“Režie není přenesenou kopií z divadelního prostoru, zaujala právě tím, jak dokázala být odlišná, jak využila možnosti amfiteátru.”

“Vedení plzeňské opery zajistilo výborné obsazení hlavních rolí pěvci, kteří se v minulosti v Plzni osvědčili.”

“Mikrofon je hrozný prevít na přesnost intonace, souhry,… Kdo má zkušenosti s rozhlasovým studiem, ví o tom své.”

Operní openair show se stává v Plzni v amfiteátru na Lochotíně sympatickou tradicí. Letos proběhl už pátý ročník projektu Noc s operou. Dramaturgie zvolila populární Verdiho operu Nabucco, jejíž premiéra se konala  v říjnu roku 2018 v historické budově Velkého divadla.

Aby byla atraktivita akce patřičně zvýšena, zajistilo vedení plzeňské opery výborné obsazení hlavních rolí pěvci, kteří se v minulosti v Plzni osvědčili. Csilla Boross zaujala už v premiéře Verdiho Macbetha, maďarský barytonista Michele Kalmandy byl přesvědčivý v titulní roli již na premiéře Nabucca roku 2018. Mladý basista Jan Hnyk je velkým objevem, jistě díky příležitostem právě v Plzni. Role Zachariáše, rozsahově pro basisty velmi náročná, je pro mladého pěvce závažným pěveckým úkolem. Verdiho Nabucco je zároveň sborovou operou, v níž má operní sbor velkou roli. Populární sbor Va, pensiero sull’ali dorate je patrně nejznámějším uzavřeným číslem díla, bývá často zpíván na mnoha sborových festivalech jako forma společného zpěvu. Režisérem projektu je šéf plzeňské opery Tomáš Pilař, scénu vytvořil v jeho intencích Lukáš Foniok, kostýmy přizpůsobili letní produkci Aleš Valášek a Lenka Polášková. Choreografii připravil Jiří Pokorný, ve večeru vysoce podstatný světelný design vytvářel Karel Konečný. Dirigentem byl osvědčený a zkušený Jiří Štrunc.

Verdiho opera Nabucco, provedená roku 1842 ve slavné Scale, brzy poté ve Vídni, započala mezinárodní triumf italského skladatele. Náhle, až nečekaně. Skladatel, jenž málem rezignoval, byl náhle cele zaujat textem opery, který mu byl vnucen. Rukopis textu prý hodil – dle životopisců – vztekle na podlahu, listy se rozlétly a jeho zrak spočinul na jednom řádku libreta : Leť myšlenko, na zlatých křídlech ( „Va , pensiero , sull‘ ali dorate“ ). Četl dále, náhle zaujat textem. Formulace textu se ukázala být rozhodující. Vznikl jeden z nejslavnějších operních sborů vůbec, nejen u Verdiho. A tak sbor Va pensiero se stal motivací, kdy autor, který se zařekl, že již nechce napsat ani řádku, zkomponoval dílo, které znamenalo jeho první veliký triumf. Autorem těchto spásonosných textů byl Temistocle Solera (1815 – 1878). Nijak výrazný literát způsobil textem budoucího slavného sboru novou motivaci pro Verdiho. Dojal ho silně nářek lidu vyhnaného z vlasti. Temperamentní výraz, silná melodická invence, patrná již od ouvertury, citová bezprostřednost slavila své vítězství. Temperamentní hudební výraz, postavený do služeb vlasteneckých idejí, vyslovuje Verdi alegoricky biblickým příběhem. Může se někomu jevit jako příliš prvoplánový, až schématický, ale Verdiho Nabucco nese již všechny podstatné znaky budoucích vyspělých děl, popularitou u publika se jim dovede postavit důstojně po boku.

