„Spojení Kožená + Luks bychom si rozhodně přáli slyšet znovu a znovu. Snad se archivy ještě nevyčerpaly…!“

„Připomínat, že Collegium 1704 hraje stejně dokonale, jako Kožená zpívá, je nošením dříví do lesa.“

„Po dvou přídavcích, úžasně zdobených a procítěných Händelových áriích, všichni do jednoho v publiku stáli…“

Magdalena Kožená potřetí a Václav Luks poprvé – tři ku jednomu, taková je po úterním koncertě bilance účinkování obou umělců na festivalu Smetanova Litomyšl. Společné vystoupení dvou českých špiček ve svém oboru – hvězdné mezzosopranistky a mezinárodně uznávaného uměleckého vedoucího barokního orchestru Collegium 1704 – bylo mimořádným svátečním programem. Koncert s vokální hudbou italského původu z počátku 18. století přiřadil Litomyšl k hudebním metropolím.

Počasí skoro italské, teplý večer na prahu léta. V auditoriu na zámeckém nádvoří soustředěně sledovalo vzácné spojení dvou tuzemských ikon staré hudby přes dvanáct stovek lidí. Vytvořila se tu velmi pozorná a intimní atmosféra a prostor se jakoby zmenšil. A když po osmi číslech oficiálního programu, nazvaného Zahrada vzdechů, přidala sólistka bez známky únavy nebo netrpělivosti ještě dvě dlouhé árie z Händelových oper Rinaldo a Ariodante, úžasně zdobené a procítěné, všichni do jednoho v publiku stáli…

Seřazeny pěkně podle abecedy, jsou dávné hrdinky tvořící sestavu úterního koncertu téměř jakýmsi almanachem námětů, které po staletí kolovaly Evropou mezi literáty, výtvarníky a hudebníky. Byla to vesměs témata antická, případně starověká biblická, promísení mytologie, legend a historie. I tak by bylo možné na program Magdaleny Kožené hledět, ale tím hlavním byla přece jen hudba, hudební vystižení psychologie, emocionálních stavů, vypjatých okamžiků. Barokní hudba to uměla svými prostředky dobře – a Magdalena Kožená je ovládá mistrně.

Agrippina sice byla přítomna jen v podobě Händelovy operní předehry, ale jde o postavu ze stejného rodu – sestru císaře Caliguly, která otrávila římského císaře Claudia, aby se mohl císařem stát její vlastní syn Nero. Ten ji však potom odstranil… Angelica je v italském renesančním eposu Orlando Furioso, který na začátku 16. století napsal Ludovico Ariosto, asijskou princeznou na dvoře Karla Velikého, která pečuje o zraněného nepřátelského vojáka, do něhož se zamiluje a s nímž nakonec uprchne do Číny. Angelica ožila na začátku druhé poloviny koncertu v kantátě Leonarda Lea. Tento výjev nebyl nesen pláčem, lamentací ani rozzlobenou odhodlaností, ale láskyplností. Pozitivní hudba! I takové polohy samozřejmě umí pěvkyně vyjádřit s věrohodnou přesvědčivostí.

To Arianna, česky Ariadna, opuštěná Théseem, na břehu ostrova Naxos naříká a pláče a dívá se za lodí odplouvající na širé moře se směsí výčitek, rezignace a žalu. Epizoda z antických bájí o dceři krétského krále a královském synovi z Atén a konci jejich lásky; i v podobě pro pouhý jeden sólový hlas a nevelký ansámbl zpracovaná Benedettem Marcellem – co do mnohotvárnosti a barvitosti a výstižnosti bolestného výrazu – velkolepě. Nejen ve vokálním, ale i v orchestrálním partu. Před přestávkou vrcholné číslo dobře vystavěného programu.

Armidu, saracénskou – tedy muslimskou – princeznu a její neopětovanou lásku k rytíři Rinaldovi, dostal do kulturního povědomí epos Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa z konce 16, století, zasazený do let první křížové výpravy. Opuštěná Armida zuří, je rozhodnuta Rinalda zničit. Později však prožije obrácení, je pokřtěna – a díky tomu získá pak i jeho lásku. Händelova kantáta Armida abbandonata se netýká happyendu, ale duševních stavů mnohem složitějších. Na koncertě šlo o první zpívané číslo, kontakt s publikem nebyl ještě plně navázán, ale o plném nasazení a vrcholné formě pěvkyně od prvních okamžiků není pochyb – to jen posluchači si pomalu kalibrovali své vnímání, protože pochopitelně zvuku bylo od nevelkého barokního tělesa o něco méně. Ale slyšet bylo Collegium 1704 velmi dobře. Malinké dozvučování, po přestávce kdovíproč trochu – a už zbytečně – zesílené, se projevovalo rušivě jen lehce slyšitelným echem.

