koncertní party. Jeho soulad je výrazný a dotváří celkovou vysokou uměleckou úroveň. A souhra díky blízkosti s orchestrem je dokonalá.

 

5

 

Diváci o výkony orchestru, sboru a dirigenta ochuzeni nejsou. Dění v sále mohou sledovat na dvou velkoplošných obrazovkách. Režie nešetří prostřihy, takže je výsledek podobný jako televizní přenos koncertu. Příjemné bylo sledovat nasazení a zapálenost dirigenta. Inscenaci hudebně nastudoval Ital Daniele Squeo, vítěz několika mezinárodních soutěží. Odvedl citlivou a poctivou práci. A se souborem doslova dýchal i zpíval, což bylo vidět při detailních záběrech. Představení vedl energicky a naplno.

Jakkoliv je letošní inscenace plná barev a lesku, určitě nezachází za hranice a určitou kýčovitostí naopak plně respektuje prostředí, do kterého je zasazena. A neubírá nijak vážnosti ani tragice příběhu. Naopak. Ne nadarmo má mnoho lidí z klaunů strach. I tady je tato postava komická i hrozivá zároveň. Červencová představení začínají ve čtvrt na deset, srpnová v devět hodin, tedy od působivého západu slunce a červánků nad jezerem až do úplné tmy. Hraje se bez přestávky. To je sice nezvyklé, ale jen těžko si lze představit několikatisícový dav, který by za rozumnou dobu dokázal opustit hlediště, občerstvit se a zase se vrátit. Důsledkem nutného je ale opravdu intenzivně prožitý příběh.

 

6

 

Bregenzer Festspiele dělají pro operní žánr významný kus práce. Pokud jde o jezerní scénu, ať už vezmeme letošního Rigoletta nebo předchozí inscenace uváděné vždy ve dvouletých sezónách (osobně mohu posoudit Mozartovu Kouzelnou flétnu a Bizetovu Carmen), tímto způsobem udělané opery jistě přilákají i ne čistě operní fanoušky. Je to sice trochu show, ale na skutečné úrovni. Výběr titulů je atraktivní, provedení strhující a hodnotné. Další důležitou stránkou je ale program mimo Seebühne. Festival každým rokem nastuduje málo známou operu, a to vysoce kvalitním způsobem. Letošní Massenetův Don Quichotte KlasikuPlus nadchl (Reflexi si můžete připomenout zde). Pro příští rok dramaturgie chystá operu Nerone od Arriga Boita. Na své si tak přijdou i skuteční operní fajnšmekři, kteří mají možnost udělat si tematický výlet a spojit ho s kouzelnými procházkami, ať už po starém městě nebo v panenské přírodě jen pár kilometrů vzdálených Alp. Napřed artová opera, pak například některý z doprovodných koncertů, výlet, volný večer a jako vrchol hlavní inscenace, to je ideální kombinace vyzkoušená na vlastní kůži. Kruh se tak nádherně uzavře podobně jako v letošní verdiovské manéži.

Foto: Bregenzer Festspiele/Karl Forster, Anja Köhler, Dietmar Mathis

 

ralphlarmann5

 

1

 

20190712fotoprobekarlforster1

 

20190711bo4karlforster1

 

7

 

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.