„Kahánkův Chopin byl jedinečný.“

„Hudečkova hra má v sobě ušlechtilost a lahodnost, cosi, co okouzlí posluchače.“

„Ve finále Cikánských melodií předvedli Václav Hudeček, Jan Mráček a Dalibor Karvay výkon na hranici lidských možností.“

Český olympijský výbor slaví 120 let trvání. Díky Jiřímu Stanislavu Guth-Jarkovskému, příteli barona Coubertina, byli Češi členy Mezinárodního olympijského výboru a účastnili se i olympiády dříve, než měli vlastní stát. Špičkoví sportovci mají se špičkovými hudebníky mnoho společného. Již 120 let reprezentují nejlepší sportovci naši zemi v mezinárodní konkurenci. To nejlepší hudebníci naši zemi reprezentují dvojnásobně dlouho, od dob, kdy byly Čechy konzervatoří Evropy. Ale mají i olympijskou medaili. Na prvních olympiádách se soutěžilo také v umění, na X. olympiádě v Los Angeles obdržel Josef Suk stříbrnou medaili za sokolský pochod V nový život a na XI. olympiádě v Berlíně Jaroslav Křička bronz za Horáckou suitu. Byla to medaile poslední, na poválečných olympiádách bylo soutěžení v uměleckých disciplínách zrušeno. V pondělí 17. června 2019 se v Rudolfinu nesoutěžilo. K jejich výročí přišli mistrům sportu blahopřát mistři hudby.

Večer zahájila státní hymna. Většinou ji slýcháme v podání dechových orchestrů a teprve instrumentace pro symfonický orchestr ukáže celou její krásu. Kdo ji slyšel v Rudolfinu v podání České sinfonietty, ten si jistě musel říci, jaký je to nesmysl pokoušet se ji „zmodernizovat“. Pak došlo na projevy a předávání ocenění (František Pecháček, Věra Čáslavská, Jan Železný a Oldřich Svojanovský)… – a poté už hovořila jen hudba.

Program zahájila předehra k opeře Únos ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta pod taktovkou Radka Baboráka, který zvolil trochu pomalejší tempo, bylo to však provedení, které by se jistě Wolfgangovi líbilo. Čistá, krásná Mozartova hudba, výborné smyčce i dechy.

Následovalo Andante spianato a Velká brilantní polonéza pro klavír a orchestr Fryderyka Chopina v podání Ivo Kahánka. Patří k těm umělcům, které lze rozhodně označit za výrazné reprezentanty naší hudby u nás i ve světě. Má svůj styl přednesu, který posluchače okamžitě vtáhne. Jeho Chopin byl jedinečný. Melancholický i dravý, intimní i všeobjímající. Kahánkova technika je výtečná, i ty nejtěžší pasáže mu nečiní žádné obtíže, ach ty skvostné běhy, mocné úhozy i jemné trylky…! V dialogu s orchestrem měl klavír navrch, orchestr se plně podřídil.

Antonín Dvořák zkomponoval Mazurek e moll na přání svého nakladatele, který chtěl honem využít obrovského úspěchu Slovanských tanců. A podařilo se mu složit maličký klenot pro housle a klavír, který později přepsal i pro housle a orchestr. Přednést tuto skladbu přišel další skutečný reprezentant naší hudby u nás i ve světě, Václav Hudeček. Jeho hra má v sobě ušlechtilost a lahodnost, cosi, co okouzlí posluchače. Dvořákova skladba tomu vychází vstříc. Psát o famózní technice je snad i zbytečné, co je ale třeba zdůraznit, je velká emocionalita přednesu. Je jen škoda, že občas orchestr byl výraznější než sólové housle.