Z Gaspariniho oratoria Atalia zazněla jen árie. Výhodou ostatních čísel, pokud to byly kantáty, byla výrazová ucelenost. Jakési monodrama. V jedné árii jde víc o pouhou výseč, nicméně tak i tak je to vždy výjev, okamžik, situace. Barokní hudba si v takových koncepcích libovala a Magdalena Kožená dokáže i na menší ploše pravé zázraky. Postava, která dala dílu jméno, byla izraelská královna zmiňovaná ve Starém zákoně. Odvracela Izraelity od víry v Hospodina směrem k Baalovu kultu a byla nakonec zabita.

Dídó – bájná zakladatelka a první královna Kartága, se zamilovala do bájného Aineiáse, když u ní jednoho dne přistál na své bludné pouti z Tróje. Jak víme z Vergiliova eposu Aeneis, hrdina podle vůle bohů musel pokračovat v cestě a zoufalá Dídó si vzala život. I tato postava ožila jen prostřednictvím předehry. Instrumentální čísla jsou ve vokálních programech pro kontrast a pro odpočinek sólistky nebo sólisty zařazena vždy – a v barokní hudbě nejsou žádnou formalitou, přinášejí samy dostatek hudebních emocí.

Héró a Léandros, italsky Ero e Leandro, jsou postavy řecké báje. Afroditina kněžka žila na jedné straně dardanelské úžiny, mládenec na protějším břehu. Každou noc plaval za svou milou, která rozsvěcela lampu. Ale jednou, za bouře, ztratil orientaci a k Hero nedoplaval. Když Hero objevila jeho mrtvé tělo, vrhla se za ním do moře. Nejlepší na konec, Händelova stejnojmenná kantáta plná pravdivého výrazu i pěvecké virtuozity koncert korunovala.

Zdůrazňovat, že Magdalena Kožená zpívá dokonale, s velkým emocionálním nasazením, že její hlas má typickou lahodnost a nestárne, je asi zbytečné. Připomínat, že Collegium 1704 – vedené Václavem Luksem s mimořádným, ani na vteřinu nepolevujícím entusiasmem – hraje stejně dokonale, ve výrazu a stovkách detailů bohatě, nerutinně, je nošením dříví do lesa. Tak snad jen konstatování, že jde o spojení, které oběma stranám sluší, znalecké a současně výsostně muzikální spojení, které v součtu dává publiku obrovskou porci hudebního potěšení a k tomu i hodně poznání. Některá čísla byla nedávnými objevy z italských archivů, ale i obě Händelovy kantáty z jeho učednických italských let jsou neoposlouchanou hudbou. Je to jakoby maličkost, ale právě to odlišuje svět staré hudby a jeho projekty od toho nejsilnějšího středního proudu, od recitálů sestavených obvykle ze známých čísel. U nich jde o interpretační nuance, o to, jak se nový operní objev popasuje s hity. U Magdaleny Kožené jde také o interpretaci. Ale v jiném kontextu. O dokonalost její interpretace v jedinečném repertoáru.

Spojení Kožená + Luks, od loňského léta s tímto projektem přítomné už na několika místech v tuzemsku i po Evropě a zaznamenané také na CD, bychom si rozhodně přáli slyšet znovu a znovu. Snad se archivy ještě nevyčerpaly…!

Stará hudba v historicky poučené interpretaci se dostává na Smetanovu Litomyšl o něco pomaleji. Ostatně od devadesátých let jde stále o festival myslící na širší základnu publika. Jelikož však už opravdu takzvaná autentická provozovací praxe není jen nějakou alternativou, ale stala se regulérní součástí koncertní nabídky, už téměř jejího středního proudu, přišel asi čas, že budou podobné koncerty, zvláště ty s vokální hudbou, a třeba i několik, i zde zcela běžnou každoroční položkou programu. Nadšený ohlas na úterní vystoupení mimoděk potvrdil, že asi opravdu není co řešit, že se takto interpretovaná barokní hudba bez obav může vedle velkých symfonických děl, pěveckých recitálů a operních titulů také nabízet – a dokonce i na nádvoří.

Foto: Smetanova Litomyšl, Petr Veber