středa, 19 červen 2019 20:52

PKO nabídl světovou premiéru v Rudolfinu

Autor:

„Pro skladatelský styl Lukáše Hurníka je typická stylová syntéza.“

„Byl to klasicky pojatý Schubert, bez tempového nebo harmonického experimentování, který plně odpovídal náladě publika.“

„Jiří Bárta je violoncellista velmi emotivní, rád tvoří přímo na koncertě.“

 

190618BartaRozen33cPetraHajska

 

Jedno ze čtyř nejstarších komorních těles v Evropě, Pražský komorní orchestr, kromě běžného klasického repertoáru už několik let uvádí díla soudobých skladatelů. Zatím už premiéroval přes stovku děl českých i zahraničních autorů a dokonce si skladby přímo objednává. Jednu světovou premiéru slyšeli i posluchači v Rudolfinu 18. června. Jako sólistka vystoupila Barbora Řeřichová.

Lukáš Hurník je nejen známým propagátorem vážné hudby, šéfredaktorem hudebních stanic Českého rozhlasu, ale i známým skladatelem hudby duchovní, písňové i orchestrální, ba i muzikál se najde. Pro jeho skladatelský styl je typická stylová syntéza, v jejímž rámci se potkávají rock s barokní a moderní polyfonií, chromatika s klasickou melodikou, kantiléna s minimalistickými patterny. To ukázala i světová premiéra jeho skladby The Walls of Prague, která vznikla na přímou objednávku Pražského komorního orchestru. Inspirací k dílu byla Hurníkovi báseň Henryho Longfellowa Beleaguered City, první americká báseň o Praze. Je to temný, i když romantický obraz města, plný mrtvých, duchů i chmurných myšlenek. Tuto symboliku Hurník vyjádřil i ve svém díle. Zvolil smyčcový orchestr doplněný zvonkohrou a sólovým zpěvem. Sólistka je jakýmsi komentátorem děje, kde jednotlivé nástroje zápasí mezi sebou, aby zvítězily nad chmurami. Sólového partu se ujala sopranistka Barbora Řeřichová. Z vokálního hlediska není part nijak obtížný. Její soprán je krásně plný, tvorba tónu dobrá, bohužel ji však nebylo rozumět. A to tak, že se nedalo dokonce poznat, v jakém jazyce vlastně zpívá. Vzhledem k tomu, že sólista má být komentátorem děje, bylo to skutečné ochuzení posluchačského zážitku. Posluchači se tak mohli pouze domýšlet, jakou akci právě představují smyčce, či proč právě nyní se ozývá zvonkohra. A jen jásavé finále jim dávalo tušit, že moci zla jsou přemoženy. Lukáš Hurník byl provedení přítomen a obecenstvo mu připravilo děkovné ovace.

 

190618BartaRozen07cPetraHajska

 

190618BartaRozen12cPetraHajska

 

Franz Schubert napsal Symfonii č. 1 D dur ve svých 16 letech. Přes své mládí v ní už rozvíjí všechny postupy, které jsou pro jeho symfonie tak typické. Již v první symfonii se ukazuje jeho genialita. Třeba jen tím, že ji psal přímo načisto do partitury. Ta je plná skvělých melodických nápadů, má lehkost, švih. Co na tom, že ve svých začátcích, a občas i později, Schubert kopíroval tu Bacha, tu Haydna (úvodní adagio, to je Haydn přímo ukázkový). Ba lze uslyšet i trochu Mozarta (žestě a Mozartovy serenády č. 9). Jeho hudba je uvolněná, bezprostřední. Bouřlivý úvod první věty ukazuje ještě zakotvení v klasicismu. Téma se opakuje a přelévá mezi nástroji, žestě konkurují smyčcům. Schubert, to je lyrik. Snad nejlépe je to slyšet ve druhé větě, andante, jejíž zpěvnost patří k nejkrásnějším částem symfonie, zde už Schubert ukazuje náznaky romantismu. V Menuetu (allegro) se vracíme k první větě, trio pak dává vyniknout dřevěným nástrojům. Schubertova nezkušenost s rozsahem a možnostmi nástrojů vede až k samé hranici hratelnosti. Všechny dřevěné nástroje Pražského komorního orchestru ovšem obtížné party třetí věty zvládly perfektně a dostalo se jim nejen poděkování dirigenta Jiřího Rožně, ale na závěr i velkého aplausu diváků. Ve finále, Allegru vivace, se zase blýskly housle, které velmi dobře vykreslily úvodní melodickou linku. V codě se vypjal celý orchestr k přesvědčivému výkonu. Byl to klasicky pojatý Schubert, bez tempového nebo harmonického experimentování, který plně odpovídal náladě publika.

 

190618BartaRozen13cPetraHajska

 

Violoncello zaujímá v tvorbě Camilla Saint-Saënse významné postavení. Sice byl klavíristou a varhaníkem, ale violoncello miloval a rád pro tento nástroj psal. Zanechal nám dva violoncellové koncerty, z nichž ten první věnoval svému příteli Augustu Tolbecquovi, což by především skvělý houslař, ale i dobrý violoncellista. Saint-Saëns nebyl žádný avantgardista, ubíral se prošlapanými cestami, přesto jeho Violoncellový koncert č. 1 má strukturu značně neobvyklou. Je jednovětý, ale rozdělený na tři části, které se hrají dohromady. V každé části se navíc mění dvakrát, v první části dokonce třikrát, předpis tempa. Postrádá obvyklý orchestrální úvod, od prvního taktu vůdčím nástrojem je violoncello. Tak se děje celý koncert, orchestr je sice sólovému nástroji rovnocenným partnerem, ale violoncello vždy vede melodickou linku. Záleží tedy hodně na sólistovi. Jiří Bárta je violoncellista, jehož hra je velmi emotivní, rád tvoří přímo při koncertě, provedení na zkouškách a později při premiéře mohou být značně odlišná. Bárta vkládá do provedení celou svou osobnost, často se zdá, že i když má violoncello pauzu, aspoň v duchu hraje s orchestrem. Jeho bezchybná technika mu umožňuje daleko více se vcítit do smyslu díla, do notového zápisu, hledat vyznění skladby. Jeho violoncello má kulaté, teplé tóny, je jako stvořené pro romantické opusy. V kadenci, kdy housle hrají pianissimo a violoncello v mezzoforte, je ten romantismu přímo cítit. Obecenstvo komentovalo výkon Jiřího Bárty i orchestru bouřlivým potleskem, a když ani po 10 minutách potlesk neustával, usedl opět Jiří Bárta se svým violoncellem, aby jako přídavek zahrál preludium ze suity č. 3 Johanna Sebastiana Bacha. Bárta Bacha miluje, nahrál komplet všech jeho suit a přídavek prokázal, jak hluboce má Bachovy suity zažité. Opět bouřlivý potlesk, hudebníci začali odcházet, ale potlesk neustával a neustával. Tak sedl Jiří Bárta opět na stoličku se svým violoncellem, což obecenstvo kvitovalo uznalým zahučením. Jako další přídavek bylo tentokrát preludium ze suity č. 2. Odcházející hudebníci se zastavili, někteří si honem sedli, jiní zůstali stát, tam, kde byli a zbožně, skutečně zbožně poslouchali Bártovu hru. Pak už byl definitivní konec, třebaže obecenstvo nepřestávalo tleskat.

 

190618BartaRozen46cPetraHajska

 

190618BartaRozen49cPetraHajska

 

190618BartaRozen50cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

 

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.