Jan Mráček a Dalibor Karvay, dva mladíci, bývalé zázračné děti, dnes v dosud mladém věku špičkoví houslisté (Jan Mráček se stal ve 20 letech sólistou SOČRu, Dalibor Karvay učí na Univerzitě ve Vídni) přišli zahrát Navarru pro dvoje housle a orchestr od Pabla de Sarasate. Donesli si k tomu noty, postavili proti sobě a začali hrát. Sarasate skladbou vzdává hold své rodné provincii Navaře a lidovému tanci jota, vášnivému, rychlému, složitému. Na houslisty čekají dvojhmaty, trojhmaty, pizzicato, tremola, vysoká obtížnost. Pozoruhodná je závěrečná kadence s přímo éterickou harmonií. Člověk si může snadno představit kastaněty i vířící tanečníky. A oba sólisté hráli jak o život. Radost a nadšení z nich přímo čišely. Technicky čistě, všechna úskalí zvládali bez sebemenší chybičky. Ta závěrečná kadence přímo tryskala. Však po posledním tónu se oba radostí objali. Tentokrát orchestr splnil dobře svou úlohu, možná i proto, že sólisté a orchestr často hráli unisono.

Vrchol první půle večera patřil rovněž Pablovi de Sarasate a jeho Cikánským melodiím pro troje housle a orchestr, jeho nejznámější skladbě – a jedné z těch nejbrilantnějších. A nejobtížnějších. Vzhledem k původu skladatele by se dalo předpokládat, že zpracuje melodie španělských Manušů a Calé, on však sáhl do melodického pokladu středoevropských cikánů. Melodika a celý styl – to je čistokrevný čardáš. Na podium přišli všichni tři sólisté, Václav Hudeček, Jan Mráček a Dalibor Karvay, a spustili neuvěřitelný gejzír tónů. V úvodním moderatu nastoupil jako první Jan Mráček, následován Danielem Karvayem a poté Václavem Hudečkem. V druhé a třetí části se sólisté střídali, aby ve fantastickém finále čtvrté, které má předepsáno molto vivace, i když by mělo spíše být moltissimo, všichni tři společně předvedli výkon na hranici lidských možností. Orchestr se nenechal zahanbit. Bylo to dechberoucí a obecenstvo dávalo najevo své nadšení nejen dlouhým potleskem, ale i výkřiky bravo a dupotem.

Přišla přestávka a po ní diametrálně odlišný program. Radek Baborák zvolil pro své sólové vystoupení skladbu Ballata Castel del monte pro lesní roh a orchestr od Nino Roty. My dříve narození známe jeho hudbu z Felliniho a Viscontiho filmů nebo z Coppolova Kmotra, napsal ovšem hudbu i pro mnoho dalších režisérů. V době největší slávy psal až 10 partitur ročně. Ballata pochází z konce jeho tvůrčího období a je to taková menší symfonická báseň. Radek Baborák ji okomentoval slovy „na hradě straší“. Byla to typická hudba XX. století a v porovnání s opusy, které jsme slyšeli v první polovině koncertu, nepůsobila přes veškerou snahu sólisty i orchestru dostatečně invenčně.

Koncert byl zakončen Symfonií č. 4 A dur, Italskou, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Symfonie vznikla z impresí skladatelova pobytu v Itálii a je plná – na autora až nezvyklého – temperamentu. Česká sinfonietta hrála s velkým nasazením. Celá první věta byla skvěle vypracována, druhá věta andante byla plna poetičnosti a její ukončení v pianissimu bylo až neskutečné. Ve větě 3. větě, Con moto moderato, se blýskly žestě a věta čtvrtá byla skutečným vyvrcholením. Přesto všechno druhá půle se těžko mohla měřit se špičkovými výkony sólistů v první polovině koncertu.

A ještě na okraj dvě připomínky: Program neuváděl jednotlivé věty symfonie, a tak většina sálu zatleskala po konci první věty a Radek Baborák musel věci uvést na pravou míru. Asi to editorům programu uniklo.

Koncert to byl skutečně slavnostní a tomu odpovídalo i oblečení návštěvníků. Více smokingů a dlouhých večerních toalet dam jsem viděl pouze na zahájení Dvořákovy Prahy. Je škoda, že tympanista, kterého mám rád, poněvadž hudbu skutečně prožívá a občas si dovolí i nějaký ten šprým, čněl u svých tympánů nad orchestrem v hnědé košili. K té slavnostní atmosféře se to pranic nehodilo.

Foto: Akademie klasické hudby