Velký dík patří Martinu Otavovi, řediteli DJKT v Plzni, že dal podnět k obnovení amfiteátru na Lochotíně. Byl hojně využíván ještě v průběhu šedesátých let minulého století, zejména v éře šéfa opery Bohumíra Lišky. Pamatuji si zřetelně na jeho Prodanou nevěstu, ba i na tehdejší obsazení. Orchestr seděl klasicky pod pódiem, jako je tomu na Smetanově Litomyšli. Dnes orchestr na Lochotíně sedí mimo zorné pole diváků, dirigenta nevidíme. Ale podle velmi dobré souhry lze usoudit, že pěvci a sbor opery ho sledují velmi dobře, v tomto ohledu byla souhra pod taktovkou Jiřího Štrunce bez problémů. Vše je různým způsobem amplifikováno, nejvěrněji se to v barvě zvuku daří u sólistů, byť míra velikého zesílení jejich fondů je posouvá daleko nad známé přenosy z Met do kin. To má oproti divadlu výhodu, že nikdo nikde zvukově nezaniká, ba ani zanikat nemůže. Amplifikace orchestru jako tělesa je už trochu problematičtější, připomíná mi zesilování zvuku symfonických orchestrů v Českém Krumlově v Pivovarské zahradě, které učinilo soustavnou snahou techniků a hudební režie velký pokrok. Tato snaha v Plzni zatím čeká na svůj vývoj. Orchestr zní zvukově poněkud zkresleně, zejména u dřevěných dechových nástrojů, totéž ale postihuje do jisté míry rovněž sbor, který má i dynamicky svoji roli, oproti divadlu, znesnadněnu. Nevyznívá vždy amplifikací v harmonii vnitřních hlasů zcela vyváženě. Mohu však porovnat daný titul s prostorem divadla bez zesilování, kde bylo vše vyváženo bezvadně (sbormistr Zdeněk Vimr). Výkony sólistů, jak jsem již zmínil, byly mocně zesíleny, hlasům tak byla poskytnuta intenzita nebývalá i ve zmíněných přenosech, alikvotní tóny byly posíleny a majitelé svých hlasů se tak pyšnili vskutku velikými fondy až světového formátu. Vzpomínám si, jak jsem zvukaře v přenosech z Met často žádal, aby zvuk trochu zesílili a dali fondům v barvě víc alikvotů. Snažili se sice, leč prý mají v přenosech z Met omezené možnosti ovlivnit již předem namixované zvukové poměry. Tož v Plzni to zase bylo na úplně jinou stranu dimenzace zvuku, až na hranu možností. Jen připomenu, že zesílení nemá jen kladné účinky, jak si někteří myslí. Mikrofon je hrozný prevít na přesnost intonace, souhry, dovede nemilosrdně zesilovat všechny drobné kazy, které by jinak zůstaly nepovšimnuty. Kdo má zkušenosti s rozhlasovým studiem, ví o tom své.

Sólisté působili přesvědčivým dojmem, bez filmových typů záběrů v obrazové výseči by ovšem nebyl výraz obličeje z dálky auditoria vůbec vnímán. Z 38. řady jsem ani s brýlemi na dálku na jevišti moc nerozpoznal… Tímto dobrým režijním počinem může divák dobře sledovat mimiku pěvců tak říkajíc filmově „zblízka“. Ansámbl sólistů se vyrovnal se zmíněnou amplifikací úspěšně, všechny klíčové role byly pozoruhodně obsazeny. V titulní barytonové partii Nabucca se představil maďarský barytonista Michele Kalmandy, který ozdobil již premiéru Verdiho opery ve Velkém divadle. Jeho hlas je plný, italsky bezvadně koncentrovaný v masce, vyrovnaný ve všech polohách. Náročnou titulní roli zvládá s jistotou a zjevným technickým nadhledem, při záběrech zblízka dokáže přesvědčit i svou mimikou, která působí ve výrazu přirozeně. Velkým mladým talentem české opery je mladý basista, řekl bych trochu exaktněji basbarytonista Jan Hnyk. Role Zachariáše je i mezi Verdiho basovými partiemi rozsahově mimořádná, klade na interprety obrovské nároky. Mladý pěvec od počátečních vstupů přesvědčoval o svých dispozicích a pozoruhodné technické průpravě. Volně tvořený hlas je v amplifikaci stále příjemný, pěvec dokáže obratně jít v přechodových polohách do tónové krytosti, naplněné obdivuhodnou tónovou koncentrací. Báječně mu vyšla důležitá scéna ve 3. dějství po slavném sboru Židů, kdy předstupuje se sugestivním proroctvím. Temperamentní závěr se sborem, s nádhernými fis na výškách, představuje pěvce jako suverénního ve výškových oblastech, kde jiní basisté tak jistí nebývají (když vstupoval do Plzně rolí Zachariáše v šedesátých letech pozdější znamenitý profundní basista Karel Petr, měl právě s výškami této role určité potíže). Hluboké polohy občas nejsou tak konkrétní, ale není jich zde mnoho.

Tenorová role Ismaela není v opeře dominantní, ale Paolo Lardizzone dokázal svým nádherným fondem barvitého spinto tenoru, typicky „jižního“ střihu, potěšit srdce milovníků italské školy. Vysoká áčka Ismaela zněla v amplifikaci jako plné tóny až typicky hrdinného tenoru. Říkal jsem si v oněch momentech, že by mu málem Giuseppe di Stefano či José Carreras mohli i závidět… Co všechno dokáží mikrofony, pokud je ovšem hlas tvořen ve funkci volně a tvoří výšky v pevném pocitu „shora“ (jakoukoliv krčnost a neuvolněnost totiž mikrofony dosti nemilosrdně zesilují).

