„Energie, která proudila sálem, na jedné straně nadzvedávala ze židle, na druhé straně nutila se zaujetím pozorně poslouchat každý z prováděných kusů.“

„Jejich impresionistický valčík přirozeně plynul, vábil posluchače do svého snu a zanechal za sebou nevšední dojem.“

„Hra interpretů měla skutečnou dvorskou úroveň, eleganci i přesvědčivost, posluchače bavila a rozradostňovala.“

Není valčík jako valčík… Některý vám bude možná jen zpříjemňovat zdlouhavou cestu autem, na jiný si s chutí zatančíte, ať už doma v soukromí nebo při společenské události, některé valčíky s oblibou posloucháte na novoročních a jiných koncertech, ale jiné měly dokonce svou jistou diplomatickou misi při řešení veledůležitých sporů na světových kongresech. Concentus Moraviae v neděli 16. 6. představil v Zámecké jízdárně ve Valticích speciální koncertní večer, který věnoval právě vídeňskému valčíku z doby vzestupu jeho popularity i společenského vlivu při konání Vídeňského kongresu v letech 1814-1815. Talichův komorní orchestr, Barbara Maria Willi a hosté představili valčík nejen jako oblíbený tanec, který může mít i hudebně mnoho tváří a podob, ale zároveň jako jistou …

Když se řekne „vídeňský valčík,“ všichni si představí společenský lesk vídeňských sálů 19. století, velké večerní róby a prestižní aristokratická setkání na vysoké společenské úrovni. Všichni si valčík spojíme se jménem Johann Strauss st., případně Johann Strauss ml., ale málokdo třeba zná jména pro popularizaci valčíku coby seriozního hudebního žánru snad ještě důležitější, Michaela Pamera nebo Josefa Lannera, a už vůbec nikdo si nejspíš nepředstaví, že by valčík mohl plnit skutečně důležitou společensko-diplomatickou roli, když kníže Metternich svolal představitele evropských zemí na kongres do Vídně a za jedno z pravidel při tomto jednání určil všem příkazem navštěvovat kulturní akce a plesy. A hle, po dvou letech dílo došlo svého zdaru! Neboť pravdivé je tvrzení, že hudba lidi spojuje napříč zeměmi a kulturami, a ještě pravdivější potom je, že především radost z hudby lidi nejen spojuje, ale skutečně sbližuje, a takto vzniklá uvolněná atmosféra vytváří prostor k smysluplné diskusi a jednání. A přesně takovou uvolněnou, otevřenou, zábavnou a radostnou atmosféru jsme mohli cítit při konání dalšího z koncertů XXIV. ročníku festivalu Concentus Moraviae v neděli na zámku Valtice. V podání výtečných sólistů, kterými tento večer byla Barbara Maria Willi, Jan Ostrý a Petr Vašek, a zejména při hře renomovaného Talichova komorního orchestru jsme se octli rázem na společenském setkání plném lesku, třpytu, noblesy i zábavy, při němž se každému chtělo hned tancovat. Energie, která proudila sálem, na jedné straně nadzvedávala ze židle, na druhé straně nutila se zaujetím pozorně poslouchat každý z prováděných kusů; a při překvapivém zjištění, že vídeňský valčík nemusí být omezen jen na ten typicky „straussovský,“ ale může být například obohacen i barvami a tóny impresionismu či hravostí a vynalézavostí Arnolda Schönberga, musel každý v sále uznat, že tento tanec v sobě skrývá víc, než bychom na první pohled a poslech odhadli.

Celý večer byl zahájen valčíkem naprosto ukázkovým, a to jak jinak než z pera Johanna Strausse staršího, s příhodným názvem „Radostné pozdravy.“ Na úvod nebylo možné vybrat vhodnější kus, neboť radostné pozdravování adresované všem přítomným v sále v něm bylo zcela zřetelně slyšitelné. Přitom zahrát valčík, který snad někdo neprávem značí nálepkou jako tanec prostý, jednoduchý a bez vyšších uměleckých nároků, tak aby byl jeho samotný poslech bez možnosti tance pro posluchače zajímavý, to je úkol pro již zkušené interprety a pro po všech stránkách fungující hudební těleso. Talichův komorní orchestr pod vedením svého zakladatele Jana Talicha mladšího, prasynovce slavného dirigenta, je u nás i v zahraničí považován za špičku mezi komorními tělesy a může si rozhodně dovolit přijmout i právě takové „valčíkové mise“, které obsahují hudbu zcela průhlednou, ve které je slyšet každá odchylka v souhře či intonaci nebo nesourodosti ve výrazu. Ničeho takové jsme se však při jejich valčíkovém vystoupení nedočkali, neboť spolu hráči vytvářejí nejen „sehranou partu“, která společně hudbu cítí i vyjadřuje, ale vkládají do své hry vedle uměleckých kvalit též potřebný elán a energii, která posluchače hned upoutá – a ten potom rád poslouchá celý večer s napětím a očekáváním každého dalšího hudebního čísla. Na úvod nás tedy přivítali Straussovými Radostnými pozdravy a tím příjemně naladili do slavností a zábavné vídeňské atmosféry.

