„Sharon Kam je na pódiu emotivní živel.“

„Potlesk mezi větami dokáže pěkně přetrhnout soustředění a napojení.“

„Academy of St Martin in the Fields patří právem mezi legendy.“

Uchvacují dodnes, přestože se ani jeden z nich nedožil čtyřicátých narozenin. Oba mají punc zázračného dítěte a oba znamenali milník v klasické hudbě. Wolfgang Amadeus Mozart a Felix Mendelssohn–Bartholdy se potkali na středečním pódiu Dvořákova Prahy. Do života je uvedli žijící legendy, Academy of St Martin in the Fields a klarinetistka Sharon Kam.

Dalo by se říct, že to byl až romantický večer, přestože v osobnosti „Amadea“ byl v programu v přesile klasicismus. Byli jsme svědky precizní práce, skvělého muzikantství a zároveň důsledků moderní doby. Nejvýrazněji se to projevilo v druhé skladbě večera, ikonickém Mozartově klarinetovém koncertu A dur, v posledním dokončeném a uceleném díle skladatele, které je dodnes považováno za snad nejproslulejší kompozici pro tento nástroj v hudební historii. Hrát Mozartovu hudbu patří ke zdánlivě jednoduchým, ale ve skutečnosti nejtěžším úkolům v hudebním světě. Klasicismus, zvlášť v hloubce a bohaté struktuře, kterou mu právě salcburský génius dokázal vtisknout, si žádá až hodinářskou přesnost, průzračnou artikulaci, plastickou srozumitelnost a čitelnost. Sharon Kam má k Mozartovi přístup trochu odlišný, výrazně romantičtější a ovlivněný jejím očividným temperamentem a extrovertním projevem. Když hraje, tak zároveň hraje, myšleno celým tělem, výrazy, pohyby, grimasami i celkovým kontaktem s publikem a orchestrem. Vzácné napojení. Příjemné a strhující. Ale velmi odlišné třeba od Sabine Meyer nebo naší Ludmily Peterkové, které jsou obě energické, ale více podřízené partu a jeho preciznímu provedení.

Sharon Kam je na pódiu emotivní živel. Oplývá nádherným kultivovaným tónem, brilantní technikou a neskutečnou citovostí. Zvlášť proslulá druhá věta v jejím podání sahala opravdu až někam do největších hlubin posluchačova nitra. Přesto jí občas nějaká notička upadne pod pult třeba v dobře myšleném, ale přehnaném pianissimu, nebo naopak nezazní úplně dokonale v důsledku přemíry energie ve forte. Je to trochu škoda u tak zažitého kusu, jakým pro Sharon Kam právě Mozartův Klarinetový koncert je. Hraje ho už mnoho let, při oslavách 250. výročí narození autora v roce 2006 dokonce živě v televizním přenosu do třiatřiceti zemí světa. Celkový včerejší dojem je ale strhující. Zřejmě jsme jen svědkem jiné filozofie přístupu k Mozartově hudbě a zároveň tlaku doby, která si žádá stále exponovanější výkony ve všem. Vyloženě půvabný a naprosto netradiční zvolila Sharon Kam přídavek. Uvedla ho na samém kraji jeviště a vzápětí bylo jasné proč. Spolu s jednou hráčkou na kontrabas z orchestru, ke které se přitočila, totiž připravily Gerschwinův hit Summertime, v čistě jazzovém hávu, svěže a dokonale. Což publikum náležitě ocenilo potleskem, tentokrát na správném místě. Jinak se totiž tleskalo i mezi jednotlivými větami jak klarinetového koncertu, tak obou symfonií, které ho lemovaly. Zvláštní u publika takového festivalu, jakým je Dvořákova Praha, člověk by očekával už hlubší vhled do vážné hudby a ne takové školácké chyby. Sice nic významného nezpůsobí, ale zahloubanému posluchači i muzikantům dokáže pěkně přetrhnout soustředění a napojení.

Academy of St Martin in the Fields patří právem mezi legendy. V příštím roce oslaví šedesát let své existence a pyšní se vypracovanou dokonalostí. Jejich provedení má muzikantský šmrnc, lehkost, přitom šťavnatou energii, nastupují měkce a přesně, přestože je vede pouze koncertní mistr. Tempa volí svižná, ale přehledná, možná by bylo ještě hezčí nechávat fráze doznít o zlomek déle, ale jde skutečně o pocitovou nuanci. Není divu, že stále a právem udávají tón komorním souborům na celém světě. Obě symfonie, Mendelssohnovu pro smyčce č. 10 h moll i Mozartovu č. 40 g moll, provedli celkově svěže, nadšeně i stylově, jen druhou jmenovanou možná až ve všem naddimenzovaně, v tempech, razanci i dynamice. Nicméně nebylo to za hranou. Soubor sice hraje na soudobé nástroje, ale projev je poučený a respektující dobu vzniku repertoáru. Díla jsou to v podstatě kontrastní, Mendelssohn napsal svých dvanáct symfonií mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem, desátá sice patří k nejvyspělejším a tvoří ji i netradičně jediná věta rozdělená tempově do tří různých částí, přesto je na ní znát inspirace klasicistními velikány. Naproti tomu Mozartova Symfonie h moll patří mezi trojlístek jeho hvězdných symfonických děl, vznikla tři roky před jeho smrtí a těsně předcházela slavné Symfonii C dur zvané Jupiter. Netradiční je už tím, že je komponovaná v mollové tónině, pro Mozarta velmi netypické.

Ani orchestr se nenechal zahanbit, závěrem ústy koncertního mistra Tomo Kellera také pozdravil publikum, pochválil velmi spontánně Dvořákovu síň pražského Rudolfina, celý festival i počasí (doma v Londýně přeci jen tak krásně a teplo nemají) a přidal část Divertimenta Leonarda Bernsteina. Byl to nabitý a strhující večer plný legend žijících i dobových.

Foto: Martin Divíšek