středa, 26 červen 2019 13:16

Na závěr Concentu Moraviae povstal celý Musikverein. Třikrát.

Autorka:

„Václav Luks má dokonalou představu o frázi, jejíž nejdrobnější nuance vykresluje pohybem svých rukou.“

„V případě dnešního koncertu by však téměř stačilo, kdybychom mohli orchestr jen pozorovat, a už bychom odcházeli s nádherným zážitkem.“

„Když zazněla jako přídavek árie Lascia ch’io pianga, vkrádaly se slzy do očí.“

 

2

 

Velké finále XXIV. ročníku festivalu Concentus Moraviae představilo Magdalenu Koženou v doprovodu Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu. Už po první půli koncertu umělce potlesk třikrát vyvolal na pódium a na závěr koncertu si publikum vyžádalo dva přídavky, které ocenilo trojitým standing-ovation.

Slavnostní závěrečný koncert, na kterém vystoupila festivalová patronka Magdalena Kožená, byl vyvrcholením měsíc trvajícího festivalu. Přehlídka v oblasti krajů Jižní Moravy, Vysočiny a Dolního Rakouska uspořádala více než čtyři desítky koncertů. Neotřelá festivalová dramaturgie nazvaná „Koncert národů“, za kterou stojí cembalistka a specialistka na starou hudbu Barbara Maria Willi a britský muzikolog a publicista Tully Potter, nabídla posluchačům dnešního koncertu průřez komorní kantátovou tvorbou barokních skladatelů.

Obě půle koncertu otevřela instrumentální sinfonia, poprvé z opery „Agrippina“ Georga Friedricha Händela, podruhé z oratoria „Maria dolorata“ Leonarda Vinciho. V první polovině koncertu pak dále zazněly komorní kantáty Leonarda Lea „Angelica e Medoro“ a Benedetta Marcella „Arianna abbandonata“. Zatímco první kantáta líčila scénu na rozkvetlé louce, kde se setkává milenecká dvojice, druhá vyprávěla příběh zrazené Ariadny, dcery krétského krále, která pomohla Théseovi překonat nástrahy labyrintu, uprchla s ním, ale nyní byla Théseem zanechána na ostrově Naxos.

 

1

 

První kantáta byla líbivá a něžná. Druhá naopak představila všechny polohy zoufalství, tu výbušného, tu odevzdaného. Po krátké přestávce, která byla vzhledem k délce koncertu velmi vhodně načasovaná, zazněla zmíněná sinfonia Leonarda Vinciho, kterou interpreti umně využili jako introdukci ke kantátě „Ero e Leandro“ již jmenovaného Georga Friedricha Händela, která na sinfonii bezprostředně navázala. Kantáta pochází z raného skladatelského období, kdy Händel pobýval v Itálii. Hudební jazyk i koncepce komorní kantáty se proto poněkud vymykají naší zažité představě o Händelově tvorbě a představují skladatele v novém světle. Kantáta líčí tragický příběh milenců oddělených Dardanelskou úžinou, v jejíchž vodách Leandro zahynul, když se v noci plavil za Ero. Ta nyní zpívá o okamžiku, kdy nalezla jeho mrtvé tělo.

Orchestr Collegium 1704 posluchače překvapil už tím, že mimo nástrojů, u kterých je nutné sedět, celý koncert odehrál ve stoje. Toto rozhodnutí poskytlo hráčům nové možnosti prožití hudby, které bylo zcela zřetelné. V dnešní době není bohužel žádnou raritou, pokud interpreti na pódiu nezanechají ani střípek emoce. V takovém případě by bylo lépe, kdyby návštěvník produkci jen poslouchal (ačkoliv absence emoce je v hudbě také slyšitelná). Uchoval by si tak alespoň nějakou iluzi o tom, že hudba je umění, které musí být prožíváno. V případě tohoto koncertu by ale téměř stačilo, kdybychom mohli orchestr jen pozorovat, a už bychom odcházeli s nádherným zážitkem. Nejedná se pouze o prožitek hry, který se interpreti nebojí dát najevo a přenést ho tak i na posluchače, ale i o komunikaci uvnitř tělesa. Během večera jsme byli nejednou svědkem očního kontaktu jednotlivých hráčů, který vyjadřoval výzvu, pokud spolu nástrojové sekce pomyslně hudebně soupeřily, nebo čirou radost ze společného hraní. Připočteme-li k tomu bezchybný výkon „zvukový“, jednalo se v podstatě o diváckou extázi.

