„Nadstandardní mnohaměsíční hudební příprava se vyplatila.“

„Groteskní nadsázka a neodolatelné gagy osloví publikum mnohem širší než jen ryze operní.“

„Byl by snadné sklouznout k panoptikálnímu přehánění, režiséru Skočovskému se to však nestalo.“

Svěží hudba, zábavná režie, usazené výkony mladých pěvců, vesměs studentů AMU. Taková je bilance novodobé premiéry singspielu Dobrá rada drahá Josefa Bárty, jednoho z mnoha Čechů působících před dvěma a půl staletími ve Vídni. Do jihlavského Horáckého divadla znovuobjevenou komorní operu připravili dirigent Marek Štilec s režisérem Michalem Skočovským a s orchestrem Ensemble 18+. Na dvě premiérová červnová představení mají v příští sezóně navázat další.

Nad Bártovou partiturou, nalezenou v opise v hamburském archivu, se sešlo několik nadšenců, počínaje Jiřím Štilcem, pořádajícím festival Mahler Jihlava – Hudba tisíců, přes švédského badatele Daniela Bernhardssona a autorku českého překladu Janu Dušek Pražákovou až po Marka Štilce, který vídeňské „české“ skladatele mapuje, uvádí a natáčí soustavně. Nadstandardní mnohaměsíční hudební příprava, na kterou dohlížel také Ivan Kusnjer, pedagog několika ze zúčastněných sólistů, se vyplatila. Soudě podle představení z 25. června, podařilo se dát dílu živou hudební podobu, dostatečně stylovou jednotu a zdařilou scénickou stylizaci. Značnou plochu ovšem v singspielu, hře se zpěvy, zaujímá slovo. Nikoli recitativy, ale mluvená próza. A v nich má inscenace stejně velkou sílu jako v hudbě, ne-li ještě větší. Groteskní nadsázka a neodolatelné gagy vytvářejí základnu humoru, který má potenciál oslovovat publikum mnohem širší než jen ryze operní.

Joseph Barta, česky Josef Bárta, byl pražský skladatel, který se v osmnáctém století jako mnoho dalších hudebníků z Čech prosadil ve Vídni. Jeho komická zpěvohra Da ist nicht gut zu rathen, singspiel střídající mluvené a zpívané pasáže, napsaný pro Burgtheater – byla v rakouské metropoli v roce 1778 opravdu úspěšná a dočkala se mnoha repríz. Zápletka je variací na oblíbené příběhy o starém muži, který chce mladou ženu, ale ona dá přednost svému vrstevníkovi; na příběhy o spiklenectví, převlecích a napálených skrblících, jejichž prototypem je Lazebník sevillský. Hudební fraška zkomponovaná na libreto Gottlieba Stephanie mladšího je v koloritu vynalézavější – odehrává se kdesi daleko v Orientu a přidává k základnímu dějovému nastavení motivy mužské nadvlády nad ženami, úřední subordinace, ohýbání zákona, zbožného pokrytectví a nábožensky zdůvodňovaného šejdířství.

Byl by snadné sklouznout k panoptikálnímu přehánění, Michalu Skočovskému (současně autorovi jednoduché funkční scény) se to však nestalo. Využil některé idiomy odkazující k dálněvýchodnímu divadlu, zužitkoval charakteristické kostýmy, výrazné líčení zarývající skutečnou podobu protagonistů, využil stylizované pohyby a cupitání… a předestřel na jednoduché scéně, tvořené jen oponou z třásní, základní obrysy přehledného příběhu svěřeného pouhým šesti postavám a okořeněného detailními etudami a pointami.

Neodolatelný, do detailů propracovaný a důsledně uplatňovaný styl pro klíčovou postavu konfuciánského duchovního Omsaie našel Vít Šantora: postavu ztvárnil dobře pěvecky, ale nezapomenutelný zůstává především jeho mluvený projev – úlisný afektovaný nosový hlas, plný pyšné povýšenosti i bezostyšné cyničnosti, blazeované vemlouvavosti i plačtivě patolízalské podlézavosti; jeho poznámky stranou do publika, jeho hra s gesty a všeříkajícím nakloněním hlavy…

Omsai poradí veliteli stráže Tonguovi, jak dosáhnout náklonnosti novomanželky, která se ho v nedobrovolně vynuceném vztahu odmítá byť jen dotknout. (Jestli to bude v reálu fungovat, nebo ne, je Omsaiovi jedno; hlavně když dostal slíbenou odměnu.) Tongu Combii naoko zavrhne a nechá provdat za uplaceného žebráka, aby poznala, co je to žít v chudobě. Žebrák ji ale také zavrhne – a ona se ještě ráda vrátí… Dobrá rada? Možná. Má jen jeden háček – Omsai natrefí na mladíka, který se sice nechá uplatit, ale vyklube se z něj ten, s kterým se má Combia skutečně ráda a který ji konečně našel. Jejich sňatek je platný, domnělý žebrák odmítá ženu vrátit – a Tongu má smůlu… Malé zvraty a dílčí peripetie nejsou podstatné a dají se při představení dobře usledovat, což zdaleka neplatí o mnoha jiných složitějších barokních a rokokových operách. Tongu je v závěru nadřízeným pokárán a Omsai vyhoštěn.

Druhým největším komediantem úterního jihlavského večera byla Nikola Uramová, hystericky reagující služebná, v závěru se kouzelně opíjející, divadelní postava přehnaná zase jiným způsobem, ale také vytvořená a zahraná neodolatelně. Vyrovnala se dobře i s pěveckou stránkou partu. Combii nastudovala Lucie Vagenknechtová, jejímž problémem zatím je menší srozumitelnost zpívaného textu. Jejího milého, poctivého a pozitivního, hrál pěvecky ještě nehotový Daniel Matoušek. Tongua slušně herecky i pěvecky ztvárnil Jan Janda. Josef Kovačič jako moudrý guvernér, který všechno a všechny srovná, přispěl pak překvapivě krásným nosným basem. Ryze vokálně zaujal ze všech sólistů nejvíc.

Na projektu se v druhém obsazení podíleli pěvci Zuzana Kopřivová, Tereza Smoláková, Vojtěch Šembera, Václav Vallon a Vít Nosek. Jan Kovačič se svým jediným závěrečným výstupem alternaci neměl. Vesměs jde o studenty z katedry zpěvu a operní režie Hudební a taneční fakulty AMU.

Orchestr hrál svižně, v mnoha odstínech, Marek Štilec vedl celý večer energicky, ale neuspěchaně a s nadhledem kupředu. Árie jsou vcelku jednoduché, nedlouhé, sbory tu nejsou, ansámblů je minimálně. Samozřejmě, že Joseph Barta alias Josef Bárta nebyl zrovna hned Mozart, ale naivně jeho hudba vůbec nezní. Její oživení bylo dobrým krokem. Do programu jihlavského festivalu zaštítěného jménem Gustava Mahlera, v nadsázce také tak trochu „Čecha ve Vídni“, vneslo zajímavou položku. Studenti, kteří se projektu a práce na něm zúčastnili, se určitě pro svou budoucí či už započatou profesionální praxi v oboru hudebního divadla něco přiučili, nejen pěvecky, ale hlavně v komplexním ztvárnění postavy a pohybu na jevišti. Do repertoáru Horáckého divadla přinesla „Dobrá rada drahá“ nový podnět. A publiku, ať už v Jihlavě, nebo – doufejme – při nějakém budoucím hostování i někde jinde, milou hudební a divadelní zábavu.

Foto: Jan Černo