Pokud jsem si ponechal vzácného hosta plzeňských inscenátorů trochu stranou, pak záměrně. Maďarská sopranistka Csilla Boross v náročné sopránové roli Abigail potvrdila očekávání vyspělé, suverénní pěvkyně, která hlasově, představitelsky i herecky dovede plně zaujmout. Její výraz je plný temperamentu a souznění se stylem Verdiho hudby. Árie ve 2. dějství zazněla výborně ve frázování i niternosti prožitku obsahu. V počátku večera mikrofonem trochu zdůrazněné, ne ještě zcela uvolněné nejvyšší polohy role, se od árie moc dobře otevřely, začaly mít důležitý hmat nadhledu, tím i patřičné jistoty. Byl to v globálním pohledu vynikající komplexní jevištní výkon. Bravo. Rovněž mezzosopranistka Jana Foff Tetourová dokázala upozornit na své pěvecké i herecké přednosti v roli Feneny. V árii zaujala měkkostí promyšleně vedených hudebních frází a jejich členěním, ale také výrazem, zračícím se v přesvědčivé mimice umělkyně.

Rovněž všichni pěvci menších rolí přispěli ku zdaru večera. Stanislavského ideu, že není malých rolí, výrazně názorně ozrcadloval svými pěveckými dispozicemi Roman Vocel v roli Baalova velekněze, druhooborovou tenorovou roli Abdalla spolehlivě odváděl plzeňský tenorista Tomáš Kořínek.

Plzeňská letní produkce je ovšem obrovskou mega show ve velkém režijním stylu a rozletu šéfa plzeňské opery Tomáše Pilaře. Možnosti amfiteátru skutečně využil na plné obrátky. Režie není přenesenou kopií z divadelního prostoru, zaujala právě tím, jak dokázala být odlišná, jak využila možnosti amfiteátru. Kdyby předstoupil před dav 7.500 diváků a zazpíval jim coby Principál z Prodané nevěsty, že uvidí komedii na provaze, na koni i na zemi, pak by ani nenadsazoval… Opravdu i na ty živé koně(!) došlo před okázalým vstupem Nabucca na jeviště… Početné publikum si zažívalo velkou show se světelnými efekty, někdy až v dobrém smyslu slova šokujícími, s obrovským komparsem, oproti divadlu se představil také baletní soubor. Hry dvojníků rolí si nepovšimnu tolik jako v budově divadla, protože pohled je více upřen na záběry sólistů v mega projekci obrazových výsečí. Přece jen nemohu vnímat řadu detailů, pro které by mi unikalo podstatné. Zůstanou však v podprahových dojmech jako důležitá režijní snaha o dynamiku, soustavný pohyb, když vše je umocňováno řadou světelných efektů.

Za podstatné na této produkci však vidím jako člověk, který v hudební pedagogice prožil většinu svých let, silnou popularizaci žánru opery. Pokud by si kdokoliv myslel, že snad u opery typu Nabucca to není třeba, mýlil by se. Slova režiséra z programu, že „každý zná klíčové melodie opery Nabucco“, beru za optimistickou nadsázku jisté míry profesionální deformace. Sám ji mám jistě také, pouze jinak modifikovánu. Nemám z praxe tuto zkušenost, bohužel. Spíše onu Kofroňovu z televize art v rozhovoru s redaktorem Fischerem. Totiž, že se sám diví, kdo vlastně na vážnou hudbu a operu chodí… Mám podobnou zkušenost. Vždyť ani kolegové na opery nechodili, studenti spíše z popudu vyučujícího předmětu dějiny hudby, aby alespoň jednou v životě spatřili Rusalku či Její pastorkyňu. A tady je ten bod důležitosti. Míra propagace opery, potažmo artificiální hudby, do širšího povědomí. Zjevně jsem viděl v Plzni široký vzorek diváků velmi různého spektra motivace, ale věkově mnohem různorodějšího průřezu generacemi, než vídávám obvykle v divadlech a na koncertech. A číslo 7500 diváků? Nevěřil bych, kdybych neviděl na vlastní oči… Určitě někteří z nich zavítají na produkce opery v rámci sezóny, určitě tam někteří nikdy nebyli, soudě dle útržků zaslechnutých rozhovorů. A tak mohu optimisticky konstatovat, že tato akce velmi napomáhá hudební výchově, možná bychom se měli inspirovat, motivovat, či hledat motivaci tohoto širokého spektra návštěvníků ze sociologicko – psychologického hlediska. Tento aspekt musím pokládat za nejdůležitější podstatu snah ředitele plzeňského divadla Martina Otavy a šéfa opery Tomáše Pilaře. Rozbor tohoto pedagogického problému není v možnostech této reflexe. Všem tvůrcům inscenace v prostoru Lochotínského amfiteátru v Plzni musím zvolat jediné zásadní slůvko – bravo!

Foto: DJKT