 

4

 

Václav Luks je dirigentem poněkud neortodoxním. Je v podstatě prototypem „dirigenta-barokáře“, který vzešel z vlastní hráčské praxe, tudíž není svázaný dirigentskou technikou ve smyslu schémat a dalších gestických náležitostí. U běžného symfonického orchestru či typické tuzemské filharmonie by měl pozici patrně velmi nelehkou, protože běžný dirigent staví v prvé řadě na technice a univerzální srozumitelnosti gesta, což je nutnost, pokud není rezidentním dirigentem jednoho tělesa, které má čas si na jeho výrazové prostředky zvyknout. To ovšem Václav Luks je, navíc je dirigentem tělesa spíše komorního rozměru, a z toho důvodu si může dovolit pracovat s dirigentskou gestikou odlišně.

Když byla zmínka o vizuálním dojmu tělesa, nutno podotknout, že jeho dirigent působil svým pohybem na pódiu v některých momentech snad až rušivým dojmem, nicméně to vše mu posluchač odpustí, když pozoruje nejen jeho vlastní emoci, kterou do interpretovaného díla vkládá, ale zejména to, že ke stejnému zaujetí strhne i celý orchestr. Má dokonalou představu o frázi, jejíž nejdrobnější nuance vykresluje pohybem svých rukou. Nebojí se důvěřovat svým hráčům a uvědomuje si, že profesionální těleso je ve většině případů schopno hrát de facto bez dirigenta. Řada skladeb, jakmile jsou „odstartovány“, plyne sama a nevyžaduje otrocké taktování. To, co naopak chce od dirigenta, je onen bonus ve formě vedení frází, modelování hudebního toku a vyjádření citu. A to vše mu Václav Luks poskytuje.

Úchvatné bylo rovněž sledovat kontakt mezi sólistkou a dirigentem. Vůbec všichni interpreti na pódiu byli dokonale sehraní do těch nejjemnějších drobností. Není divu – kromě toho, že se jedná o prvotřídní umělce, repertoár před nedávnem společně nahráli na právě vycházející CD s názvem Il gardino dei sospiri (Zahrada nářků), které bylo možné po koncertě zakoupit a také si ho nechat podepsat na autogramiádě obou hlavních protagonistů večera.

 

00

 

O Magdaleně Kožené už bylo napsáno mnoho slov, vět i řádků, které překypují superlativy. Že se jedná o chválu plně zaslouženou, návštěvník tohoto večera nemůže ani v nejmenším zpochybnit. Mimo dokonalou intonaci i ve velmi ošemetných záměrných disonancích barokní melodiky a mistrovské pěvecké techniky, o které nás přesvědčila nekonečným legátem i zběsilými běhy, je to znovu emoce, kterou Magdalena Kožená svým zpěvem vyjadřuje. Člověk je ochoten jí věřit každou notu, každé slovo, neboť to vše má v jejím podání nejen krásnou formu, ale i niterný obsah. Závěrečnou kantátu „Ero e Leandro“, netradičně zakončenou recitativem, dokázala vypointovat k samému závěru, kdy se nešťastná Ero vrhá do moře, natolik přesvědčivě, že po posledním tónu skladby zůstal sál doslova oněmělý. Když posléze po emocionálně vypjaté „Ero“ zazněla jako první přídavek tklivá árie „Lascia ch’io pianga“ z Händelovy opery Rinaldo, vkrádaly se slzy do očí.

 

Foto: Concentus Moraviae, kozena.cz

 

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd. Tam také od roku 2016 studuje v doktorském programu Hudební teorie a pedagogika. Paralelně nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.