Ve druhé skladbě večera se tanečnost projevila jiným způsobem než valčíkovým. Uznávaný český flétnista Jan Ostrý, který pedagogicky působí v současné době na Pražské konzervatoři, Fakultě umění Ostravské univerzity a též na vídeňské Musik und Kunst Privatuniversität, dokázal svou energickou hrou taneční živost přenést i do Concertina da camera pro flétnu a smyčce od Antonia Salieriho. V jeho hře bylo slyšet, že estetika vídeňské společnosti, její vkus, noblesa a šarm mu také nejsou utajeny. Úvodní Allegro spirituoso bylo dosti živelné a vtáhlo všechny jednoznačně do svého pozitivního ladění. Zlatě znějící tóny tryskaly při hře Jana Ostrého z jeho zlaté flétny celým prostorem sálu s rozhodnou průrazností a zároveň ladně. Svou nápadnou a upřímnou muzikalitu a umělecký přednes předvedl ve druhé větě Un poco adagio, lehkost hry a potřebný hudební nadhled potom v následujícím Menuettu a v závěrečném Prestu jsme ocenili jistou virtuozitu, při níž se bavilo publikum stejně jako interpreti. Jan Ostrý díky svému profesionálnímu přednesu a kráse flétnového tónu, s níž umí dobře pracovat, dal této málo hrávané skladbě energický a dobře srozumitelný náboj, který z ní učinil zábavný a poutavý hudební kus. Ačkoliv jeho flétnové hraní bylo dosti sólisticky přesvědčivé, Talichův komorní orchestr nezůstal upozaděn v roli doprovazeče, ale zároveň se sólistou se ponořil do hudebního dění, hrál výrazně a s vkusným přednesem a dobře doplňoval a podporoval záměry sólisty.

Pak přišlo nečekaně milé a žádoucí hudební překvapení v podobě valčíku La plus que lente Claudea Debussyho. Proměna klasicistního stylu do impresionistických tónů, harmonií a barev byla velmi příhodně obohacujícím doplněním programu valčíkového večera. Talichův komorní orchestr zde mohl dobře předvést svou flexibilitu a porozumění různým hudebním stylům a zároveň se projevit jako těleso, které dokáže přesvědčivě tvořit hudbu mnoha barev a odstínů. Pohrával si citlivě v jemných pianových pasážích a hned nato vyklenul krásné dynamické fráze, které svým lesklým a zároveň měkkým a kompaktním zvukem naplnily celý sál. Jejich impresionistický valčík přirozeně plynul, vábil posluchače do svého snu a zanechal za sebou nevšední dojem. Ocenit jsme mohli i krásně čistá unisona v sólech prvních houslí a violy, která zde měla důležitou roli v nesení hudebních myšlenek.

V programu uveden Kaiserwaltzer Johanna Strausse st. opět měl zdánlivě vrátit posluchače k běžnému obrazu vídeňského valčíku, ale pozor, tentokrát byl hrán v úpravě Arnolda Schönberga. Namísto seriózní po celém světě známé melodie jsme se bavili rebelií novátorského skladatele, který se záhy vydal v hudbě zcela odlišným kompozičním směrem. Jeho hudební šprým a šibalství v této úpravě Kaiserwaltzeru však nebylo jeho parodickým zpracováním, ale pouze barevným a rytmickým osvěžením díla, které vyznělo mile a vskutku zábavně. A hravost flétny a klarinetu nad klasickou melodickou linií ve smyčcích vlastně na působivosti skladby jedině přidala.

Pak nastal prostor pro uklidnění zábavy směrem k hloubavějšímu a koncentrovanějšímu přednesu v Klarinetovém kvintetu B dur op. 34 od Carla Marii von Webera, který byl jedinou hudební plochou s nádechem vážnosti během večera. Příjemný, kulatý a hladivý tón Petra Vaška vykreslil pomalou větu kvintetu Fantasia: Adagio ma non tanto ve všech polohách i dynamických stupních velmi citlivě, kvarteto smyčců na jeho přednes odpovídalo se stejnou intenzitou, zaujetím nebo naopak něžným odlehčením, bylo-li třeba. Celá věta naplno upoutala posluchače svým niterným vyzněním a upozornila ho tak na to, že i vážnost a zamyšlení má ve všech lidských činnostech, a dokonce i uprostřed zábavy, své místo…

Slíbený vídeňský ples se ale přece jen konal, neboť interpreti hned poté rozjásali prostor výběrem ze slavnostních Dvorských plesových tanců Josepha Lannera, který vedle Straussovy rodiny je rovněž ikonou vídeňského valčíku. Podobně důležitá byla i role Michaela Pamera, neboť právě on dal valčíku jeho společenský zvuk, oblibu, jméno i důstojnost. Výběr z jeho Dvanácti valčíků pro komorní orchestr a kladívkový klavír uvedli interpreti po Lannerovi a právě na sérii těchto dvorských tanců mohli naplno předvést své veškeré kvality profesionálního komorního tělesa v souhře a soudržnosti přednesu, v práci s dynamičností, zvukem i čistotou intonace. Jejich hra měla skutečnou dvorskou úroveň, eleganci i přesvědčivost, posluchače bavila a rozradostňovala.

Nemohla by atmosféra Vídně být úplná bez některého z jejích nejpopulárnějších kusů. Proto na závěr interpreti zařadili Straussův Radetzky – Marsch, op. 228, který publikum přijalo s uspokojením a ocenilo též typickým rytmickým přitleskáváním. Nic nechybělo, obraz slávy vídeňského valčíku byl úplný, atmosféra vesele povznesená. Valčík tento večer naplnil nejednu svou roli, jeho mise byla splněna.

Foto: Adam Dušek