„Festivalová brožura hlásala: Vstup dospělým povolen pouze v doprovodu dětí, navštívila jsem představení se synovcem Emilem. Ten, když se dověděl, za jakým účelem na představení jdu, zatoužil napsat reflexi se mnou.“

„Dětská opera je podle mého názoru ideálním temlovským tvarem.“

„Zvláštností brněnské inscenace je mimo jiné obsazení všech rolí prakticky dospělými zpěváky.“

Šedesátý první ročník festivalu Smetanova Litomyšl je v plném proudu a i letos kromě svého bohatého dospěláckého programu nezapomíná na děti. Součástí hlavní festivalové nabídky bylo dětské operní představení Kocour v botách skladatele Jiřího Temla a libretistů Jana Tůmy a Elišky Hrubé Toperczerové v nastudování Národního divadla Brno.

Dětem je věnován jinak hlavně doprovodný program „Festivalové zahrady“ v Klášterních zahradách, kde si především o víkendech mohou malí kulturní nadšenci mimo jiné vyzkoušet tvůrčí hudební, výtvarné či pohybové dílny a zhlédnout dětská divadelní představení nebo kratší koncerty dětských sborů, souborů ZUŠ a konzervatoří i dalších umělců. Program Klasika na zkoušku pak nabízí sledování hlavních koncertů festivalu z druhé arkády zámeckého nádvoří za zlevněné vstupné, což se může hodit právě i rodinám s dětmi, kterým to umožní větší volnost též v případě, že se necítí na zvládnutí celého koncertu.

Ale zpět ke Kocourovi v botách. Inscenace v této podobě měla premiéru loni v březnu v brněnské Redutě. Festival operu nabídl během sobotního odpoledne hned dvakrát za sebou, od 14 a od 17 hodin. Protože festivalová brožura hlásala: Vstup dospělým povolen pouze v doprovodu dětí, navštívila jsem představení se svým synovcem Emilem. Ten, když se dověděl, za jakým účelem na představení jdu, zatoužil napsat reflexi se mnou.

Jako interpretka znám hudbu Jiřího Temla poměrně zblízka, je pestrá, barvitá, často dramatická, zároveň plná lehkosti i humoru. Skladatel má ve velké oblibě divadlo, zejména to loutkové, má smysl pro nadsázku a absurditu, rád píše pro děti, což mu v řadě jeho děl umožňuje hrát si jak s hudbou, tak i s textem. Dětská opera je tak podle mého názoru ideálním temlovským tvarem. Kromě Kocoura v botách (2008) je Jiří Teml autorem oper Císařovy nové šaty (2006) a Čert a Káči (2012).

Kocour v botách je psán pro sólisty, sbor a komorní orchestr. Národní divadlo Brno však dílo inscenuje ve verzi s klavírním doprovodem, což je velká škoda. Originální verze pro osm nástrojů by hudbě opery a původnímu autorovu záměru dala jednoznačně větší prostor, než jak je tomu v této  inscenaci. Klavír za scénou přenášený k publiku pomocí reproduktorů působí spíše jako splněná nutnost, než důstojná prezentace skladatelského díla. Instrumentální složka bývá v operách nedílnou součástí a plnohodnotným protipólem té vokální, tady tomu tak nebylo.

Zvláštností brněnské inscenace je též obsazení všech rolí prakticky dospělými zpěváky. Kocour v botách je dětská opera, jak svým rozsahem a námětem, tak ale i původním záměrem vytvořit dílo pro dětské interprety. Party sólistů jsou jistě náročnější a je žádoucí, aby byly předneseny slyšitelně a srozumitelně, proto je volba dospělých, či naopak dětských interpretů k diskusi –  a obě možnosti mají svá pro a proti. Sborová čísla však mají parametry běžných současných sborových skladeb pro děti, které mohou dle mého názoru zvládnout i menší oddělení špičkového dětského sboru, jakým účinkující Dětský sbor Brno je. Dokládají to i předchozí inscenace opery Kühnovým dětským sborem či Divadlem J. K. Tyla v Plzni. Sbor, představující myši, služebnictvo francouzského krále nebo netopýry ve strašidelném paláci však v Litomyšli reprezentovalo jeho patrně nejstarší oddělení, což v důsledku nepůsobilo ani dětsky, ani hravě – a vyvolalo udivené reakce i otázky v hlavách nejednoho posluchače: Možná, že děti od loňské premiéry vyrostly, možná, že je to příliš těžké a menší děti by to nezvládly…? Inscenaci to každopádně celkově zatěžkalo a ubralo jí to něco z hravého temlovského charakteru. V sólových partech pak zaujali především Veronika Hajnová Fialová coby Kocour a Tadeáš Hoza v roli Vypravěče. Co na to Emil? „Napsal bych tam, že to bylo pěkné a zajímavé.“ A co ty myši? „No, myslel jsem, že to budou menší děcka.“

Spíše hutným dojmem působí i výprava a kostýmy, které si nezadají s tradičním výtvarným pojetím leckteré „dospělé“ opery. Mě překvapil i samotný kocour, kromě hlavní postavy částečně reprezentovaný loutkou, která však věrně reprodukovala „nedostatky“ lidské herečky v masce, totiž měla lidský obličej a vlasy… Doufala jsem, že má nespokojenost s podobou kocoura je dána jen nedostatkem dětské fantazie a že děti inscenátorům tuto nedokonalost odpustí. Bohužel se tak nestalo. Maska kocoura je hlavním bodem Emilovy vlastnoručně psané recenze: „Kostým kocoura není kostým kocoura ale opice…“ Ústně mi pak ještě dovysvětlil: „Měl ocas jako opice a chyběly mu uši!“ Můj dětský doprovod překvapil i vzhled francouzského panstva: „Proč měli král a princezna tak bílý obličej?“ Tento dotaz jsem ale s radostí využila k vysvětlení některých souvislostí z historie módy. Naopak nadšení v Emilovi vyvolala postava Obra Evžena Čaroděje, které dominovalo veliké oko a pojízdná obří ruka.

Zařazení opery Kocour v botách do hlavní dramaturgie festivalu je rozhodně třeba ocenit. Vedení festivalu dobře ví, že si musí publikum vychovávat od nejútlejšího věku, což se mu dle návštěvnosti sobotního představení daří. Přestože byla opera určena dětem od 4 do 10 let, zahlédla jsem i divačku sotva roční. Bez ohledu na konkrétní kvality dané inscenace šlo o vítaný přechod mezi hravým dětským a vážným dospělým programem. Dětská opera je díky svému rozsahu spíše operou na zkoušku, které ale zasazení do divadelní budovy Smetanova domu dodalo žádoucí punc vážnosti a oficiality.

Po představení se proud dětí s rodiči plynule přelil na přilehlé hřiště a poetické společné odpoledne mohlo pokračovat přeskakováním potoka nebo divokou jízdou na lanovce či kolotoči ve svátečních šatech. Prostě taková běžná festivalová odpolední pohoda, kterou si opodál užíval i skutečný kocour… možná se příště pod dojmem Emilovy recenze odváží i do divadla: „Komu se líbí myší hvozd, ať tam určitě jde.“

Foto: Festival Smetanova Litomyšl, Jana Jarkovská a Emil Kotula