„V rámci koncertu byli vyhlášeni vítězové skladatelské soutěže duchovní hudby.“

„Nešporní zpěvy jsou mimořádné tím, že je Ryba skládal na české texty.“

„Dílo bylo provedeno jako celek, což dalo vyniknout Rybovu skladatelskému mistrovství.“

Poslední koncert letošního ročníku Festivalu Jakuba Jana Ryby se konal v nádherném barokním kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, kam chodíval Jakub Jan Ryba během svých pražských studií poslouchat chrámovou hudbu pod taktovkou Jana Antonína Koželuha, Václava Josefa Bartoloměje Praupnera, Jana Josefa Strobacha a Kajetána Vogla. Každý koncert festivalu byl věnován jinému druhu Rybovy hudby: festival začal hudbou symfonickou, pokračoval komorní a vyvrcholil hudbou duchovní. Závěrečný koncert představil Jakuba Jana Rybu tak, jak ho známe úplně všichni z jeho nejslavnější skladby, jako autora vokálně instrumentální hudby.

Společnost Jakuba Jana Ryby má nejen obrovskou zásluhu na oživování jeho díla, ale chce podnítit i rozvoj současné duchovní hudby, Proto v rámci 2. ročníku festivalu vypsala také skladatelskou soutěž na komorní, vokální nebo vokálně instrumentální skladbu k liturgii se zhudebněním textů, které mohly být jak v češtině, tak v latině. Na výběr byl text Vidi Aquam, Veni Creator Spiritus a Magnificat. V porotě zasedli jak významní regenschori Vladimír Roubal (Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Strahově), Josef Kšica (katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě pražském) a Petr Kolař (katedrála sv. Petra a Pavla v Brně), tak zástupci skladatelské obce Miroslav Kubička (Konzervatoř Jana Deyla Praha) a Miloš Orsoň Štědroň (Pražská konzervatoř). Před zahájením koncertu vyhlásil Zdeněk Klauda, dramaturg festivalu, rozhodnutí poroty: 1. cena nebyla udělena, Druhou cenu za Magnificat obdržel Jan Bernátek (69 let). Dále byly uděleny dvě třetí ceny ex aequo, které získali Marek Pavlíček (28 let) za zhudebnění Vidi Aquam a Štěpán Pokorný (30 let) za Magnificat. Oceněné skladby budou vydány tiskem, šířeny na jednotlivé kůry a v příštím ročníku festivalu uvedeny v kostele v Rožmitále pod Třemšínem, pro který Ryba psal přesně tuto hudbu.

Dramaturgie na závěrečný večer připravila Rybovy Nešporní zpěvy z roku 1798. Jedná se o dílo zcela mimořádné především tím, že Ryba je skládal na české texty. V té době snad kromě pastorálních zpěvů všechny liturgické texty byly samozřejmě v latině, které prostý lid nerozuměl. Ryba latinské texty žalmů přebásnil do češtiny a jejich provedení se pak stalo součástí nedělních chvál. Je zajímavé, že Ryba složil i nešpory na latinské texty, které ale po umělecké stránce zdaleka nedosahují kvality nešpor českých. České nešpory představuje celkem pět žalmů a Magnificat, oslavný zpěv mariánský. Provedení festival svěřil Smíšenému pěveckému sboru Pražské konzervatoře, jehož sbormistrem je Marek Valášek, a Baroknímu orchestru Pražské konzervatoře, který umělecky vede a diriguje Jakub Kydlíček. Dílo Ryba napsal pro malý orchestr (ten velký by se na malinký rožmitálský kůr ani nevešel), pro smíšený sbor, který při novodobé premiéře tohoto díla u sv. Mikuláše zcela jistě mnohonásobně přesáhl počet zpěváků běžný v Rybově době, a čtyři sólisty, soprán, alt, tenor a bas. Sólové party jsou technicky středně náročné, přesto se musíme poklonit před hudebností našich předků, představíme-li si, že je zpívali pěvci, kteří zcela jistě neměli dlouholeté školení a masterclass, jako pěvci současní.

Dílo zaznělo jako jeden celek, což dalo krásně vyniknout Rybovu skladatelskému mistrovství. Každá část byla harmonicky i kontrapunktně zpracována jinak. Vždy se střídal sólista a sbor, místo toho ale někdy zpívali sólisté tu v kvartetu, tu v tercetu, pak opět sbor a duet altu s tenorem nebo sopránu s altem či tenoru s basem… Sbor zpíval unisono, aby přešel do vícehlasu, doprovázen buďto celým orchestrem nebo jenom hornami. Přesto existuje jeden jednotící prvek, a to je závěrečný oslavný zpěv, který je stejný pro všechny žalmy, kde první verš sbor zpíval unisono pouze s doprovodem varhanního positivu, aby další verše zpíval ve vícehlasu s doprovodem celého orchestru.

Na sólové party byli vybráni pěvci, které nemáme možnost často vídávat, a je třeba říci, že to byla dobrá volba. Mezi nimi vynikl především Václav Jeřábek, který se specializuje na barokní hudbu. Jeho bas je znělý, výtečně artikuluje, takže je srozumitelný i v hloubkách, dokáže skvěle pracovat s dynamikou, prostě jeho projev patřil mezi velmi milá překvapení. Zajímavý je i tenor Jakuba Kośe, mladého teprve dvaceti sedmi letého zpěváka, který vyrostl v dětském chrámovém sboru katedrály sv. Víta. Oficiálně je uváděn jako tenor přeškolený z barytonu a tenorový part mu krásně sedl. Pravda, neměl tam žádné nezvladatelné výšky, zpíval ale lehce, jeho hlas byl příjemný na poslech a měl přirozenou barvu. Takovou má i alt Lucie Hilscherová, která je z uvedeného pěveckého kvarteta nejzkušenější a také častěji obsazovaná. Na jejím projevu to bylo vidět. Její hlas je zvučný, otevřený ve všech polohách, výborně rezonující, což se ne vždy u altistek dá říci. Obtížnější úlohu měla Markéta Böhmová, jejíž sopránový part obsahoval i výšky a v Magnificat koloratury. Její výkon v počátku nebyl nijak oslnivý, ale závěr, právě ono Magnificat, bylo výtečné.

Barokní orchestr Pražské konzervatoře byl složen prakticky pouze ze studentů, abych byl přesný, napočítal jsem v prvních houslích i dva profesory. Orchestr velmi dobře vedl Jakub Kydlíček, specialista na starou hudbu, bylo vidět, že s orchestrem průběžně pracuje. Co mně mile překvapilo a potěšilo, byla skutečnost, že v době, kdy zpíval sbor, doprovázený pouze varhanním positivem, nemálo hudebníků prostě sice sedělo na svých místech, ale zpívalo se sborem. Bylo vidět, že se jim ta hudba líbí. I sbormistr Valášek, místo aby čekal někde bokem na závěrečnou děkovačku, stál mezi tenory a zpíval se svým sborem. A nebylo to proto, že by je chtěl kontrolovat nebo dokonce snad podržet. Ta děcka to nepotřebovala. Zpívala skvěle, sopránům to sice občas trochu ulítlo, ale jinak se nedá vytknout ani to nejmenší. Pražská konzervatoř měla vždycky dobrý zvuk a tihle mladí hudebníci i zpěváci to jenom potvrdili.

Festival Jakuba Jana Ryby dělá mimořádně záslužnou práci při objevování a oživování odkazu geniálního skladatele, abychom se 200 let po jeho smrti mohli těšit z nádherné hudby. Uvidíme, co nám připraví dramaturgie 3. ročníku.

Foto: Jan Slavík